Ryze český večer s Českou filharmonií: Studentská upocenost přešla v mistrovskou samozřejmost

Nejdříve přišla na řadu zmíněná premiéra kompozice Slavomíra Hořínky. Skladba s názvem Raduj se III, ciaccona pro orchestr, diváky mohla zastihnout nepřipravené. Zvukově fragmentovaný úvod a strohá instrumentace působily zejména v úvodu mírně rozpačitě. Do určité míry bylo znát, že premiéra soudobé skladby a vystoupení z komfortní zóny zavedeného repertoáru vyžadují od hráčů zvýšenou míru soustředění, která se pak odrazila v podání ne tak suverénním. Pocitu rozpačitosti nejspíše přidal fakt, že Hořínkova skladba disponuje velkým množstvím rytmicky velmi členitých figur a ploch – divák tak mohl získat dojem: „opravdu to takto mělo znít?“. Obecně lze říct, že rytmický aspekt skladby byl akcentován, což ilustruje už jen bohatý perkusní instrumentář.

Z mého pohledu je diskutabilním aspektem skladby její tektonika. Zvolená forma ciaccony (princip variací nad repetovaným tématem) byla dosti čitelná, z mého posluchačského pohledu však metrika jednotlivých částí klade otazník nad funkčnost díla jako celku. Velmi konkrétně mám na mysli závěrečnou gradaci, která započala už možná v polovině patnáctiminutové skladby a která velmi postupně a pozvolně dospěla až v jásavý radostný konec, velmi měkký, ale jaksi bez tečky. Závěrečné gradaci byl dle mého dán přílišný prostor z pohledu celé skladby anebo možná řekněme (což už je velmi subjektivní), že jednovětá skladba pro orchestr takto bohatě obsazený vyžaduje více času než patnáct minut.

Chci však vyzdvihnout již naznačené šetření s instrumentačním „totálem“. Fortissimo tutti se vyskytlo asi dvakrát v celé duratě, jinak jsme slyšeli velmi „prosvětlené“ plochy, čitelné, libé. Hojně se vyskytovaly sólové vstupy hráčů jednotlivých nástrojových skupin, zejména dechů. Málokdy se sekci houslí stane, aby neměla úkol snad čtyři minuty v kuse. Houslového témbru jsme se však nabažili v následující skladbě. Kompoziční vyjádření závěrečného jásotu působilo dosti neotřele, kompozice celkově velmi sebejistě – kýči se vyhnula velkým obloukem a aspekt originality absolutně nepostrádala. Slavomír Hořínka ví, co dělá.

Před přestávkou bylo na pořadu ještě druhé číslo večera, Martinů Koncert pro housle a orchestr č. 1 a ujaly se ho ty nejpovolanější ruce. Josef Špaček obhájil své místo v extratřídě a zhostil se partu fenomenálním i horlivým způsobem. A zvuková proměna tělesa byla skutečně velmi patrná. Jako by se najednou probudilo a z určité studentské upocenosti přešlo v mistrovskou samozřejmost. Ta se projevila způsobem uvolněného hraní ve vyšší dynamice, že v úvodu měl Josef Špaček co dělat, aby zvukově „prolezl“ skrz orchestr. Kompozice, která na sólistu klade velké nároky co do intonační přesnosti velkých intervalů či množství dvojhmatů, mu nedělala výraznější problém. Vzhledem k extrémnímu množství notového materiálu, kdy si hráč prakticky neodpočine, lze uměleckému partnerovi orchestru odpustit sledování not na elektronickém ukazateli, na kterém se listuje pomocí chodidla. Lze říct, že sólista sice noty měl k dispozici, ale prakticky se do nich nedíval, což ilustruje jeho precizní připravenost. Jediné, co mě malinko mrzelo, bylo jeho jakoby „vypadávání z role“ v těch několika málo místech, kde zrovna nehrál – skoro v každé pauze upravoval opěrku či sušil ruku v kapse, což nepůsobí příliš dobře. Řekl bych, že kdykoli je sólista na pódiu, musí přednášet, i když zrovna nehraje, prožít celý koncert, nikoli jen své části.

Publikum však bylo evidentně natolik spokojené, že si vytleskalo „nášup“. Josef Špaček ke slyšitelnému pobavení diváků přidal virtuosní rockovou legrácku s názvem Funk the String od Alekseye Igudesmana.

Druhá část večera byla vyhrazena „hudební básni“ Josefa Suka s názvem Pohádka léta. Orchestr, už tak velký, byl ještě rozšířen, a tak jsme registrovali barvy kontrafagotu, basklarinetu, celesty, varhan, klavíru a další. Jistě to nebylo jen velikostí tělesa, jak zvukomalebně a pestrobarevně kus působil. Josef Suk, některými kritiky dávaný do jedné linie spolu s Debussym, Mahlerem či R. Straussem co do schopnosti instrumentovat, nás přesvědčil o svém mistrovství. Zaujmout mohly například neobvyklé dvojice nástrojů (například harfa s pikolou) hrající unisono každý ve své oktávě.

V tomto díle naplno ukázal svůj um dirigent Jakub Hrůša. Nevěřil bych, a to mě tuze zaujalo, že je možné takto velký orchestr přimět i k agogickým nuancím – pod naší dirigentskou celebritou to možné je. Výborné! Provedení byla jeho zásluhou vtisknuta jasná identita, a i náhlé změny nálady působily usazeně a uvěřitelně. Výstavba větších celků rovněž zaslouží ocenění.

Každý koncert je unikátní a známe i pětihodinové Wagnerovy opery, v závěru večera už však ve vzduchu bylo cítit jakési očekávání konce. Dvaapadesátiminutová báseň Josefa Suka staršího je zároveň zkomponována tak, že se poměrně dlouho jakoby loučí, a to pocit „natahovaného“ konce jen zvýraznilo. Nedávno jsme v Dvořákově síni slyšeli symfonii Titán Gustava Mahlera, která je jen o málo delší než Pohádka léta, a tehdy to byl jediný bod programu. Nechci však na pocitu délky koncertu vystavět jeho hodnocení. Česká filharmonie, Jakub Hrůša a Josef Špaček nás naší českou kuchyní pohostili zkrátka vrchovatě.

Česká filharmonie a Jakub Hrůša
1. prosince 2021, 19:30 hodin
Rudolfinum

Program:
Slavomír Hořínka: Raduj se III, ciaccona pro orchestr (světová premiéra)
Bohuslav Martinů: Koncert pro housle a orchestr č. 1, H 226
Josef Suk: Pohádka léta, hudební báseň pro velký orchestr, op. 29

Účinkující:
Josef Špaček – housle
Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent