S choreografkou Evou Urbanovou nejen o vlivu izraelského tance

Pohyb, který jsme mohli vidět na festivalu Bazaar v sólu The Essence je velmi energický. Jaké jsou tvé taneční kořeny?
Od sedmi do čtrnácti let jsem dělala moderní gymnastiku, při ní jsem získala i základy klasického tance, především jde ale v gymnastice o překonávání vlastních limitů. Bylo to hodně náročné, pro dítě je to někdy tvrdý trénink, po fyzické i psychické stránce. Měla jsem zranění kolene a postupně přešla na tanec – nestudovala jsem konzervatoř, ale zkoušela všechny možné styly od klasiky až po contemporary, každý den v jiném studiu.

Připomeňme, že jde o Bratislavu. Chodila jsi i do Bralenu?
Také, bavilo mě všechno střídat, byla jsem v Bralenu a chodila i do komerčnějších studií, potřebovala jsem se naučit kousek od všeho, to mě naplňovalo. Měla jsem pocit, kdybych zůstala v jedné skupině, neposunu se tolik dopředu. Po střední škole jsem se dostala hned na HAMU na choreografii, což mě samotnou překvapilo.

Sólo The Essence vychází hodně z vnitřní energie, ale také zachovává silně estetiku krásy. Je pro tebe forma, její podoba důležitá?
Vnímám propojení tělesnosti s emocemi, jedno nemůže jít bez toho druhého. Choreografie zaměřená čistě na vnější formu by mě nebavila. Někteří tanečníci-choreografové mají schopnost vytvořit estetiku zevnitř, ale může to fungovat obousměrně, jde o to vyzkoušet, co vám víc vyhovuje. Čistota „vnitřku“ vytvoří estetiku, stejně jako estetika samotná může dát vzniknout pocitům, emocím.

Jako choreografka teď pracuji s Joanou Simoes, která tančí Anomalii, probíraly jsme spolu hodně formu i vnitřní svět. I ona začala studovat tanec až po střední škole, obě přicházíme s tím, že máme nějakou řekněme stabilní taneční průpravu a řešily jsme, jak dalece je pro nás důležitá forma k tomu, aby vytvořila vnitřní svět. Pro interpreta může emoce nebo záměr vykrystalizovat skrze formu, takže se v některých chvílích zaměřím na fyzičnost. A v některých chvílích se zase forma vynoří skrze stav mysli a hledání pocitu. Fascinuje mě obojí, tělo a mysl jsou propojené.

Co bývá prvotní impulz k tvorbě? Hra s pohybem, nebo konkrétní myšlenka?
Určitě je to pocit nebo myšlenka, nějaká emoce, kterou jsem třeba zažila nebo se s ní nějak ztotožňuji. Pokud chce člověk vytvořit dílo, které má nějakou váhu, má před sebou spoustu kroků v dlouhém procesu, i když se to na začátku může zdát jednoduché. Vždycky přijde nějaký zádrhel, nějaká výzva, a kdybych neměla tu prvotní silnou vazbu s emocí, neměla bych vnitřní psychickou sílu to posunout dál.

Na HAMU jsem měla někdy právě problém s tím, že jsme dostali zadané téma. Někdy jsem to tedy vnímala spíš jako práci na úkolu, ne tvorbu, protože mi chybělo to silné spojení nebo ztotožnění s emocí. V poslední době jsem se v tom jen utvrdila, že bez toho tvořit nedokážu. Někdo by to možná nazval intuicí, může to být něco, co jsem fyzicky silně prožila, co se mi otisklo do těla a já to otevřu skrze tvorbu. Lisé při seberozvoji se také nezabývají obdobím, kdy byli šťastní a spokojení, ale hledají momenty utrpení nebo těžkostí, protože v tu chvíli se v nich něco nového otevírá. U tvorby je to podobné. O tomhle aspektu jsme s Joanou přemýšlely, jsme obě takové, že máme rády výzvy, objevujeme, co je v nás skryté, je v tom i určitá zvědavost.

