Rýnské zlato v Linci

  1. 1
  2. 2

V dvousettisícovém Linci bylo v letošním roce slavnostně otevřeno velké operní divadlo. Musiktheater am Volksgarten je stavba z dílny anglického architekta Terry Pawsona a vyznačuje se nejen až předimenzovaným prostorem, ale také hlavně velmi neobvyklou jevištní technikou. (Zevrubně jsme novou budovu představili mimo jiné zde.) Linečtí čekali s uvedením Wagnerova díla právě na nové jeviště.

Premiéra prvního dílu, takzvaného předvečera, Rýnského zlata byla 26. října 2013 a sedm repríz je rozvrženo až do 1. února 2014. Na 22. března příštího roku se pak plánuje uvedení Valkýry. Siegfried se dostane na jeviště v témže roce 1. listopadu. Zakončení tetralogie Soumrakem bohů bude možno poprvé vidět 7. února 2015.Operní soubor Zemského divadla v Linci má s uváděním děl Richarda Wagnera své zkušenosti. Já si jen namátkou vzpomínám na Tannhäusera před dvanácti lety, kde mne v titulní roli překvapil výborný mladý americký tenorista. Nebyl to nikdo jiný než svoji kariéru začínající a dnes ve světovém měřítku velmi známý a žádaný Stephen Gould. Tehdy to bylo samozřejmě v původní divadelní budově v historickém centru města. Je obdivuhodné, že divadlo uctilo výročí velkého skladatele tak náročným projektem. Svoji roli v tom také určitě hrálo jarní otevření nové divadelní budovy sloužící výhradně hudebnímu žánru. Činohra se hraje dále v divadle původním. Z brožury speciálně vydané s informacemi o celém Ringu se dozvíme kupříkladu všechny termíny představení celého Prstenu až do roku 2015. Tři kompletní cykly tetralogie bude možné vidět v témže roce. Každému musí po předešlých informacích vyvstat otázka, jak se ve srovnání s menším městem Lincem vyrovnala naše o mnoho větší první scéna – Národní divadlo v Praze. Vždyť původně byli na letošní rok plánováni Mistři pěvci norimberští, aby se nakonec titul proměnil na Tannhäusera, ovšem v roce příštím. Tedy v roce výročí nic. Při schopnostech (neschopnostech) minulého vedení se není čemu divit. A Ring, na ten se Praha zřejmě už nikdy nezmůže. Ještě že jsme mohli toto monumentální a základní dílo operní historie zhlédnout v Praze v roce 2005. Tehdy to byla dvě provedení cyklu operním souborem Deutsche Oper am Rhein z Düsseldorfu-Duisburgu v hudebním nastudování Johna Fioreho. Byla to asi labutí píseň.

Je velmi těžké a vlastně ne úplně objektivní podrobně hodnotit samotné Zlato Rýna bez kontextu s dalšími díly tetralogie. Tak jen ve stručnosti. Vedení lineckého divadla pověřilo inscenováním dosti známého, původem činoherního režiséra, Uwe Erica Laufenberga. Tento současný intendant opery v Kolíně nad Rýnem má za sebou také řadu operních inscenací.  Za jeho vedení získal Kolín v hodnocení renomovaným hudebním časopisem Opernwelt první umístění mezi operními divadly v roce 2012. Laufenberg umístil děj úvodního večera někam do krajů Středního východu, snad Mezopotámie. Svědčí o tom i scéna z dílny výtvarníka Gisberta Jäkela a této části světa odpovídající kostýmy Antje Sternbergové. Velký beduínský stan je plný beden a na jedné z nich stojí model řeckého chrámu – Walhaly. Za stanem se pak nacházejí mezi dvěma antickými sloupy velké bronzové dveře již dokončené stavby.  Můžeme také vidět velkou bronzovou skulpturu orla. Zajímavě řešena je úvodní rozvlněná rýnská scéna koncipovaná do panoramatického obrazu. Plynule se pak střídají další tři dějství opery. Podzemní říše Niebelheimu je situovaná do velkého kruhového propadla, Alberich zbavený své moci je zavřený do železné klece, stěhování beden do dostavěné Walhaly má na starosti řada lokajů v livrejích. Jsou použity filmové dotáčky, jako při scéně proměny Albericha v hada a žábu. Roztomile působí bohyně mládí a plodnosti Freia s kupou dětí tlačících se kolem ní. Těch dalších výrazných momentů a zajímavostí by se dalo jmenovat samozřejmě více. Je také nutno konstatovat, že všichni sólisté jsou dobře výrazově rozehraní a choreograficky vedeni.

O hudební část se postaral známý americký dirigent Dennis Russell Davies v čele Brucknerova orchestru, který normálně sídlí v Brucknerově Konzerthausu na břehu Dunaje. Představení, které jsem viděl, ale řídil zdejší dlouholetý mladý německý dirigent Marc Reibel, který je v operním divadle v Linci činný od roku 2001. Bruckner Orchester Linz je velmi kvalitní a v mezinárodním kontextu uznávané hudební těleso, a tak, jak je v Rakousku i v německých zemích zvykem, obsluhuje i operu.

V tomto místě bych chtěl upozornit na jednu zajímavou věc: týká se zvuku orchestru a intenzity hlasů sólistů. Měl jsem místo v desáté řadě v přízemí, kde zvuk orchestru byl dost silný, ovšem zněl trochu roztříštěně. Zato sólisté nebyli ideálně slyšet. Jako by byli uzavřeni ve svém vlastním prostoru jeviště. Další členové naší čtyřčlenné spanilé jízdy do Rakous seděli v prvním pořadí na straně a slyšeli báječně. Ale to je již obecně známo, že akustika nového operního domu je trochu zvláštní.

Představme ale sólisty: do role Wotana byl obsazen známý basbaryton z Berlína Gerd Grochowski. Zpívá Wagnerovy role (Günthera, Terlamunda a další) ve světě často a nemá pěvecky se svým Wotanem žádné obtíže. Působí ale celkově poněkud matně. V protikladu k jeho určité vznešené strnulosti je však výborný jeho našeptávač a rádce bůh Loge ve vynikajícím hlasovém i hereckém podání mexického tenora Pedro Velázques Díaze. Ten tak vytvořil nezapomenutelnou kreaci.  A abychom šli popořádku, dalšího z bohů dobře zpíval Iurie Ciobanu z Rumunska. Exoticky se vyjímal představitel Donnera, Seho Chang z Koreje. Svým vzhledem a velmi expresivním energickým vystupováním i vzhledem připomínal tak trochu Čingischána.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář

Reklama