S Daliborem Janotou o životě s operetou

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Kde jste k takovým kusům přišel? A jak jste svoji sbírku budoval?
Už když mi bylo zhruba čtrnáct let, začal jsem si za ušetřené peníze kupovat gramofonové desky. V té době již existovaly i dlouhohrající gramodesky s operní hudbou. V Ostravě bylo několik prodejen Supraphonu, kde se kromě českých desek někdy objevily i zahraniční, ale tehdy pouze ze států socialistického bloku. Tak jsem si na východoněmeckých deskách zn. Eterna koupil kompletního Rigoletta – ale v němčině, na sovětských gramodeskách zn. Melodija pro změnu v ruštině Bohému, nebo na maďarských značky Qualiton Sedláka kavalíra v maďarštině. Když jsem jednou k Vánocům dostal na anglických deskách zn. Decca Verdiho Trubadúra v italštině a ještě k tomu s Mario del Monacem v roli Manrica, byl jsem štěstím bez sebe! Nebylo to ale jen tak – moje matka je sehnala díky známostem prostřednictvím dnes již dávno neexistujícího Divadla hudby. Gramodesky jsem sháněl také v antikvariátech, později i nákupem v cizině a v nedávné době prostřednictvím internetu.

Předpokládám, že takový koníček je náročný i na prostor. Rozšiřujete svou sbírku i dnes?
Dnes už prakticky nové desky ani CD nekupuji, právě proto, že už to nemám v bytě kam dát. Ovšem unikátní nahrávce bych se rozhodně nebránil. 

A přehráváte si své desky někdy? Máte i starý gramofon?
Desky u mě rozhodně nezahálí, rád si je přehrávám znovu – ale ne všechny, to bych opravdu nestihl. Je to sběratelská vášeň – sběratel porcelánových šálků také nepije kávu z každého z nich. A skutečně mám doma i řadu gramofonů včetně toho nejstaršího s velkou troubou. A je funkční!

Opereta z našich jevišť mizí, operetní soubory už dnes neexistují, svůj boom zažívají muzikálové produkce. Přitom diváci o operetu zájem mají. Proč si myslíte, že se z našich jevišť vytrácí?
Opereta nemá na růžích ustláno od doby politického převratu v roce 1948. Komunistickému režimu vadili pánové ve fracích a dámy v toaletách, jak tomu ve většině klasických operet bývá. Hlavními postavami v těchto operetách byla i knížata, hraběnky, princové, ředitelé továren, milionáři – nová doba však chtěla operety o údernících a svazačkách. Naštěstí vznikala i nová česká díla, která se těmto požadavkům úspěšně vyhnula – namátkou připomenu Počestné paní pardubické Jiřího J. Fialy nebo Ztřeštěné námluvy Vladimíra Brázdy. Časem se tento ´hon na operetu´ zmírnil a na jevištích opět zářila díla J. Offenbacha, J. Strausse, F. Lehára, E. Kálmána a dalších velikánů. Pak začal pomalu klasickou operetu ze scény vytlačovat muzikál, rušily se samostatné operetní soubory a klasickou operetu začaly zařazovat na repertoár soubory opery.

Někdy je to ovšem bývá jen jednou za dvě sezóny….
Bohužel. Navíc se opakují většinou pořád do kolečka stejné tituly – Veselá vdova, Polská krev, Netopýr nebo Čardášová princezna. Když existovaly operetní soubory, uvádělo se pět až šest titulů v sezóně a dramaturgie mohla být zajímavější, pestřejší, progresivnější, nápaditější. Teď se smrskla na několik známých děl. Proto byla zajímavým obohacením operetního repertoáru například česká premiéra neznámé operety Emmericha Kálmána Lady Arizona v Opavě v roce 2017, nastudování komorní operety Ralpha Benatzkeho Okouzlující slečna v Plzni v roce 2018, nebo překrásná francouzská operety Roberta Planquetta Cornevillské zvonky v letošním roce v Olomouci.