Co člověku dá studium choreografie? Choreografové vesměs říkají, že nemohou někoho naučit, aby měl nápad. Co tedy učí?
Naučí dívat se na tvorbu spíš z hlediska dramaturgie, dívat se z racionálního hlediska, umět věci přesně pojmenovat, což je někdy pro tanečníka nebo choreografa problematické. Když člověk tvoří na základě intuice, je těžké rozpoznat, co ta intuice je nebo co nám říká, pojmenovat si přesně, co dělám, proč to dělám.

Byla jsi už na šesti workshopech v Izraeli. Co tě přitahuje na téhle taneční scéně, taneční komunitě?
Asi mám něco takového v povaze už od mládí, že mě přitahují fyzické extrémy. Možná i proto jsem dělala moderní gymnastiku, která pracuje s limity a tlačí tělo do tvarů, které jsou pro spoustu lidí nedosažitelné. V izraelském tanci se také zachází za limity a do extrému, i když jinak, je to spíš kvalita, ať už v napětí nebo v uvolnění, v neuvěřitelné rychlosti. Zároveň je jejich pohyb velmi instinktivní, jde z velké hloubky a přirozenosti, je v tom silná práce se smysly.

Kdy jsi jela do Izraele poprvé?
Když jsem byla na Erasmu v Londýně na Trinity Laban College, to bylo někdy na přelomu roku 2015/2016, byl to týdenní workshop. Pak jsme se tam vracela každý rok, na týden, dva, tři. Byla jsem na workshopu v Batshevě a v různých dalších souborech a skupinách, moje fascinace tím prostředím je asi jasná. Člověk také potká tanečníky z celého světa, to je další aspekt té inspirace.

Ale pro českého tanečníka není vůbec jednoduché se jejich projevu přiblížit, ne-li vůbec nemožné…
Ano, myslím, že máme nějaké vrozené nebo sdílené charakteristiky. Já sama vnímám i určitý rozdíl mezi slovenskými a českými tanečníky. V něčem, v nějaké podstatě pohybu je to jiné a těžko říct proč. Může to být tím, že slovenští tanečníci mají větší vztah k folklóru, k těm kořenům, uzemnění nebo přirozenosti, že je to něco stále přítomného, jako specifická energie. Izraelský tanec má také něco takhle specifického.

Z jakých vlivů se skládá tvůj styl?
Vnímám to jako organické spojení různých stylů, které jsem se učila, zásadní je určitě vliv izraelského tance. A také velký vliv fyzického divadla, protože ráda pracuji se záměrem v pohybu. Netroufám si zatím říct, že bych měla vlastní styl. Ale jednou jsem spolupracovala na projektu s digitální umělkyní s názvem NIVVA, zaznamenávali pro ni můj pohyb prostřednictvím motion capture a z pohybových dat jsem potom měla avatara, který tančil, a je pravda, že mi lidé říkali, že poznají, že je to můj tanec.

Jak je na tom slovenská nezávislá taneční scéna?
Zajímavé je, že často zaznamenávám úžasné slovenské tanečníky nebo choreografy v zahraničí, a na Slovensku přitom už nepůsobí. Hodně kvalitních slovenských umělců zakotví v Česku. Doma stále tvoří Petra Fornayová, Yuri Korec (který teď nemá vlastní skupinu), Katarína Brestovanská, Tomáš Danielis, Milan Kozánek, Daniel Raček a Anna Sedlačková (Neskorý Zber), Marta Poláková, Jana Tereková, Debris Company, pak tam jsou mladí jako Lukáš Bobalík, Soňa Kúdeľová, Jozef Vaľo, Lukáš Záhorák. Působí skupina mimoos, která byla na Malé inventuře a bude stejné představení hrát na České taneční platformě. Nebo A BOD.Y Soni Ferienčíkové, která působí hodně v Bratislavě.

