S choreografkou Evou Urbanovou nejen o vlivu izraelského tance

Mladá slovenská tanečnice a choreografka Eva Urbanová byla letos přizvána do programu hned dvou tuzemských festivalů. V právě uplynulém Bazaaru tančila své sólo The Essense, se kterým se dříve umístila na prvním místě na přehlídce Gdanski Festiwal Tanca 22 a získala druhou cenu v soutěži Solo Tanz Theater Stuttgart (2021). A hned v pátek uvidíme její choreografii Anomalie, kterou vybrala dramaturgie festivalu a showcase České taneční platformy, která právě začíná. Povídaly jsme si o studiu choreografie, podstatě tvorby i o fascinaci izraelským tancem.

Pohyb, který jsme mohli vidět na festivalu Bazaar v sólu The Essence je velmi energický. Jaké jsou tvé taneční kořeny?
Od sedmi do čtrnácti let jsem dělala moderní gymnastiku, při ní jsem získala i základy klasického tance, především jde ale v gymnastice o překonávání vlastních limitů. Bylo to hodně náročné, pro dítě je to někdy tvrdý trénink, po fyzické i psychické stránce. Měla jsem zranění kolene a postupně přešla na tanec – nestudovala jsem konzervatoř, ale zkoušela všechny možné styly od klasiky až po contemporary, každý den v jiném studiu.

Připomeňme, že jde o Bratislavu. Chodila jsi i do Bralenu?
Také, bavilo mě všechno střídat, byla jsem v Bralenu a chodila i do komerčnějších studií, potřebovala jsem se naučit kousek od všeho, to mě naplňovalo. Měla jsem pocit, kdybych zůstala v jedné skupině, neposunu se tolik dopředu. Po střední škole jsem se dostala hned na HAMU na choreografii, což mě samotnou překvapilo.

Sólo The Essence vychází hodně z vnitřní energie, ale také zachovává silně estetiku krásy. Je pro tebe forma, její podoba důležitá?
Vnímám propojení tělesnosti s emocemi, jedno nemůže jít bez toho druhého. Choreografie zaměřená čistě na vnější formu by mě nebavila. Někteří tanečníci-choreografové mají schopnost vytvořit estetiku zevnitř, ale může to fungovat obousměrně, jde o to vyzkoušet, co vám víc vyhovuje. Čistota „vnitřku“ vytvoří estetiku, stejně jako estetika samotná může dát vzniknout pocitům, emocím.

Jako choreografka teď pracuji s Joanou Simoes, která tančí Anomalii, probíraly jsme spolu hodně formu i vnitřní svět. I ona začala studovat tanec až po střední škole, obě přicházíme s tím, že máme nějakou řekněme stabilní taneční průpravu a řešily jsme, jak dalece je pro nás důležitá forma k tomu, aby vytvořila vnitřní svět. Pro interpreta může emoce nebo záměr vykrystalizovat skrze formu, takže se v některých chvílích zaměřím na fyzičnost. A v některých chvílích se zase forma vynoří skrze stav mysli a hledání pocitu. Fascinuje mě obojí, tělo a mysl jsou propojené.

• 

• 

• 

Co bývá prvotní impulz k tvorbě? Hra s pohybem, nebo konkrétní myšlenka?
Určitě je to pocit nebo myšlenka, nějaká emoce, kterou jsem třeba zažila nebo se s ní nějak ztotožňuji. Pokud chce člověk vytvořit dílo, které má nějakou váhu, má před sebou spoustu kroků v dlouhém procesu, i když se to na začátku může zdát jednoduché. Vždycky přijde nějaký zádrhel, nějaká výzva, a kdybych neměla tu prvotní silnou vazbu s emocí, neměla bych vnitřní psychickou sílu to posunout dál.

Na HAMU jsem měla někdy právě problém s tím, že jsme dostali zadané téma. Někdy jsem to tedy vnímala spíš jako práci na úkolu, ne tvorbu, protože mi chybělo to silné spojení nebo ztotožnění s emocí. V poslední době jsem se v tom jen utvrdila, že bez toho tvořit nedokážu. Někdo by to možná nazval intuicí, může to být něco, co jsem fyzicky silně prožila, co se mi otisklo do těla a já to otevřu skrze tvorbu. Lisé při seberozvoji se také nezabývají obdobím, kdy byli šťastní a spokojení, ale hledají momenty utrpení nebo těžkostí, protože v tu chvíli se v nich něco nového otevírá. U tvorby je to podobné. O tomhle aspektu jsme s Joanou přemýšlely, jsme obě takové, že máme rády výzvy, objevujeme, co je v nás skryté, je v tom i určitá zvědavost.

Co člověku dá studium choreografie? Choreografové vesměs říkají, že nemohou někoho naučit, aby měl nápad. Co tedy učí?
Naučí dívat se na tvorbu spíš z hlediska dramaturgie, dívat se z racionálního hlediska, umět věci přesně pojmenovat, což je někdy pro tanečníka nebo choreografa problematické. Když člověk tvoří na základě intuice, je těžké rozpoznat, co ta intuice je nebo co nám říká, pojmenovat si přesně, co dělám, proč to dělám.

Byla jsi už na šesti workshopech v Izraeli. Co tě přitahuje na téhle taneční scéně, taneční komunitě?
Asi mám něco takového v povaze už od mládí, že mě přitahují fyzické extrémy. Možná i proto jsem dělala moderní gymnastiku, která pracuje s limity a tlačí tělo do tvarů, které jsou pro spoustu lidí nedosažitelné. V izraelském tanci se také zachází za limity a do extrému, i když jinak, je to spíš kvalita, ať už v napětí nebo v uvolnění, v neuvěřitelné rychlosti. Zároveň je jejich pohyb velmi instinktivní, jde z velké hloubky a přirozenosti, je v tom silná práce se smysly.

Kdy jsi jela do Izraele poprvé?
Když jsem byla na Erasmu v Londýně na Trinity Laban College, to bylo někdy na přelomu roku 2015/2016, byl to týdenní workshop. Pak jsme se tam vracela každý rok, na týden, dva, tři. Byla jsem na workshopu v Batshevě a v různých dalších souborech a skupinách, moje fascinace tím prostředím je asi jasná. Člověk také potká tanečníky z celého světa, to je další aspekt té inspirace.

Ale pro českého tanečníka není vůbec jednoduché se jejich projevu přiblížit, ne-li vůbec nemožné…
Ano, myslím, že máme nějaké vrozené nebo sdílené charakteristiky. Já sama vnímám i určitý rozdíl mezi slovenskými a českými tanečníky. V něčem, v nějaké podstatě pohybu je to jiné a těžko říct proč. Může to být tím, že slovenští tanečníci mají větší vztah k folklóru, k těm kořenům, uzemnění nebo přirozenosti, že je to něco stále přítomného, jako specifická energie. Izraelský tanec má také něco takhle specifického.

• 

• 

•