S Daliborem Janotou o životě s operetou

Setkání s Daliborem Janotou, operním a operetním sólistou a hudebním publicistou, rozptýlí všechny chmury. S ním totiž nehovoříte jen o tom, jaké divadlo bývalo před lety a jaké bylo ještě v lednu 2020. S ním divadlo prožíváte a z role posluchače a tazatele se stáváte zcela přirozeně divákem.

V divadlech se zkouší, ale nehraje. Vysílá se online, streamuje, ale jen někdy a něco. Žádná představení, žádné vánoční koncerty. Zbývají nahrávky a těšení se na dobu, kdy se snad naše životy alespoň přiblíží k normálním kolejím. Kdy se bude v divadlech a koncertních síních hrát a zpívat a tleskat. Je to zvláštní konec roku…

Dalibor Janota sype z rukávu melodie z děl, o nichž se letmo zmíníte, z těch, které důvěrně znáte, i z těch, o nichž jste v životě neslyšeli. Jeho paměť je ohromující, ode všeho zná i několik překladů. Živě gestikuluje, mění výraz, tón hlasu a své vyprávění prošpikuje nejen operetními šlágry, ale i přehršlí humorných historek ze svého života na jevišti. A uzavřený neosobní covidový svět se najednou stává jevištěm, na němž hraje a zpívá jen pro vás jeden skvělý muž. A vlastně nejen pro vás, ale pro všechny, protože se nečekaně vrací ten zdánlivě ztracený pocit oné pospolitosti jeviště a hlediště, a vy ožíváte. Ano – jste v divadle a chce se vám tleskat. Jen občas vystoupí Dalibor Janota z role a pak se smíchem položí řečnickou otázku: „to jsem zvědav, co tam z toho napíšete!“ A zanotuje něco z Netopýra. Ano – jste v divadle a uvědomujete si, jak velké štěstí máte, že jste se stali účastníkem tohoto neoficiálního soukromého představení. Takže k plné autenticitě rozhovoru nechť si čtenář při každé zmínce o hudebním díle přimyslí i příslušné melodie. A neopakovatelná divadelní férie je na světě.

Kdy jste v sobě objevil lásku k divadlu?
Už jako školák. V divadelním prostředí jsem vyrůstal. Můj dědeček byl zbrojíř v ostravském divadle, ale rovněž ostřílený divadelní ochotník, také maminka byla nadšenou divadelnicí a milovnicí zejména oper a operet. Měl jsem po kom zdědit lásku k oběma žánrům! Jako dítě jsem samozřejmě i v různých představeních hrál a myslím, že nebylo žádné sobotní nebo nedělní představení, na kterém bych nebyl – ať se hrála činohra, balet a zejména opera nebo opereta. A snad v tomhle věku jsem si umínil, že se stanu profesionálním zpěvákem v divadle.

Rozhodl jste se a svůj cíl si splnil…
Skutečně jsem si splnil dětský sen a hudební divadlo se stalo mou celoživotní láskou. Na profesionálním jevišti jsem začínal už v osmnácti letech v roce 1964, tehdy jako člen sboru opavské opery. Svou uměleckou dráhu jsem končil jako sólista opery a celkem jsem na jevišti prožil až do roku 2019 celých 55 let. Ale již od dob studia na ostravské konzervatoři jsem působil i v jiných divadelních profesích. Někdy pouze na záskok, jindy i delší dobu. Během své umělecké dráhy jsem byl postupně sboristou, ale i statistou, nápovědou, inspicientem, režisérem, dramaturgem, kulisákem, zbrojířem, rekvizitářem i archivářem.

O čem jste jako mladý adept pěveckého umění snil?
Jako patnáctiletý jinoch ještě před mutací jsem si samozřejmě vysnil ty nejkrásnější tenorové operní role. Tenoristou jsem se sice stal, ale mé přirozené hlasové dispozice mi neumožňovaly zpívat úlohy prvního tenorového oboru. Radames v Aidě nebo Lohengrin mne tedy minul, ale operní díla však mají i v tzv. charakterním tenorovém oboru krásné role – a tak rád vzpomínám především na Spolettu v Pucciniho Tosce, kterého jsem ztvárnil celkově v sedmi inscenacích, i v Německu na festivalu v Bad Hersfeldu. Z těch dalších to byl například Monostatos z Kouzelné flétny, Don Curzio z Figarovy svatby, císař Altoum z Turandot, Alcindoro v Bohémě, krásná charakterní role je také Hajný v Rusalce a což teprve Principál v Prodané nevěstě!

