S Danielou Hanelovou o tanečních filmech, surrealismu i autorské tvorbě

Jste absolventkou Taneční konzervatoře hl. m. Prahy a působila jste v souboru Moravského divadla Olomouc. Co vás přivedlo k tomu, že se dnes věnujete současnému tanci a tanečnímu divadlu?
Absolvovala jsem obor klasický tanec u Hany Vláčilové a Kateřiny Slavické. Moc ráda na obě dámy vzpomínám, na jejich preciznost i pozitivní přístup, opravdu hodně se mi věnovaly, všímaly si mých pokroků, motivovaly mě. Zároveň jsem asi od šestého ročníku konzervatoře docházela na individuální hodiny k Veronice Iblové, která mi zásadně pomohla v porozumění vlastnímu tělu, i v baletní technice. Měla jsem tedy štěstí na skvělé pedagožky, které mě dokázaly pro balet nadchnout. S paní Vláčilovou jsem se poté setkala v Moravském divadle v Olomouci, kde s námi připravovala inscenaci Dona Quijota. V baletním souboru Moravského divadla jsem působila čtyři roky, a tato doba mi přinesla hodně profesních zkušeností. Měli jsme celkem široký repertoár, často jsme v jednom týdnu odehráli tři různé balety a do toho jsme vystupovali v operních a operetních inscenacích. Jsem ráda, že jsem po studiu konzervatoře mohla takhle vplout do divadelního světa.

S nástupem do stálého angažmá jsem navíc začala studovat na Janáčkově akademii múzických umění – kombinovat divadlo se studiem bylo sice náročné a někdy vyčerpávající, ale asi to byl také jeden z impulzů posunout se dál. Začala jsem si uvědomovat, že mě naplňuje, když mám v tvůrčím procesu jako tanečník větší pole působnosti, a to mě přivedlo k tomu, že bych chtěla objevovat ještě jiné formy tance a divadla. Od baletu jsem se nedistancovala, stále se mu věnuji v podobě denního tréninku. Neustále se ale snažím rozšiřovat hranice toho, co moje tělo dokáže, a proto směřuji k současnému tanci a pohybovému divadlu, kde jsou možnosti vlastního hledání a vyjádření neomezené.

Kdy jste začala uvažovat o vlastní autorské tvorbě? Byl nějaký konkrétní impulz?
Byl to spíš takový pozvolný přerod. Jako dítě jsem vyrůstala ve velmi tvůrčím prostředí, tanec u mě neměl výsadní místo, byl jednou z dalších aktivit, kterým jsem se věnovala. Až studium na konzervatoři ve mně prohloubilo a ukotvilo vášeň pro tanec, ale zase zde nebylo mnoho cest pro rozvíjení tvůrčího potenciálu. To, co mě přivedlo k autorské tvorbě, byla zvědavost a zároveň nutnost vyjádřit témata, která ve mně nějakým způsobem rezonují. Potřebuji si pro sebe vytvořit prostor, kde můžu pochybovat, ptát se, zkoumat. Baví mě zamýšlet se nad tím, co to vlastně tanec je, a v jakých podobách ho mohu v sobě objevovat. Zároveň mi autorská tvorba umožnuje spolupráci se současnými hudebními skladateli a setkání s umělci z jiných oborů, kteří se na projektech podílejí.

Taneční film Břehy, který jsme před několika lety viděli na Festivalu tanečních filmů v Praze, byl vaší bakalářskou prací na Divadelní fakultě JAMU. Proč jste tehdy zvolila jako médium právě film?
O žánr tanečního filmu jsem se zajímala již nějakou dobu, ale spíše teoreticky. Velmi mě lákalo vyzkoušet si, co všechno produkování krátkého filmu obnáší, a do tvorby Břehů jsem se vrhla po hlavě. Asi to byl ten nejlepší úvod do tanečního filmu, jaký jsem si mohla přát, protože můj přístup zahrnoval práci scénáristickou, dramaturgickou, choreografickou, režijní i produkční. Měla jsem celkem jasnou vizi o celku, ale velkou spoustu věcí jsem se musela učit za pochodu. Vymýšlela jsem choreografii přímo pro kameru, u některých pasáží to bylo více rozlítané a svobodné, u jiných pasáží jsem rozkreslovala storyboardy, a některé nápady vznikaly spontánně na místě. Velkou oporou mi byli herec Petr Kubes a kameramanka Alžběta Medlová, oba vnesli do filmu kus sebe.