Dalibor Janota v rozhovoru o opretě s Gabrielou Špalkovou v pořadu Plzeňského literárního festivalu, Plzeň 2020 (foto Peggy Kýrová)

Ve světě je však situace jiná…
Jestliže u nás je opereta v dramaturgiích divadel Popelkou, pak v zahraničí je tomu docela jinak. Podíváme-li se na Rakousko, Německo a Francii, operetní tituly jsou na repertoárech divadel zcela běžné a o operetní představení je stálý a neutuchající zájem. Operety slyšíme v podání takových pěveckých hvězd, jakými jsou například Jonas Kaufmann, Piotr Beczała či Anna Netrebko. Bohužel i Rakušané, udržující tradici vídeňské operety, dovedou někdy přestřelit a vytvoří z klasické operety nevkusnou a pofiderní podívanou, jak jsme se mohli přesvědčit v inscenaci Čardášové princezny z vídeňské Volksoper, vysílanou nyní 19. prosince 2020 v České televizi. Naštěstí těchto inscenačních úletů v operetě není mnoho, v opeře je jich mnohem více. A ještě zpět k původní otázce – proč opereta u nás v poslední době mizí? Opereta bývá totiž mnohdy i některými umělci podceňována. Přitom dobře ji provést – to je velké umění!

Určitě – vždyť náročná operetní čísla jsou oříškem pro řadu operních pěvců, protože kombinace hereckého projevu, tance a přirozené mluvy není vlastní každému.
Vezměte si třeba takového operetního mladokomika. Ten musí na jevišti nejen báječně vypadat, ale i krásně zpívat, velmi dobře mluvit prózu a perfektně tančit. Nebo některé tenorové partie prvního oboru v Lehárových operetách, např. Su-Čong v Zemi úsměvů nebo Octavio v Giudittě jsou na úrovni obtížných tenorových rolí v opeře. Je pravda, že některé operety mají naivní až hloupá libreta a snaha o jejich přepracování většinou nedopadne nejlépe, spíše naopak. Ale jiné mají svou velkou hudební hodnotu a mnoho dalších jsou skutečnými hudebními klenoty. A rozhodně se nejedná jen o těch pár titulů, které se v současné době hrají v našich divadlech. Například méně uváděná Kálmánova opereta Cirkusová princezna má přímo mistrně prokomponované hudební finále. V každém případě je operetní žánr tím nejspolehlivějším a více než stoletím prověřeným zdrojem zábavy a je pouze nutné oddělit zrno od plevele.

Nemizí v důsledku zrušení operetních souborů v divadlech, v souvislosti s muzikálovým boomem a jeho razancí docela prostě a jednoduše u nás ´operetní řemeslo´? 
Bohužel u nás může skutečně nastat doba, kdy se mladí umělci už operetnímu žánru nebudou mít od koho učit. Ono totiž velkým uměním v operetě je i umět nosit frak – a ten je skoro v každé vídeňské operetě.Vím, že ještě nedávno se operetě věnovala i pražská konzervatoř, která uvedla v roce 2016 v Divadle Na rejdišti pod vedením Zbyňka Brabce Lehárovu Veselou vdovu, ale i jiné operety.

Kdybyste byl dramaturgem, které operetní tituly byste zařadil na repertoár?
S vědomím toho, co jsem říkal před chvílí, tak zcela jistě titul z období tzv. berlínské operety Bratránka z Batávie Eduarda Künnekeho, z české Piskáčkovy Perly panny Serafinky – tu nejčeštější z českých operet! Z regionálních titulů dnes už patrně zapomenuté Kubínovo Děvčátko z kolonie – dílko s typickou ostravštinou, které má skutečně smysl hrát pouze na Ostravsku, jinde by nerezonovalo, ale tam by mělo nepochybně úspěch. Dále Offenbachova Modrovouse, Ples v hotelu Savoy Paula Abrahama, Lehárovu Cikánskou lásku a samozřejmě Hervého Mam´zelle Nitouche.

4 4 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments