Rýnské zlato v Linci

V dvousettisícovém Linci bylo v letošním roce slavnostně otevřeno velké operní divadlo. Musiktheater am Volksgarten je stavba z dílny anglického architekta Terry Pawsona a vyznačuje se nejen až předimenzovaným prostorem, ale také hlavně velmi neobvyklou jevištní technikou. (Zevrubně jsme novou budovu představili mimo jiné zde.) Linečtí čekali s uvedením Wagnerova díla právě na nové jeviště.

Premiéra prvního dílu, takzvaného předvečera, Rýnského zlata byla 26. října 2013 a sedm repríz je rozvrženo až do 1. února 2014. Na 22. března příštího roku se pak plánuje uvedení Valkýry. Siegfried se dostane na jeviště v témže roce 1. listopadu. Zakončení tetralogie Soumrakem bohů bude možno poprvé vidět 7. února 2015.Operní soubor Zemského divadla v Linci má s uváděním děl Richarda Wagnera své zkušenosti. Já si jen namátkou vzpomínám na Tannhäusera před dvanácti lety, kde mne v titulní roli překvapil výborný mladý americký tenorista. Nebyl to nikdo jiný než svoji kariéru začínající a dnes ve světovém měřítku velmi známý a žádaný Stephen Gould. Tehdy to bylo samozřejmě v původní divadelní budově v historickém centru města. Je obdivuhodné, že divadlo uctilo výročí velkého skladatele tak náročným projektem. Svoji roli v tom také určitě hrálo jarní otevření nové divadelní budovy sloužící výhradně hudebnímu žánru. Činohra se hraje dále v divadle původním. Z brožury speciálně vydané s informacemi o celém Ringu se dozvíme kupříkladu všechny termíny představení celého Prstenu až do roku 2015. Tři kompletní cykly tetralogie bude možné vidět v témže roce. Každému musí po předešlých informacích vyvstat otázka, jak se ve srovnání s menším městem Lincem vyrovnala naše o mnoho větší první scéna – Národní divadlo v Praze. Vždyť původně byli na letošní rok plánováni Mistři pěvci norimberští, aby se nakonec titul proměnil na Tannhäusera, ovšem v roce příštím. Tedy v roce výročí nic. Při schopnostech (neschopnostech) minulého vedení se není čemu divit. A Ring, na ten se Praha zřejmě už nikdy nezmůže. Ještě že jsme mohli toto monumentální a základní dílo operní historie zhlédnout v Praze v roce 2005. Tehdy to byla dvě provedení cyklu operním souborem Deutsche Oper am Rhein z Düsseldorfu-Duisburgu v hudebním nastudování Johna Fioreho. Byla to asi labutí píseň.

Je velmi těžké a vlastně ne úplně objektivní podrobně hodnotit samotné Zlato Rýna bez kontextu s dalšími díly tetralogie. Tak jen ve stručnosti. Vedení lineckého divadla pověřilo inscenováním dosti známého, původem činoherního režiséra, Uwe Erica Laufenberga. Tento současný intendant opery v Kolíně nad Rýnem má za sebou také řadu operních inscenací.  Za jeho vedení získal Kolín v hodnocení renomovaným hudebním časopisem Opernwelt první umístění mezi operními divadly v roce 2012. Laufenberg umístil děj úvodního večera někam do krajů Středního východu, snad Mezopotámie. Svědčí o tom i scéna z dílny výtvarníka Gisberta Jäkela a této části světa odpovídající kostýmy Antje Sternbergové. Velký beduínský stan je plný beden a na jedné z nich stojí model řeckého chrámu – Walhaly. Za stanem se pak nacházejí mezi dvěma antickými sloupy velké bronzové dveře již dokončené stavby.  Můžeme také vidět velkou bronzovou skulpturu orla. Zajímavě řešena je úvodní rozvlněná rýnská scéna koncipovaná do panoramatického obrazu. Plynule se pak střídají další tři dějství opery. Podzemní říše Niebelheimu je situovaná do velkého kruhového propadla, Alberich zbavený své moci je zavřený do železné klece, stěhování beden do dostavěné Walhaly má na starosti řada lokajů v livrejích. Jsou použity filmové dotáčky, jako při scéně proměny Albericha v hada a žábu. Roztomile působí bohyně mládí a plodnosti Freia s kupou dětí tlačících se kolem ní. Těch dalších výrazných momentů a zajímavostí by se dalo jmenovat samozřejmě více. Je také nutno konstatovat, že všichni sólisté jsou dobře výrazově rozehraní a choreograficky vedeni.

O hudební část se postaral známý americký dirigent Dennis Russell Davies v čele Brucknerova orchestru, který normálně sídlí v Brucknerově Konzerthausu na břehu Dunaje. Představení, které jsem viděl, ale řídil zdejší dlouholetý mladý německý dirigent Marc Reibel, který je v operním divadle v Linci činný od roku 2001. Bruckner Orchester Linz je velmi kvalitní a v mezinárodním kontextu uznávané hudební těleso, a tak, jak je v Rakousku i v německých zemích zvykem, obsluhuje i operu.

V tomto místě bych chtěl upozornit na jednu zajímavou věc: týká se zvuku orchestru a intenzity hlasů sólistů. Měl jsem místo v desáté řadě v přízemí, kde zvuk orchestru byl dost silný, ovšem zněl trochu roztříštěně. Zato sólisté nebyli ideálně slyšet. Jako by byli uzavřeni ve svém vlastním prostoru jeviště. Další členové naší čtyřčlenné spanilé jízdy do Rakous seděli v prvním pořadí na straně a slyšeli báječně. Ale to je již obecně známo, že akustika nového operního domu je trochu zvláštní.

Představme ale sólisty: do role Wotana byl obsazen známý basbaryton z Berlína Gerd Grochowski. Zpívá Wagnerovy role (Günthera, Terlamunda a další) ve světě často a nemá pěvecky se svým Wotanem žádné obtíže. Působí ale celkově poněkud matně. V protikladu k jeho určité vznešené strnulosti je však výborný jeho našeptávač a rádce bůh Loge ve vynikajícím hlasovém i hereckém podání mexického tenora Pedro Velázques Díaze. Ten tak vytvořil nezapomenutelnou kreaci.  A abychom šli popořádku, dalšího z bohů dobře zpíval Iurie Ciobanu z Rumunska. Exoticky se vyjímal představitel Donnera, Seho Chang z Koreje. Svým vzhledem a velmi expresivním energickým vystupováním i vzhledem připomínal tak trochu Čingischána.

Dostáváme se k představitelkám bohyň. Australanka Karen Robertson jako Fricka nikterak nezaujala, ale zato štíhlá Sonja Gornik byla roztomilou a dokonale frázující Freiou. Velkým hlasovým fondem pak překvapila nepřehlédnutelná Bernadett Fodor, která ztvárnila bohyni Erdu. Nibelunga Albericha jako host ztvárnil německý basbaryton Oskar Hillebrandt. Je obdivuhodné, jak tento nesmírně činný operní pěvec výtečně zpívá ve svých sedmdesáti letech. Zažil jsem jej několikráte ve stěžejních rolích na německých scénách a byl vždy velmi dobrý. Trochu mi i vzhledem připomíná jiného německého, velmi proslulého barytona, Franze Grundhebera, který výtečně zpíval také v dosti vysokém věku. Velmi úspěšným byl Matthäus Schmidlechner jako Mime. Vykouzlil ze své role mistrnou postavičku, a to i přes svůj vysoký vzrůst. Samozřejmě o mnoho vyšší byli ve svých speciálních botách oba obři Fasolt a Fafner. Dominik Nekel i Nikolai Galkin, původně z Oděsy, se představili nejen svými sonorními basy, ale i herecky a také působivostí svých zajímavých kostýmů. Byli vskutku přesvědčivými obry.

Na závěr zbývá představit dcery Rýna. Roztomilá Woglinde Japonky Mary Moriy (umělkyně má za sebou pozoruhodnou pěveckou kariéru – zpívá často Královnu noci z Mozartovy Kouzelné flétny, a to i v Metropolitní opeře pod Jamesem Levinem), Welgundu ztvárnila Gotho Griesmaier a Flosshilde byla interpretována na mnoha jevištích zpívající Valentinou Kutzarovou z Bulharska. Ač se jedná o pěvce mnoha národností, jen dva z nich jsou hostující, a to představitel Wotana a Albericha. Ostatní i náročné role bylo divadlo schopno obsadit domácími sólisty a většinou na velmi dobré až vynikající úrovni. Český divák si musí jen povzdechnout, ale přece jen se i zaradovat: titulky prezentující průběžně zpívaný text byly v Linci také v češtině! To mi vzalo opravdu dech. Byly přeloženy velmi kvalitně, a proto uvádím jejich autorku Ludmilu Tytykalovou. A ještě jedna neobvyklá věc. Ve vstupním vestibulu divadla byla umístěna vitrína, ve které byly k vidění ne zrovna levné, ale krásně zdobené prsteny s nápisem tetralogie, které je možné si zakoupit.

Linecká inscenace byla diametrálně odlišná od nedávného pojetí režiséra Franka Castorfa letos  v Bayreuthu. Byla však působivá a věřím, že spolu s dalšími díly cyklu bude dobrým vkladem k uctění památky Richarda Wagnera.

Hodnocení autora recenze:  75 %

Richard Wagner:
Das Rheingold
Hudební nasudování: Dennis Russell Davies
Dirigent: Marc Reibel
Režie: Uwe Eric Laufenberg
Scéna: Gisbert Jäkel
Kostýmy: Antje Sternberg
Bruckner Orchester Linz
Premiéra 26. října 2013 Landestheater Linz – Musiktheater am Volksgarten
(psáno z reprízy 1. 12. 2013)

Wotan – Gerd Grochowski
Loge – Pedro Velázquez Díaz
Donner – Seho Chang
Fricka – Karen Robertson
Freia – Sonja Gornik
Erda – Bernadett Fodor
Alberich – Oskar Hillebrandt
Mime – Matthäus Schmidlechner
Fasolt – Dominik Nekel
Fafner – Nikolai Galkin
Woglinde – Mari Moriya
Wellgunde – Gotho Griesmeier
Flosshilde – Valentina Kutzarova

www.landestheater-linz.at 

Foto Karl a Monika Forster, Pavel Horník