Když se k filmu ještě vrátím – jaké bylo vlastně jeho poselství? Já jsem v něm, myslím, viděla podobenství o převozníkovi zosobněném třeba antickým Cháronem, motiv cesty i smrti, ale celé to bylo také velmi uklidňující a zasněné. Byla jsem na správné stopě?
„Břehy“ jsou pro mě místem rozhodování, břehy snění i břehy odvahy. Téma pojednává o konfrontování sebe sama, o schopnosti vypořádat se s vnitřními temnotami, o ochotě je v sobě otevřít a přijmout jako svoji součást tak, aby člověk mohl pokračovat ve své další životní cestě. Očišťující proud řeky s sebou pak odnáší vše, čeho se chceme zbavit. Největším impulzem pro mě byla poezie francouzského surrealisty Maurice Blancharda. Chtěla jsem minimem prostředků vyjádřit tok Blanchardovy poezie, prostřednictvím pohybových obrazů a asociací. Jeho verše vyvolávají velmi konkrétní obrazy, ve spojení s pohybovým jazykem se vytvářely pro mě zajímavé třecí plochy. Také jsem chtěla, aby si divák mohl v tom mnohovrstevnatém obsahu najít svůj vlastní výklad.

Samotná osobnost Blancharda mě fascinovala, za svého života měl jen pár čtenářů, zato těch nejpovolanějších – četli ho Breton, Péret, Bachelard. Břehy jsou vlastně poctou Blanchardovi. V sedmnácti letech utekl z domova a zažil quasi rimbaudovské putování pěšky napříč Francií. Pracoval u námořnictva a poté jako strojní inženýr – to mě mimochodem navedlo i na výběr lokace – hledala jsem vrakoviště lodí, do kterého bych zasadila svoji představu snové imaginativní krajiny. Takové místo nakonec objevil můj strýc David, znalec a stavitel lodí. Jednalo se o bývalé zdymadlo a suchý dok na Labi, funguje zde opravna nákladních lodí. Bylo to neuvěřitelně fotogenické prostředí, které zásadním způsobem utvářelo atmosféru celého filmu. Malý zázrak, že nám zde dovolili natáčet. Projekt byl pro mě výjimečný i z toho důvodu, že se na něm podíleli mezinárodní skladatelé: Angličan Lee Fraser, Fred Szymanski z USA, Sebastian Szymanski z Polska a Češka Hana Foss, potěšilo mě, jakým způsobem na film reagovali.

Myslím, že to byla velmi působivá pohybová báseň – nechcete ji zpřístupnit online? Zdá se mi, že taneční filmy jsou taková trochu neviditelná díla, pokud divák nejde cíleně na festival dance for camera.
Když jsme film dokončili, byl to pro nás velmi intenzivní a intimní pocit. A tak jsme hned neuvažovali o zpřístupnění online, neboť se nám zdálo důležitější podělit se o naše nadšení s dalšími lidmi naživo, vidět jejich reakce, sdílet je společně s nimi a mít možnost o tom všem diskutovat. Brzy film ale online určitě zpřístupníme.

Natočila jste ještě další taneční film, ale ten jsem nezachytila. Přihlašujete ho do letošního Festivalu tanečních filmů Praha?
V rámci studia v Linci jsem natočila krátký film skizzenbuch, což jsou tři abstraktní pohybové skici. Poprvé jsem si vyzkoušela spojení tance a animace, náročný proces hlavně pro animátorku Veroniku Hrozinkovou, která kresby animovala ručně, a střihačku Kláru Neumannovou. Film byl uveden na dvou festivalech v zahraničí – InShadow Festival v Lisabonu a Festival de Videodanza v Mexiku. Na letošní pražský ročník jsem se přihlásila se svým nynějším projektem.

Zabýváte se tedy dál audiovizuální tvorbou?
S mojí spolužačkou Ariathney Coyne právě dokončujeme taneční film s názvem Esoptron, vznikal během našeho studia v Rakousku, ale postprodukce probíhá v Čechách. Bude v něčem odlišný než předchozí filmy – tady jsme již hotovou choreografii vytvořenou pro divadlo převáděli do filmové podoby. Natáčeli jsme v exteriéru, v prostředí lomu, bylo to celkem komplikované vzhledem k proměnám světla a počasí. Audiovizuální tvorba mě bude vždycky lákat, kromě pohybu samotného je tu ještě pohyb kamery, vlastně taková choreografie v choreografii.

