V anotaci díla TANEC PRAHA uvádí, že hlavní otázkou Carcass a choreografa da Silvy Ferreiry je hledání role individuality v budování komunity, otázka identity a putování těla naším světem. Tělo a tělesnost hrají opravdu stěžejní roli. Desítka interpretů a interpretek se objevuje v přiléhavých černých kostýmech, které obepínají jejich tělo a v průstřizích jej různě odhalují. Je možné tak sledovat svalový tonus, napětí i hrubou sílu, kterou tančící disponují. Vše doplňuje nesmlouvavý experimentální rytmus perkusí, hraný naživo po straně scény jedním z hudebníků (João Pais Filipe), který podporuje dupot i vrzání tenisek po bílém baletizolu, který vymezuje čtvercový prostor, kolem něhož se z počátku napjatě krouží a vstupuje se do něj jen s krajní obezřetností. Bubny amplifikuje elektronika druhého z hudebníků (Luis Pestana) a v jednom momentu i zpěv dvojice tanečníků.
Energie, kterou da Silva Ferrero buduje, se svou rytmičností a dynamikou blíží pradávnému rituálu. Zpočátku to vypadá, že sólovou tanečnici, která celý večer otevírá, pozoruje postupně se zvětšující kmen, který čeká, až podlehne zničujícímu tempu. Nakonec se k ní však přidává a rozehrává nejrůznější momenty společného křepčení, předvádění a předhánění se, podpory i souboje. V pohybovém slovníku lze jasně vyčíst odkazy jak k urban stylům, tak k tradičním tancům (součástí týmu byla i Joana Lopes jako odbornice na portugalský lidový tanec, proveden byl i antropologický výzkum, byť více podrobnějších informací k němu není uvedeno), společnou mají pulzující energii a jakousi komunitnost. Ostatně čím jiným je dnes street dance, když ne lidovkami 21. století? Jakýsi latentně lidový prvek dodávají i nové kostýmní prvky, sukně, kalhoty či vesty hrající všemi barvami (Aleksandar Protic), do nichž se během jevištního reje postupně všichni oblékají.
I přes dynamiku čistě perkusního doprovodu, výkonu, který tančící skupina předvádí a snahu o stupňující se atmosféru se začne atletická exhibice postupně zajídat, především když člověk více a více pochybuje, zda má tohle všechno i nějaký smysl a skutečně se dobere i vpravdě jakéhokoli sdělení. Zlom přichází po pasáži v tichu, které protíná jen zrychlený dech, případně burcující výkřiky těch, kdo zrovna se svými kolegy a kolegyněmi netančí. Bílý baletizol se zvedá a vytváří v popředí scény zeď, před kterou pomalu přichází celá skupina s červenými tričky napnutými mezi nad hlavou nataženými pažemi. Bojují s nimi, nechávají si jimi pohltit obličej, němě přes ně křičí…
Následně se bojovně postaví před publikum a zplna hrdla, s urputným přesvědčením a v případě jedné z tanečnic s odhalenou hrudí se pustí do společného zpěvu. O pracující ženě, o útlaku buržoazie, o fašismu a vítězství lidové demokracie, které vše spasí a přinese řešení. Zpívá se portugalsky, titulky jsou však na zvednutý baletizol promítány v angličtině i češtině, aby byla jakákoli mýlka vyloučena a osobně bez uzardění přiznávám, že po vyřčení sousloví o lidové demokracii jsem se chtěla zvednout a odejít. Anebo se autorů zeptat, jestli jsou skutečně tak ukrutně naivní, nebo chyběli ve výuce historie anebo nemají ponětí, kam se svou politickou agitkou přijeli.
Nemám zhola nic proti názorové choreografické tvorbě, podle mě do umění patří stejně jako svoboda vyjádřit politický postoj. V Carsass je však tento prezentován jednak s ubíjející doslovností hydraulického kladiva (když se v závěru písně tanečníci s tričky rozestaví tak, aby vytvořili veliké zpívající rty, byla jsem téměř přesvědčena, že se jedná o absurdní satiru, protože něco takového snad nemůže dospělý člověk myslet vážně), jednak je z celkového konceptu díla zcela vytržen a při nejlepší vůli jeho zařazení nedává smysl. Když pak výjev doplníme simulovanými pády k zemi po střelbě do mírumilovného lidového davu a pomalým odtahováním mrtvých druhů zahalených do rudých triček ze scény, divím se, že závěrečnou zprávou napsanou živě na baletizol nebylo místo „všechny zdi padají“ (opravdu v češtině, což naopak velmi oceňuji) „s komunismem na věčné časy!“
Poslední pasáž se odehrává naopak v zadní části scény poté, co zeď opravdu spadla (anebo se prostě srolovala na zem). Tanečníci a tanečnice, které rovněž poněkud samoúčelně částečně odhalí nahou hruď (ale patrně jde o znak osvobození od „buržoustů“) zaliti rudou září, za niž by se ani Zápotockého Kladno nemuselo stydět, opět nastupují do šíleného tanečního tempa. Nicméně tam, kde v úvodu bubny působily experimentálně, syrově a animalisticky, zde je doplňují záměrně jednoduché, relativně líbivé melodie elektroniky, aby celý sál mohl nerušeně škubat hlavou do rytmu a hédonisticky se opájet fyzickou zdatností těl před sebou. Závěrečné ballabile baletních féerií konce 19. století hadr…
Ocenit je na Carcass jistě třeba onen fenomenální atletický výkon, jenž všichni zúčastnění na scéně předvedli. Tempo, dynamika a energie, se kterými po celou dobu pracovali, byly jistě mimořádné, jenomže mě nikdy tak docela nepřesvědčily, nevtáhly dovnitř, nedonutily zapomenout na vnější okolnosti a jen žít a dýchat v nastolené atmosféře a jakémsi bezčasí (jako se to třeba daří v dílech Sharon Eyal a Gaie Behara). Bez těchto divadelních proměnných sledujete v podstatě hodinový workout, což málokdy postačí. Snahu o přesah v podobě politické agitky pak vnímám jako přinejmenším nešťastnou, a to jsem velice diplomatická. Ačkoli je z hlediska sociální a kulturní historie vlastně zajímavé a přínosné setkat se napřímo s pohledem lidí, které formoval úplně jiný dějinný a politický kontext, jejichž percepce okolního světa a společenských, politických a hodnotových otázek je nutně determinována zcela jinou perspektivou a citlivost k určité tematice a problematice je pak zásadním způsobem odlišná. Téma je navíc opět aktuální, protože v Evropě (a zdaleka nejen v ní) vnímáme vzrůstající extremistické tendence na obou stranách názorového spektra, možná mě pak ale vlastně o to více děsí výjev zdivočelého davu, který mi jde s nejlepšími úmysly, ale v případě nutnosti i holýma rukama vysvětlit, jak teď bude ten lepší, spravedlivý a lidově demokratický svět vypadat.
(Poznámka: Autorka není pravicový, ani jiný extremista a na politickém spektru je velice neukotvená.)
Carcass
Choreografie: Marco da Silva Ferreira
Hudba: João Pais Filipe (perkuse), Luís Pestana (elektronická hudba)
Kostýmy: Aleksandar Protic
Scénografie: Emanuel Santos
Tančí: André Speedy, Fábio Krayze, Leo Ramos, Marc Oliveras Casas, Marco da Silva Ferreira, Maria Antunes, Max Makowski, Mélanie Ferreira, Nelson Teunis, Nala Revlon
Psáno z představení 18. 6. 2024, Divadlo Archa+, Praha.
