Festival Nové generace: budoucnost české choreografie on-line

Důležitou součástí je i hostování studentů z jiných domácích i zahraničních uměleckých škol včetně prezentací jejich tvorby, což nabízí možnost vzájemného srovnání, ovšem především rozšiřuje všem zúčastněným přehled o podobě oboru a samozřejmě také vytváří nové profesní kontakty. Letošní epidemiologické situace však neumožnila využít těchto festivalových devíz, nicméně i tak se organizátorům podařilo z omezených možností vytěžit maximum. Tři večery on-line streamů od 2. do 4. prosince 2020 prezentující různé úrovně tvorby tance v zachycení byly bezpochyby opět nejen přínosem pro samotný obor studia a jeho studenty, ale v neposlední řadě i pro odbornou veřejnost v roli diváků, kteří na platformě Zoom sledovali kromě samotného promítání i následné diskuze se samotnými tvůrci – jak se studenty choreografie, tak s jejich pedagogy a také přizvanými hosty s náhledem k tématu dané problematiky, které je v dnešní době snad tou nejpalčivější otázkou pro současnou choreografickou práci a její budoucnost: tanec a kamera.

Převedení jevištního díla na kamerový záznam je ošemetné ve všech žánrech scénického umění a v tanci o to více, že práce s pohybem, neboli choreografická tvorba, využívá primárně vizuální aspekt smyslového vnímání, který pohled kamery samozřejmě zkresluje. Navíc snižuje energetickou rovinu samotného tance, a tím mění i nuance přímého diváckého vnímání. Je na autorovi takového choreografického díla, jak se s tím vypořádá a jestli dokáže tento handicap tanečního umění přeměnit na jeho přednost, či jestli se spokojí s omezenými možnostmi základního videozáznamu divadelní prezentace své práce. Každopádně vše je v prvé řadě odvislé od podmínek, které má pro svou práci k dispozici a s tím i související jeho osobní praktické i teoretické zkušenosti v rámci specifik tohoto pomalu už samostatného uměleckého žánru.

Využití potenciálu tanečního umění ve filmové tvorbě není žádnou novinkou, mnoho významných světových choreografů i jejich méně známých experimentátorských kolegů se už touto cestou propojení obou žánrů (tance a filmu) do uměleckého tvaru vydalo, a výsledky byly a jsou k vidění, a tedy i k diskuzi jako konkrétní díla v rámci různých kinematografických prezentací či nyní více a více i na internetu. U nás se už několik let koná Festival tanečních filmů, studenti choreografie mají ve vyšších ročnících volitelnou možnost si v rámci studia vyzkoušet spojení tance a filmu při spolupráci se studenty FAMU a výsledky pak prezentovat v rámci večerů Nové generace. Nicméně nepředvídatelné změny, které zasáhly život nás všech samozřejmě trochu všechny zaskočily, ovšem o to bylo zajímavější vidět v koncentrované podobě, jak se budoucí choreografové a vůbec spíše akademicky fungující prostředí Katedry tance na HAMU dohromady dokáží popasovat s nečekanou situací. Uskutečnění celé události on-line totiž nelze vnímat jinak než jako velmi přínosný důsledek koronaviru, který konečně trochu zahýbal s formalismem konvenčně dodržovaných postupů při výuce oboru choreografie a podpořil tendence inovací, které soustavně propaguje Mirka Eliášová nyní spolu i s Markétou Jandovou.

První večer představil šest velmi krátkých tanečních filmů, které vznikly přímo jako studijní spolupráce s katedrou kamery na FAMU. Vzhledem k tomu, že oficiální program nebyl k dispozici (trochu kaňka na jinak velmi dobře organizačně zajištěné akci pod hlavičkou HAMU a Tanečních aktualit.cz), lze uvést pouze stručný výčet podle informací na facebookové stránce události: Balans (M. Částková, T. Lipský), Jeřáb (P. Hájková, O. Nedvěd), Taneční etuda (M. Jandová, Y. Teysslerová), Čepení (D. Mikula, M. Piňos), Studio (J. Razima, T. Kotas), Pokoj č. F44,81 (H. Šťávová Ratajová, M. Částková, K. Bartošová, F. Marek).

Jednalo se jakýsi průřez touto tvorbou od začátku této mezi-katedrální spolupráce HAMU a FAMU. Bylo z nich možno vyčíst velký vliv „filmového“ vnímání studentů FAMU, který se pozitivně odrazil ve všech těchto uvedených dílech a kvitovat lze i rozmanitost jednotlivých titulů, která obsáhla komorní až téměř intimní tanečně-filmové akce, zpracování folklorního motivu či literární předlohy nebo využití rekvizit a exteriéru. Večer je k dispozici na odkazu ZDE, kde je zaznamenána i následná diskuze na téma Absolventi katedry o choreografii ve své praxi: Škola a realita, tvorba a kamera s hosty Reginou Hofmanovou a Vendulou Poznarovou.

Další dva večery představily práci studentů formou adaptace již vytvořených choreografických děl pro kameru. Nejprve to druhý festivalový večer byli hlavně studenti vyšších ročníků: Happy End? (choreografie: Michaela Dzurovčínová), SaMy v sobě (choreografie: Natálie Vacková), Fake and Famous (choreografie: Jan Razima), kteří měli více času na zpracování, neboť se tak museli vyrovnat se situací, do které je dostala první jarní covidová vlna.

Michaela Dzurovčínová svou filmovou adaptací reagovala na stav, kdy nemohla dostat své tanečníky z Košic do Prahy, a proto na Slovensku natočila krátký taneční film v interiéru jednoho ubytovacího zařízení, což přineslo do uvedených děl důležitý aspekt akcentující práci s prostorem mimo studio či taneční sál.

Velmi zajímavý materiál k dalšímu využití získal i Jan Rázima a není divu, že oba jeho filmy (tedy i ten uvedený v prvním večeru, který taktéž vznikl v rámci tohoto zadání) publikum zaujaly. Mladý choreograf na sebe mezi ostatními výrazně upozornil nejen svým citlivým uměleckým vnímáním vztahu tance a filmu, ale i tématem a zpracováním své původní (bakalářské) choreografie, jež se pohybovaly v expresivní akcentaci dráždivých motivů světa showbyznysu, vyvolávající němou asociativní polemiku na hraně společenské kritiky, která je v choreografické tvorbě vždy velmi ceněná.

Hosté diskuze Lenka Vagnerová, Jana Návratová, Ewan McLaren, kteří se měli věnovat tématu Taneční umění ve virtuální realitě: Tvorba pro kameru nebo pro scénu? se více než hodnocení věnovali podrobnostem vzniku jednotlivých prací a debatě s jejich supervizorkami Markétou Jandovou a Petrou Hauerovou, což přineslo zajímavá odhalení pozadí vniku těchto filmů. V podobném duchu, i když ještě o něco více ve zdůrazňování nečekanosti situace, ztížených podmínek, nedostatku času a zkušeností se nesla i diskuze třetího streamovacího večer, kde byli hosty Jan Kodet, Monika Částková, Nataša Novotná, Petra Hauerová a všech večerů se účastnící i Markéta Jandová a Mirka Eliášová.

Studenti, kteří představili své práce v posledním bloku, se přihlásili dobrovolně a často měli na zpracování i třeba dosud ještě nedokončené choreografie jen pouhý jeden den. Nicméně nelze říci, že by někdo z nich pohořel. Každý uchopil svůj materiál podle svého vidění, vkusu a možností, což ve výsledku přineslo širší paletu v choreografickém pojetí i filmovém zachycení od pouhého záznamu tance: Dream (choreografie: Adéla Kašparová), expresivního využití střihu: Šárka (choreografie: Eva Rezová) až skoro překombinované scénické akci tvořící pro pozornost diváka poměrně náročný taneční film s dlouhým názvem Svůj nejsvětlejší čas trávím tím, že jej dělám tmavým (choreografie: Natálie Matysková). Výjimku potvrzující pravidlo dodala odlehčeně vystavěná filmová freska Last Legs Anny Benhákové, rezignující na jakoukoliv předlohu a využívající hravé možnosti filmu, pomíjivosti času v krátkosti zachycení jednoho okamžiku. Zdůraznila to, co platí na jevišti i ve filmu, že skutečnost a hloubka sdělení není odvislá od času trvání tanečního díla, ale od pravdivosti a vnitřní přirozenosti jeho obsahu.

Jak bylo již řečeno výše stejně jako v diskuzích, které vždy moderovala svým příjemně osobitým způsobem napůl neformální Lucie Hayashi: bylo velice přínosné pro všechny participující, že se taková akce konala i se všemi překážkami a obtížemi, jež tato doba přináší, neboť opět posunula diskuzi o možnostech tvorby a nabídla tanečním umělcům další eventuality pro nejistou budoucnost.

Jak je vidět, obor choreografie není tím čas zaspávajícím článkem tuzemské taneční scény, jak bývá občas označován, je pouze lehce rozespalý z dosud neměnných mantinelů předepsaného akademismu, který jen těžko hledal imponující vzory a inspirující motivace, jež by dokázaly vnímat budoucnost se skutečnou aktuálností taneční současnosti a i s požadovaným respektem k minulosti. Tak snad tento o něco drsnější budíček přinese žádané osvěžení.