A Divadlo Štúdio tanca v Banské Bystrici!
Ano, tam si vybudovali pěkné zázemí.

Co se vlastně stalo s Elledanse?
Šárka Ondrišová skupinu ukončila a pod tím názvem už funguje jen taneční škola, myslím, že tam byly nějaké finanční problémy. Nějakou dobu jsem teď na Slovensku nebyla, ale teď se tam chystám, takže zjišťuji, jak to vlastně je s financováním současného tance, a není to příliš pozitivní obraz. Když jste tanečník na Slovensku, moc příležitostí není, ten trh je menší, člověk se vlastně ani nediví, že lidé odcházejí nebo jsou spíš aktivní mezinárodně. Ale myslím, že se to časem na Slovensku nějak změní – tedy doufám, věřím, že musíme být pozitivní. Ale jak říkám, teprve teď to poznávám. V Praze bylo víc příležitostí, i menších akcí, projektů.

Věnuješ se i pedagogice. Učíš techniku, repertoár, nebo improvizaci?
Snažím se kombinovat, učím i techniku, ale hlavně prostřednictvím improvizace jako nějaké principy, které si člověk může zažít. Je to pořád trénink na základě techniky, ale vždycky jsou v něm i nějaké kreativní úkoly, které pak dávám. Teď ale učím na konzervatoři, kde se víc soustředím na techniku a variace, protože jsem zjistila, že děti jsou na to zvyklé, takže když k nim přijdu jenom s improvizovanou hodinou, nebudou se v tom cítit. Snažím střídat variace s improvizací a trochu prostor tvorbě. Ráda kombinuji taneční styly i přístupy ve výuce nebo choreografii. Třeba v Anomálii jsou části, které jsou pevně dané a pak improvizované. Něco jsem vytvořila a fixovala, ale chci mít možnost volného prostoru. Strukturu mám jasně danou, prostor pro improvizaci také, vlastně na vteřiny, k tomu přesné zadání nebo přesný záměr, čeho chci improvizací dosáhnout. Jsem typ choreografa, který si dokáže pevně danou choreografii užít i jako interpret, v Essenci bych nejraději zafixovala každé mrknutí oka, to už je možná taková posedlost. (smích)

Pracuješ teď na něčem novém?
Rád bych teď pracovala se dvěma tanečníky na novém projektu, pokud vyjde rezidence a pokud se podaří získat finanční prostředky. Měl by to být delší kus.

Kde všude jsi už byla na rezidencích tady u nás?
Ve Žďáru nad Sázavou díky Se.s.tě, v Altě jsem měla rezidenci jako studentka, pak také v Komařicích…

Proč jsou rezidence tak důležité?
V koncentraci na práci, které člověk někdy těžko dosáhne. Jsme mileniálové, naše mysl těká na sto místech najednou, každou vteřinu dne, tohle pomáhá se zklidnit a zkoncentrovat, protože se člověk dostane do nějakého místa, odkud nemůže „uniknout“. Třeba když se bavíme o Komařicích nebo Žďáru nad Sázavou, jsou menší klidná města, člověka nic neruší, pár obchodů, zavírají brzy, není tam tolik rozptýlení, ani účinkující nemohou odběhnout učit nebo něco dělat, trávíte spolu čas intenzivně.

Se.s.ta pořádá také rezidence s koučinkem, je to hodně odlišné od „normální“ rezidence?
To je něco jiného, je to skutečně práce s koučem, který člověku pomáhá třeba vyřešit nějaký problém, když se v tvorbě zasekne. Ale pomáhat je v koučování trochu nepřesné slovo, koučovat znamená spíš klást otázky. Sama jsem psala magisterskou práci na téma využití novodobé metody koučinku v choreografii. Kouč ve vztahu k choreografovi není od toho, aby radil, co s dílem dělat, a nějak do něj zasahoval nebo ho hodnotil. Ptá se a prostřednictvím otázek, které klade, určitým způsobem otevírá tvůrcům další možnosti vnímání. Odpovědi na tyto otázky si ale musíme najít my. Samozřejmě se nebráním ani radám nebo nápadům, ale koučink není takhle konkrétní.