A na jaké operetní role rád vzpomínáte?
V operetě jsem už nějaké ty milovnické role zpíval. Ať to byl Camille de Rosillon v Lehárově Veselé vdově, kadet Henri v Heubergerově Plesu v Opeře, poručík Fairfax v Gejše Sydneyho Jonese a řada dalších. Ale ještě před čtyřicítkou jsem s úspěchem nastudoval i velké role tzv. komického nebo charakterního oboru, mohu říci, že jsem si je velmi oblíbil. Patřil mezi ně Baron Zeta z Veselé vdovy, Feri Bácsi z Čardášové princezny, Jupiter z Orfea v podsvětí, soudce Kismárty z Dostalovy Uherské svatby, Vrchní eunuch ze Země úsměvů, Princ Orlofski, později i vězeňský dozorce Frosch v Netopýrovi. Vždycky mě na rolích bavilo herectví.

Netopýr byl také pro vás jedním z výletů do oblasti režie.
Myslíte asi inscenaci Netopýra, kterou společně s Mezinárodním pěveckým centrem připravilo roku 2002 Městské divadlo v Karlových Varech? To byla opravdu velmi zdařilá a úspěšná inscenace, i když jsem ji musel upravit do komornějšího hávu. Novou působivou instrumentaci vytvořil dirigent Josef Chaloupka a hudebně operetu nastudoval dirigent František Drs. Oba umělci již bohužel nejsou mezi námi, ale rád na ně vzpomínám. Já jsem však už řadu hudebních produkcí režíroval i předtím.

Připomeňme je…
Pro Karlovy Vary jsem režíroval i Kálmánovy operety Hraběnka Marica a Čardášová princezna, pro agenturní zájezd do ciziny Rossiniho Lazebníka sevillského, několik pohádek – například Cínového vojáčka Saši Lichého – a řadu operetních programů.

Kolik operních a operetních rolí jste dosud ztvárnil? Zatím poslední byl Čokoládový král, otec hlavní hrdinky v hudební veselohře Ralpha Benatzkeho Okouzlující slečna roku 2018 v Divadle J. K. Tyla v Plzni.
Celkem jich bylo zhruba 130, nebyly to však jen role velké, ale také střední a menší, a nemyslím si, že by ještě na nějaké došlo. Na Okouzlující slečnu vzpomínám rád. V době dramaticky se snižujícího počtu operetních premiér na našich scénách to byl zajímavý a záslužný počin. Ve výčtu svých rolí bych ale nerad zapomněl na dvě velké role muzikálové – na milionáře Osgooda v Někdo to rád horké a Doolittla v My fair lady.

Po jaké roli jste toužil, ale nikdy ji nedostal?
Takových je plno! Ale jedno dílo za všechny, na které nedošlo – Mam´zelle Nitouche. Hrála se všude kolem mě. Ale ne právě v tom místě, kde jsem byl v angažmá. Takže jsem neztvárnil ani jednu z postav, které jsem časem v „Nitušce“ hrát mohl, ať už to byl Champlatreux, Loriot, Major či varhaník Celestin alias operetní komponista Floridor.

Divadlo prostupuje celý váš život. I se svou manželkou jste se seznámil v divadle, jaké je takové divadelní manželství?
Pamatuji si dokonce přesný den našeho seznámení – 29. listopadu 1970. Hostoval jsem tehdy totiž v Krušnohorském divadle v Teplicích v úloze Jima Kenyona ve Frimlově Rose Mary a tehdejší slečna Soňa Nevřelová hrála v tomto představení Ethel Branderovou. Na tomto představení záleželo, zda zde získám angažmá. Když jsme skončili, pozval mě ředitel Ilja Bureš k pohovoru a představitelka Rose Mary, paní Vítězslava Bobáková, se kterou jsem se znal ze svého dřívějšího angažmá v Opavě, čekala se slečnou Soňou na vrátnici teplického divadla, aby se dozvěděly, jak jsem uspěl a jestli budu do sólistického souboru angažován. Byl jsem, a od srpna 1971 jsem do Teplic opravdu nastoupil. A zhruba po půl roce přeskočila ´jiskra´, začali jsme spolu se Soňou chodit. Samozřejmě jsme se pak mnohokrát setkávali na jevišti, na koncertních či estrádních vystoupeních. Z operet, v nichž jsme byli na jevišti zamilovaným párem, vzpomenu alespoň Volný vítr od Dunajevského, kde jsme ztvárnili Marka a Stelu. Ve Stelibského operetě Podej štěstí ruku jsme hráli přímo manželskou dvojici – já kapitána Mikuláška a ona paní Mikuláškovou, ale na jevišti jsme se během děje vůbec nesetkali. Až na závěrečné děkovačce. Také v opavském angažmá jsme ve Straussově Noci v Benátkách hráli manžele – já byl senátorem Delacqua a ona mojí záletnou chotí Barbarou. A jaké je manželství divadelníků? Samozřejmě, že přinášelo řadu problémů, zejména, když byly naše děti malé, my měli oba večer představení a neměl kdo hlídat. Z Teplic jsme se stěhovali do Opavy, pak do Prahy a než jsme se zabydleli, museli jsme bydlet i s dětmi v různých podnájmech nebo na ubytovnách. Dnes už na všechny problémy, které se vyskytly nejen v osobním, ale i v uměleckém životě, vzpomínáme s úsměvem a nadhledem.

