Žádáme mnoho? Premiéra Verdiho Macbetha ve Vídni

  1. 1
  2. 2

Z ohlasů v zahraničním tisku

Macbeth ve Vídeňské státní opeře
V operním provozu existují jistoty, schopné prohlásit novou produkci za fiasko už předem. Například tato: dílo, jako je Verdiho Macbeth, se může podařit pouze za předpokladu výjimečné pěvecké konstelace. Vídeňská státní opera však dokazuje prvotřídní premiérou pravý opak.

Nedávno v Mnichově debutovala jako lady Macbeth Anna Netrebko. Přizván k tomu byl režisér Martin Kušej, který vytvořil kontroverzní výsledek na hranici skandálu. Operní svět právem hovořil o výjimečné události. Takové označení se pro vídeňskou inscenaci rozhodně nehodí. Tatiana Serjan sice byla roku 2011 v salcburském Macbethovi Riccarda Mutiho a Petera Steina fantastickou lady, ale kdo si na to vzpomene v době, kdy se i odborná pozornost očividně soustřeďuje jen na eskapády režisérů?  Tím německý režisér Christian Räth nemůže posloužit. Vytvořil repertoárové představení v nejlepším slova smyslu. Děj je jasný, srozumitelný a napínavý, soustředěný na to podstatné. Räth přenáší události ze Skotska jedenáctého století do dnešní vojenské diktatury, v níž se k moci pomocí puče dostávají stále nové postavy. Na humanitární situaci se přitom vůbec nic nemění. Stará tyranská nomenklatura jen pokračuje ve svém rutinním pohrdání lidmi s novým šaškem na praporu.

Giuseppe Verdi: Macbeth - Tatiana Serian (Lady Macbeth) a George Petean (Macbeth) - WSO 2015 (foto WSO - Michael Pöhn)
Giuseppe Verdi: Macbeth – Tatiana Serian (Lady Macbeth) a George Petean (Macbeth) – WSO 2015 (foto WSO – Michael Pöhn)

Diktátor Macbeth a jeho ctižádostivá lady jsou jen epizodami v neustále se opakující historii. Macbethův předchůdce Duncan ani jeho následovník Malcolm nejsou o píď lepší. Scénograf Gary McCann vybudoval betonový svět špiclování a strachu. Ve scéně exilu se však oběti dostávají ke slovu, v jejich čele Jorge de Leon jako Macduff. Räth zde vyvolává obrazy uprchlické katastrofy, bez plakátové aktualizace. Nejasně jsou pojaty pouze čarodějnice, archetypická strašidla v roztrhaných vojenských pláštích.

Nejnapínavější, ale také nejdiskutabilnější byl na tomto večeru výklad dirigenta Alaina Altinoglou. Analogicky k režii se nesnaží ani o středověkou krvavou polévku, ani – ve scénách čarodějnic – o něco jako strašidelnou jízdu. Fantasticky hrající filharmonikové spíš usilují o modernost a vhled do budoucnosti raného Verdiho. Slyšitelně tu jde o psychogram páru, který je posedlý mocí, ale neumí se s ní vyrovnat. Piana smyčců a ostré kontury sólistických pasáží dřevěných dechových nástrojů generují efekty naplněné napětím.

Macbeth Georga Peteana zaskočil za onemocnělého Ludovica Téziera a situaci výtečně využil. Petean není archaický zuřivec, nýbrž majitel ušlechtilého, s noblesou vedeného barytonu. Váhavec, hnaný vlastním pochybováním k bestialitě, dospívá ve finálním Pieta, rispetto, amore k téměř zjasnělé výrazové kráse zpěvu (nechceme hřešit, ale vzdáleně připomíná Piera Cappuccilliho). Nakonec se plazí jako pokořené „nic“ typu Kaddáfího nebo Ceausescua, vstříc svému konci, jehož nikdo nebude litovat. Tatiana Serjan patří k sopránové frakci představitelek lady, je v ní znamenitá, s ideálně temně zabarveným hlasem, a přece s jistými výškami. Velký Ferruccio Furlanetto jako Banquo dodává všemu kromě důstojnosti a pěveckého formátu ještě lesk slavného jména.

V publiku se nezdvihl žádný hlas protestu, což by mohlo ukazovat na průměr. V tomto případě to však svědčí o produkci, které můžeme prorokovat ještě hodně let.

(www.news.at – Heinz Sichrovsky)

Giuseppe Verdi: Macbeth - George Petean (Macbeth) - WSO 2015 (foto WSO - Michael Pöhn)
Giuseppe Verdi: Macbeth – George Petean (Macbeth) – WSO 2015 (foto WSO – Michael Pöhn)

***

Macbeth: Světlo a stín spolehlivosti
Dominique Meyer investoval do běžného programu hodně energie a úroveň se výrazně zvedla – s tím vedlejším efektem, že se diskuse o kvalitě premiér výrazně oslabily. Také zahajovací premiéra nové sezony už voní po rutině a repertoárové položce. Pokud měl Meyerův předchůdce ještě odvahu riskovat a hledal scénické inovace, dá se nyní už předem očekávat, co nová inscenace přinese.

Na rozdíl od poslední verze Verdiho Macbetha v inscenaci z roku 2009, v níž Vera Nemirova psychogramem s intenzivními nápady proti sobě postavila širokou frontu těch, kdo její režii odmítli, nabízí nová režie Christiana Rätha zralé řemeslo v praktickém rámci. Pro přátele modernějších obrazů se děj odehrává mezi betonovými prvky, mezi světlem a stínem (Mark McCollough).

Kostýmy zprostředkovávají decentně cosi mezi bezčasou mystikou a dusnem vojenské diktatury, v níž naleznou místo i barevné dámské róby (výprava Gary McCann). Räth přece jen něco akcentuje, když interpretuje příběh jako návraty stále téhož: Macbethovy krvavé ruce po zavraždění krále Duncana se například vracejí na konci zmnohonásobeny, když je zabit on a poskvrněn je celý sbor.

Avšak režie postav sestává v zásadě v nalezení akusticky příhodných postavení zpěváků, kteří tak nějakou dobu zůstanou. Hudebně je bilance večera – s několika výhradami – pozitivní, a to nejen pro harmoničnost celku a zvukovou krásu plynoucí z orchestru. Dirigent Alain Altinoglu nejen že rozezněl nádherně něžné melodické oblouky, ale přišly i drsnosti a zlomy v partituře. Spolu s marciálními výbuchy nalezl rovnováhu mezi strohostí a flexibilitou a vytvořil homogenní proud, takže zpěváky až nosil na rukou.

George Petean v titulní roli tak mohl po zdráhavém začátku vyzařovat stále více energie a s vokální složkou rostla jeho postava i herecky. Debutantka ve Státní opeře Tatjana Serjan hrála virtuózně na klaviatuře citů, byla lichotící manželkou, zlou intrikánkou a nakonec pomatenou bludičkou, ovšem záměrné tvoření nevýrazného timbre se od nedobrovolného mihotání nedalo vždy rozlišit.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Macbeth (Wiener Staatsoper)

[yasr_visitor_votes postid="186510" size="small"]

Mohlo by vás zajímat