Trochu to zní jako práce dramaturga.
I tam je to myslím hodně individuální a záleží na tom, jak si to choreograf s dramaturgem nastaví a na co si zvyknou. Dovedu si představit dramaturga, který do díla zasahuje a říká svůj umělecký názor a nějakým způsobem ho proměňuje. Dramaturgie se také vyvíjí, vznikají nové přístupy. Já bych právě dramaturga chtěla k tvorbě pozvat, a v tu chvíli bych opravdu chtěla, aby mi řekl svůj názor a možná ukázal nebo nabídl nějaké jiné způsoby práce, s tématem, se scénou, s kompozicí…

Choreograf může být někdy až moc úzce zaměřený na tvorbu a ztratit povědomí o kontextu, nebo zapomenout na to, že tvoří pro svého budoucího diváka…
Je určitě fajn, když je přítomný další člověk, který vidí, co choreograf s tanečníkem dělá, a má odstup, jiné vnímání toho, co se v tu chvíli v prostoru děje. Právě v novém projektu bych chtěla přivést různé dramaturgy nebo kouče, mentory nebo i choreografy, vždycky na pár dní. Myslím, že to může proces nejen urychlit, ale otevřít nové myšlenky a reality té situace. Já si často až po několika týdnech uvědomím, k čemu směřuji. Člověk, který má odstup, by mě k tomu mohl dovést rychleji.

Určitě je dobré si i říct, že jde o citlivou práci, pro kterou nemusíme stanovovat jasná pravidla, jak přesně věci dělat, tak jako je svoboda ve vztahu mezi tvůrcem a divákem.
A to se opět vracíme k vrstvě porozumění a k tomu, že jsou i různé druhy porozumění. Jako divák nepotřebuji dokonale rozumět tématu, když vidím silnou fyzickou zkušenost tanečníků a jejich schopnost ji doslova předávat i do těl těch diváků. Cesta pochopení i smyslu vlastní tvorby je vlastně celoživotní, protože člověk se mění, jako tvůrce i jako divák. Někdo chce sdílet jen emoce a pocity různých forem, vytvářející jakousi koláž, někdo chce jít narativní cestou. Když o tom přemýšlím, myslím, že skoro vždy se dá objevit nějaký příběh, jasná posloupnost myšlenek, které jsou v každém díle. Možná si to kolikrát dokážu spojit víc, protože jsem sama choreografka.

A jakou cestou půjde tedy ten nový projekt?
Zatím jsem ve fázi produkční přípravy, takže celkem na začátku. Určitě tam bude zase vliv izraelského stylu tance, zatím pracuji sama se svým tělem ve studiu a improvizačně si hraji s tématem. Ale příští rok bych chtěla uvést premiéru celovečerního představení.

Eva Urbanová (*1993) je slovenská tanečnice, choreografka a pedagožka, absolventka studia choreografie na taneční katedře pražské HAMU. Ve svých choreografiích se snaží studovat a kritizovat mechanismy společenského systému, posilovat postavení žen a demonstrovat koncept dualismu. Zaměřuje se na rozvoj vlastního osobitého tanečního stylu a pohybového jazyka, přičemž se inspiruje současnou izraelskou taneční scénou a oblastí fyzického divadla. K jejím hlavním úspěchům patří sólo The Essence, které získalo 1. cenu na Gdaňském tanečním festivalu 2022 a 2. cenu za choreografii a cenu publika na mezinárodní soutěži Solo Tanz Theater Stuttgart 2021. Její poslední choreografie s názvem Anomalie (2022) byla vybrána do hlavního programu České taneční platformy 2023.