Jste spoluatorem Malé encyklopedie české opery, nyní jste vydal encyklopedii české a světové operety. Kdy začala vaše literární a publicistická činnost a co bylo popudem k ní? 
Literární činností jsem se zabýval od mládí. Ale publikovat jsem začal až zhruba od r. 1992. Psal jsem zejména články do divadelních programů k inscenacím Státní opery Praha a později i Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, mimo jiné portréty operních pěvců. V roce 1999 jsme vydali v nakladatelství Paseka s doc. PhDr. Janem P. Kučerou společné dílo Malá encyklopedie české opery, které se stalo velmi žádanou a používanou knihou. Již dnes se ozývají hlasy operních odborníků, že bychom měli publikaci zaktualizovat a doplnit o umělce, kteří v roce jejího vydání ještě nepůsobili. Rovněž společným dílem, tentokrát s plzeňským redaktorem Jiřím Šantorou, byla malá knížka o pěvci Miroslavu Frydlewiczovi – Tenor od rytíře Žumbery, vydaná v roce 2004 v nakladatelství Ševčík. Značnou část nových operních obsahů jsem napsal i do jedenáctého vydání knihy Anny Hostomské Opera, které vydalo nakladatelství NS Svoboda v roce 2018. V témže nakladatelství jsem letos na podzim vydal i svou knihu Česká a světová operetní tvorba.

Tu jste napsal zcela sám, a i když je úplně čerstvá, má už celou řadu pozitivních ohlasů. A není divu – je to první česká operetní encyklopedie. K takovému významnému počinu je třeba pogratulovat!
Ano, kniha operetních obsahů nebyla na českém trhu dosud nikdy vydána, v této knize je jich víc než tři sta. Mám radost, že se to všechno podařilo, a gratulace a pozitivní ohlasy mě samozřejmě nesmírně těší. 

Ale v knize nejsou jen obsahy, zabýváte se v ní i naší operetní historií.
Doplnil jsem ji i malými medailonky operetních divadel, i těch dnes již neexistujících, jako jsou Jablonec, Kladno, Teplice, a připomněl jsem i významné operetní umělce starší i nedávné doby – Járu Pospíšila, Nelly Gaierovou, Ellu Šárkovou, Alenu Frimlovou, Draga Čáslavského, Josefa Kobra, Františka Návrata, Karla Fialu a další umělce.

Jak dlouho jste na operetní encyklopedii pracoval?
Rozhodně víc než tři roky. Musel jsem důkladně prostudovat textové knihy, hudební materiály i prvorepublikové divadelní archivy, z nichž jeden má např. Divadlo J. K. Tyla v Plzni. Ale celá řada obsahů operetních děl u nás k dispozici vůbec nebyla, musel jsem je čerpat z cizojazyčných pramenů.

S vaší láskou k historii souvisí i váš koníček – kolik už máte starých gramofonových desek a z jakých let?
Od dětství jsem měl dva velké koníčky, které také souvisely s hudbou a divadlem. Sbírání fotografií a gramofonových desek. Samozřejmě nejprve to byly ty šelakové, tzv. standardní, 78 otáček za minutu, později přibyly dlouhohrající a v nedávné době už nosiče CD. Dohromady jich mám asi 6.000, většinou operní a operetní nahrávky. Například jednu Pucciniho Toscu mám kompletní na šelakových deskách, dvanáct nahrávek na LP deskách a 25 kompletů na CD. Mezi standardními jsou i velmi vzácné značky – např. Homocord, Wuba, Zonophone, Odeon Record. Nebo na druhé straně jinak pozoruhodné nahrávky – na LP deskách kompletní Carmen s čínskými pěvci v čínštině…

Carmen v čínštině? To si neumím představit!
Zní to opravdu velmi zajímavě… mám i CD s Veselou vdovou pro změnu v japonštině!

