Ruská tanečnice, která proslavila český balet

Procházíme-li-bohatým kalendáriem letošních výročí, jež jsou významně spjatá s dějinami českého baletu, v žádném případě bychom neměli opomenout jméno tanečnice a choreografky, o němž se obvykle příliš nehovoří, ale které v historii tohoto žánru u nás má – přes veškerou rozporuplnost její osobnosti – velmi zásadní místo. Umění ruské primabaleríny Jelizavety Nikolské bylo v různých podobách spojeno téměř čtvrt století s vývojem souboru, který se právě v té době definitivně změnil ze služebního tělesa do podoby skutečného souboru schopného prosadit se výrazně na evropské taneční scéně. Letos uplyne šedesát let od její smrti. Jako datum úmrtí se uvádí rok 1945, jako místo venezuelské hlavní město Caracas. Přesné datum není známo, tedy lépe řečeno, nepodařilo se mi je zjistit.

Jelizaveta Nikolská

Jelizaveta Nikolská se narodila jako dcera carského generála, šlechtice de Bolkina ve Vladivostoku. Dětství prožila v tehdy kvetoucí černomořské metropoli Oděse, která žila až neuvěřitelně bohatým společenským a kulturním životem. Její chloubou byla od roku 1887 impozantní divadelní budova, největší z více než padesátky divadel, která v Evropě postavila vídeňská dvojice architektů Ferdinand Fellner a Hermann Helmer. Mimochodem, tato budova byla prvním elektricky osvětleným divadlem na území tehdejší ruské říše. V Oděse Nikolská studovala na gymnáziu, ale hlavně na konzervatoři, kde byla žačkou L. Tittoriové a baletního mistra Borise Romanova, pozdějšího člena Ďagilevova souboru a choreografa newyorské Met. Jako patnáctiletá se v roce 1919 stala elévkou baletního souboru. Smlouvu elévky velmi záhy vyměnila za smlouvu sólistickou. Politická situace způsobila, že Oděsu, zmítanou hrůzami občanské války,  rodina Nikolské – podobně jako mnoho jiných – brzy opustila.

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – Jelizaveta Nikolská (Odetta), Remislav Remislavský (Princ) – ND Praha 1924

Nikolská se přes Polsko dostala v roce 1922 do Prahy. Přišla sem s choreografem Remislavem Remislavským, který se stal baletním mistrem Národního divadla. Na Národním divadle se poprvé představila 8. července 1922 v roli Odetty v Čajkovského Labutím jezeře. Do divadla byla angažovaná jako sólová tanečnice s povinností stálého hostování a vytvořila zde v té době řadu velkých tanečních rolí, jako byla Aurora v Čajkovského Spící krasavici, Svanilda v Délibesově Coppélii, Zobeida v Šeherezádě Rimského-Korsakova, ale také ústřední roli v baletu Igora Stravinského Petruška. Byla také první Istar v jevištní prvotině Bohuslava Martinů, jejíž premiéra v Remislavského choreografii byla v roce 1924.

Krátce po svém příchodu do Prahy založila baletní školu, v níž během let vychovala řadu špičkových tanečnic a tanečníků. Byli mezi nimi například Nina Jirsíková, Naděžda Sobotková i Saša Machov, který dokonce byl jejím tanečním partnerem při vystoupeních v Paříži v roce 1926. V pozdější době založila baletní školu přímo při Národním divadle. Touto školou prošli například Jiřina Knížková, Viktor Malcev, Jiří Němeček anebo Robert Braun.

Nikolská se provdala za jednu z nejbizarnějších osobností pražského uměleckého života oněch let, Felixe Camru, jenž si nechal úředně změnit jméno na Felix Achille de la Cámara; s ním se ovšem po čase rozvedla. Tento muž se stal v letech okupace jedním z nejodpudivějších kolaborantů, nicméně český film mu vděčí za námět a scénář jednoho z divácky nejpopulárnějších filmů té doby, Vávrovy Maskované milenky.

Jelizaveta Nikolská – fotografie z divadla Folies Bergère ve Francii

Po odchodu Remislavského Jelizaveta Nikolská na nějaký čas svou spolupráci s Národním divadlem přerušila, na doporučení Augustina Bergra studovala v Paříži u Olgy Preobraženské. I když Nikolské nejvlastnější doménou zůstal po celou dobu její umělecké kariéry ruský klasický balet a jeho tradice, ve Francii se zdokonalila v dalších disciplínách, jako byl moderní a výrazový tanec, soudobý rytmus a smysl pro hlubší prokreslení jevištního výrazu postav. Pod jménem Lila Nicolska vystupovala například ve Folies Bergère. V letech 1931–1932 působila jako primabalerína a choreografka v egyptské Káhiře. Jejím partnerem byl tehdy vynikající ruský tanečník Andrej Drozdov, s kterým až do jeho tragické smrti v Rumunsku v létě 1935 ztvárnila řadu špičkových rolí na Národním divadle.

Rozhodujícím dnem pro její definitivní vztah k Národnímu divadlu byl mnohokráte popsaný baletní večer 30. června 1932, v němž se publiku představili současně tři choreografové. Dosavadní šéf Baletu Jaroslav Hladík na něm uvedl Mozartův balet Verbování aneb Zkouška lásky, mladý avantgardní umělec Joe Jenčík svou úpravu pohádkového baletu Uspavač od francouzského autora Florenta Schmitta a Jelizaveta Nikolská balet Maurice Reuschela Pastýřka  Myrtho, v němž tančila spolu s Andrejem Drozdovem. Ačkoli dle názoru většiny tehdejší odborné veřejnosti skutečným vítězem tohoto klání byl Joe Jenčík, do Národního divadla byla angažovaná Jelizaveta Nikolská. Nejprve jako primabalerína, v roce 1937 jí byl oficiálně udělen titul baletní mistryně a v roce 1941 se stala šéfkou baletního souboru. Z úspěšných frekventantů baletní školy při Národním divadle vytvořila soubor, s nímž pod jménem Baletní soubor Jelizavety Nikolské absolvovala ve třicátých letech řadu mimořádně úspěšných zájezdů do mnoha zemí Evropy i do Spojených států.