Kde jste k takovým kusům přišel? A jak jste svoji sbírku budoval?
Už když mi bylo zhruba čtrnáct let, začal jsem si za ušetřené peníze kupovat gramofonové desky. V té době již existovaly i dlouhohrající gramodesky s operní hudbou. V Ostravě bylo několik prodejen Supraphonu, kde se kromě českých desek někdy objevily i zahraniční, ale tehdy pouze ze států socialistického bloku. Tak jsem si na východoněmeckých deskách zn. Eterna koupil kompletního Rigoletta – ale v němčině, na sovětských gramodeskách zn. Melodija pro změnu v ruštině Bohému, nebo na maďarských značky Qualiton Sedláka kavalíra v maďarštině. Když jsem jednou k Vánocům dostal na anglických deskách zn. Decca Verdiho Trubadúra v italštině a ještě k tomu s Mario del Monacem v roli Manrica, byl jsem štěstím bez sebe! Nebylo to ale jen tak – moje matka je sehnala díky známostem prostřednictvím dnes již dávno neexistujícího Divadla hudby. Gramodesky jsem sháněl také v antikvariátech, později i nákupem v cizině a v nedávné době prostřednictvím internetu.

Předpokládám, že takový koníček je náročný i na prostor. Rozšiřujete svou sbírku i dnes?
Dnes už prakticky nové desky ani CD nekupuji, právě proto, že už to nemám v bytě kam dát. Ovšem unikátní nahrávce bych se rozhodně nebránil. 

A přehráváte si své desky někdy? Máte i starý gramofon?
Desky u mě rozhodně nezahálí, rád si je přehrávám znovu – ale ne všechny, to bych opravdu nestihl. Je to sběratelská vášeň – sběratel porcelánových šálků také nepije kávu z každého z nich. A skutečně mám doma i řadu gramofonů včetně toho nejstaršího s velkou troubou. A je funkční!

Opereta z našich jevišť mizí, operetní soubory už dnes neexistují, svůj boom zažívají muzikálové produkce. Přitom diváci o operetu zájem mají. Proč si myslíte, že se z našich jevišť vytrácí?
Opereta nemá na růžích ustláno od doby politického převratu v roce 1948. Komunistickému režimu vadili pánové ve fracích a dámy v toaletách, jak tomu ve většině klasických operet bývá. Hlavními postavami v těchto operetách byla i knížata, hraběnky, princové, ředitelé továren, milionáři – nová doba však chtěla operety o údernících a svazačkách. Naštěstí vznikala i nová česká díla, která se těmto požadavkům úspěšně vyhnula – namátkou připomenu Počestné paní pardubické Jiřího J. Fialy nebo Ztřeštěné námluvy Vladimíra Brázdy. Časem se tento ´hon na operetu´ zmírnil a na jevištích opět zářila díla J. Offenbacha, J. Strausse, F. Lehára, E. Kálmána a dalších velikánů. Pak začal pomalu klasickou operetu ze scény vytlačovat muzikál, rušily se samostatné operetní soubory a klasickou operetu začaly zařazovat na repertoár soubory opery.

Někdy je to ovšem bývá jen jednou za dvě sezóny….
Bohužel. Navíc se opakují většinou pořád do kolečka stejné tituly – Veselá vdova, Polská krev, Netopýr nebo Čardášová princezna. Když existovaly operetní soubory, uvádělo se pět až šest titulů v sezóně a dramaturgie mohla být zajímavější, pestřejší, progresivnější, nápaditější. Teď se smrskla na několik známých děl. Proto byla zajímavým obohacením operetního repertoáru například česká premiéra neznámé operety Emmericha Kálmána Lady Arizona v Opavě v roce 2017, nastudování komorní operety Ralpha Benatzkeho Okouzlující slečna v Plzni v roce 2018, nebo překrásná francouzská operety Roberta Planquetta Cornevillské zvonky v letošním roce v Olomouci.

Ve světě je však situace jiná…
Jestliže u nás je opereta v dramaturgiích divadel Popelkou, pak v zahraničí je tomu docela jinak. Podíváme-li se na Rakousko, Německo a Francii, operetní tituly jsou na repertoárech divadel zcela běžné a o operetní představení je stálý a neutuchající zájem. Operety slyšíme v podání takových pěveckých hvězd, jakými jsou například Jonas Kaufmann, Piotr Beczała či Anna Netrebko. Bohužel i Rakušané, udržující tradici vídeňské operety, dovedou někdy přestřelit a vytvoří z klasické operety nevkusnou a pofiderní podívanou, jak jsme se mohli přesvědčit v inscenaci Čardášové princezny z vídeňské Volksoper, vysílanou nyní 19. prosince 2020 v České televizi. Naštěstí těchto inscenačních úletů v operetě není mnoho, v opeře je jich mnohem více. A ještě zpět k původní otázce – proč opereta u nás v poslední době mizí? Opereta bývá totiž mnohdy i některými umělci podceňována. Přitom dobře ji provést – to je velké umění!