Emanuel Kodet a jeho socha Jelizaveta Nikolská – Tanečnice

Nikolská byla autorkou choreografií většiny tehdejších baletních premiér, mezi nimiž byly rozhodně velmi zajímavé tituly. Kromě klasických baletů, v nichž se vracela znovu na jeviště i jako interpretka stěžejních sólových úkolů, uvedla také řadu baletních děl moderních. Vystupovala s velkým úspěchem na řadě našich i zahraničních scén. V Divadle na Vinohradech účinkovala například v premiéře Nezvalových Tří mušketýrů. Díky všestranné exkluzivitě své osobnosti (byla mimo jiné i vyznavačkou okultismu) patřila nepochybně mezi velmi výrazné postavy tehdejšího českého uměleckého života. Inspirovala rovněž výtvarné umělce. Sochař Emanuel Kodet vytvořil podle ní svou sochu Tanečnice a fotografa Františka Drtikola inspirovala ke vzniku proslavené kompozice stejného jména.V roce 1937 došlo znovu k premiéře dvou baletů v jednom večeru, v němž se setkala s Joe Jenčíkem. Tentokráte se jednalo o díla jediného autora, Nikotiny a Signoriny Gioventù Vítězslava Nováka. Ohlas vyzněl jednoznačně ve prospěch Jenčíka. I sám Vítězslav Novák se v Národních listech vyjádřil, že choreografka Nikolská se podle něj málo držela jak scénária, tak předepsaných hudebních forem. Jenčík byl sice do Národního divadla angažován, ale přes přízeň, kterou mu projevoval šéf Opery Václav Talich, jedinou a výlučnou vedoucí baletního souboru, jenž se začal výrazně emancipovat, byla Jelizaveta Nikolská, která všech svých schopností a předností dokázala velmi dovedně využívat ve svůj prospěch.

Z jejích choreografií připomeňme alespoň některé: Čarodějnou lásku a Třírohý klobouk Manuela de Fally, baletní adaptace slavných klasických orchestrálních děl, jako byl Prometheus Ludwiga van Beethovena anebo Lisztova Preludia. V době okupace, kdy repertoár byl z politických důvodů i národnostně okleštěn, uvedla ze současné německé tvorby například Joana ze Zarissy Wernera Egka, Jižní slavnost Borise Blachera anebo Mlýn na ženy Friedricha Wilckerse. Z italské tvorby to pak byly Harlekýnovy milióny Riccarda Driga či balet na pirandellovský námět Velký džbán od autora Alfreda Caselly.

Jelizaveta Nikolská

V letech okupace Nikolská využívala svého postavení pro prosazení svých osobních zájmů. Pod hlavičkou Národního divadla pořádala zájezdy své skupiny do Říše a spřátelených zemí a svých předností dokázala využít i jinak. Vůči Jenčíkovi se vymezovala stále ostřeji a nepochybně svými aktivitami výrazně přispěla k jeho tragickému osudu a konci. Dlužno ovšem v zájmu pravdy dodat, že měla poměrně značnou podporu části baletu včetně podpory některých protagonistů. Vystoupila v několika tehdy natočených filmech v tanečních rolích. Bylo to v Maskované milence Otakara Vávry a v postavě cikánské tanečnice v jeho Cechu panen kutnohorských. Asi nejvýznamnější byla její postava primabaleríny Madame Ricchetti ve filmu režiséra Františka Čápa Tanečnice s Marií Glázrovou v hlavní roli.

Jelizaveta Nikolská

Její důsledné antikomunistické a antisovětské postoje, které ji dovedly až ke kolaboraci, skončily jejím odchodem. Po roce 1945 po různém putování světem nakonec skončila ve Venezuele. V Praze byla v nepřítomnosti postavena před Lidový soud a byla jí zakázána jakákoli umělecká činnost v Československé republice. V roce 2002 byl v Lidových novinách zveřejněn článek Vladimíra Chilčenka Ruská tanečnice, která proslavila český balet, v němž autor píše o tom, že Nikolská se po válce provdala za svého někdejšího partnera v pražských inscenacích, Františka Karhánka, staršího bratra brněnského choreografa a sólisty baletu Rudolfa Karhánka. Tato informace ale nebyla nikdy a nikde potvrzena. František Karhánek se svou manželkou, tanečnicí Irenou (někdy také psáno Irinou, její matka byla Ruska) Kladívkovou po válce účinkovali ve vystoupeních pro americké vojáky a nakonec se usadili v Texasu. Ve městě Wichita Falls založili baletní školu, z níž počátkem šedesátých let vznikl ambiciózní baletní soubor. Jeho rozkvětu se manželé, kteří přijali jména Irina a Frank Pan, věnovali velice úspěšně až do konce života. Soubor Wicchita Falls Ballet Theatre existuje dodnes, patří k uznávaným americkým provinčním baletním souborům v USA a jména jeho zakladatelů jsou dodnes vděčně vzpomínána.

Jelizaveta Nikolská byla osobnost nepochybně mimořádně kontroverzní, ale v žádném případě si nezaslouží, aby její jméno bylo zapomenuto anebo – jak se to v minulosti zhusta dělo – aby jí byla věnována pouze velmi negativní pozornost.

Foto archiv ND Praha / Wildt, Josef Heinrich, archiv

Mohlo by vás zajímat