Určitě – vždyť náročná operetní čísla jsou oříškem pro řadu operních pěvců, protože kombinace hereckého projevu, tance a přirozené mluvy není vlastní každému.
Vezměte si třeba takového operetního mladokomika. Ten musí na jevišti nejen báječně vypadat, ale i krásně zpívat, velmi dobře mluvit prózu a perfektně tančit. Nebo některé tenorové partie prvního oboru v Lehárových operetách, např. Su-Čong v Zemi úsměvů nebo Octavio v Giudittě jsou na úrovni obtížných tenorových rolí v opeře. Je pravda, že některé operety mají naivní až hloupá libreta a snaha o jejich přepracování většinou nedopadne nejlépe, spíše naopak. Ale jiné mají svou velkou hudební hodnotu a mnoho dalších jsou skutečnými hudebními klenoty. A rozhodně se nejedná jen o těch pár titulů, které se v současné době hrají v našich divadlech. Například méně uváděná Kálmánova opereta Cirkusová princezna má přímo mistrně prokomponované hudební finále. V každém případě je operetní žánr tím nejspolehlivějším a více než stoletím prověřeným zdrojem zábavy a je pouze nutné oddělit zrno od plevele.

Nemizí v důsledku zrušení operetních souborů v divadlech, v souvislosti s muzikálovým boomem a jeho razancí docela prostě a jednoduše u nás ´operetní řemeslo´? 
Bohužel u nás může skutečně nastat doba, kdy se mladí umělci už operetnímu žánru nebudou mít od koho učit. Ono totiž velkým uměním v operetě je i umět nosit frak – a ten je skoro v každé vídeňské operetě.Vím, že ještě nedávno se operetě věnovala i pražská konzervatoř, která uvedla v roce 2016 v Divadle Na rejdišti pod vedením Zbyňka Brabce Lehárovu Veselou vdovu, ale i jiné operety.

Kdybyste byl dramaturgem, které operetní tituly byste zařadil na repertoár?
S vědomím toho, co jsem říkal před chvílí, tak zcela jistě titul z období tzv. berlínské operety Bratránka z Batávie Eduarda Künnekeho, z české Piskáčkovy Perly panny Serafinky – tu nejčeštější z českých operet! Z regionálních titulů dnes už patrně zapomenuté Kubínovo Děvčátko z kolonie – dílko s typickou ostravštinou, které má skutečně smysl hrát pouze na Ostravsku, jinde by nerezonovalo, ale tam by mělo nepochybně úspěch. Dále Offenbachova Modrovouse, Ples v hotelu Savoy Paula Abrahama, Lehárovu Cikánskou lásku a samozřejmě Hervého Mam´zelle Nitouche.

Čím je pro vás jakožto pro pěvce opereta?
Osobně považuji operetu ve svém vlastním slova smyslu za uzavřený, ale nikoliv přežitý žánr. Pokud vím, ve 21. století byla napsána v Čechách pouze jedna opereta, a to o následníkovi habsburského trůnu Františku Ferdinandovi d´Este. Autorem hudby je Zdenek Merta, libreto napsal Karel Šíp a premiéru měla v Plzni v roce 2004. Oba autoři zdůrazňovali, že se jedná o klasickou operetu, nikoliv o hudební komedii, tím méně muzikál. Opereta bude podle mého soudu ve své klasické podobě žít – alespoň doufám – ještě hodně dlouho.

Co byste popřál operetě nejen do nového roku ale i do dalších let?
Operetě přeji do dalších let především nápadité a odvážné dramaturgy a divadelní ředitele. Přeji jí, aby se z ní mohli diváci stále radovat a její kouzelné melodie nemuseli poslouchat jen z rozhlasu nebo nahrávek, ale hlavně z jeviště. Ať i v budoucnu okouzluje diváky Nedbalovo Vinobraní, Frimlova Rose Mary, Kálmánovy Podzimní manévry, Lehárův Carevič, Uherská svatba Nico Dostala či Offenbachovi Bandité! A především všem přeji otevřená divadla a plná hlediště!