Spolupracujete ale dál také s hercem Petrem Kubesem?
Petr se ujal umělecké supervize u mého představení Cadavre exquis (recenze zde, pozn. red). V tvůrčím procesu mi dává zpětnou vazbu, bavíme se o tématech, diskutujeme ideovou i praktickou stránku projektu. Vždy se ve společné práci rádi protneme, nedávno to bylo ve scénickém čtení Nebe polité inkoustem, které z vězeňské poezie Ivana Martina Jirouse připravil a režíroval náš kamarád Tomáš Soldán. Tento rok máme s Petrem v plánu začít pracovat na dalším projektu, máme společné vidění, doplňujeme se, inspirujeme se navzájem, je to dialog.

Když jste odešla z MDO, odjela jste rovnou studovat do zahraničí, nechtěla jste už být v trvalém angažmá v jiném divadle? A proč právě Rakousko?
Odešla jsem z vlastního rozhodnutí a nepochybovala jsem o tom, že dělám dobře. Chtěla jsem si vyzkoušet studium v zahraničí, poznat ještě jiné prostředí, jinou mentalitu. Měla jsem vytipováno několik zahraničních škol se zajímavým konceptem výuky, ABPU (Anton Bruckner Privatuniversität) jsem navštívila ještě před přijímacími zkouškami a zalíbila se mi atmosféra i otevřenost pedagogů a studentů. Kromě toho jsem se pro Rakousko rozhodla i z praktických důvodů – cesta z Lince do Prahy, kde mám rodinu, trvá pouhé čtyři hodiny, a přes Vídeň je blízké spojení i do Brna, kde zase žije můj partner.

Jaký byl váš obor? Možná bychom mohli i srovnat, v čem je studium jiné než na JAMU.
Studovala jsem obor Movement Research, tedy pohybový výzkum. Je těžké srovnávat studium v Linci a v Brně, protože tyto dva programy jsou koncipovány odlišně. Na JAMU v ateliéru Taneční a pohybové divadlo a výchova se kladl důraz především na pedagogiku, předměty měly jasně vymezenou strukturu a obsah. V magisterském programu na ABPU se více řešilo individuální směřování studentů. Vzpomínám si na jednu z prvních hodin v Linci, kdy pedagogové vysvětlovali, že nám neposkytnou přesnou definici toho, co obor movement research obnáší, ale chtějí po každém z nás, abychom si sami našli svůj osobitý přístup, nebo výklad toho, co pro nás pohybový výzkum znamená. Celé to bylo velmi inspirativní právě v tom, že se v jednom prostoru setkávají lidé z různých oblastí – z baletních souborů, současného tance, divadelní režie, taneční vědy a pedagogiky. Měla jsem například spolužačku, která předtím studovala neurovědu.

Každý jsme tedy měli i jiné cíle, jiné představy o svých projektech, ale bylo nesmírně podnětné potkávat se nad společnými tématy a vyměňovat si různé názory. Bohužel nám do značné části studia zasáhl covid, tudíž se hodiny na sále, setkání i společný semestrální projekt přesunuly do online prostoru. Ve své závěrečné práci jsem se mohla věnovat dvěma pro mě důležitým tématům – paměti krajiny a fenoménu českého duncanismu (Landscape and Its Memory in Performer’ s Body – Czech Duncanism and Its Transformations). Práci jsem konzultovala s paní Evou Blažíčkovou, která mně poskytla nejenom materiály ze svého soukromého archivu, ale především mě inspirovala v intenzivních rozhovorech o tanci, tvorbě a pedagogice.

Minulý rok jste se účastnila také projektu Pohyb/Architektura: Nová Zbrojovka, site specific v choreografii Becky McFadden. Jaká to byla spolupráce? Baví vás „tančit s architekturou“?
Spolupráce byla skvělá a moc by mě těšilo, kdybychom mohli v budoucnu na projekt navázat. Becka společně s dramaturgyní Mary Ann Hushlak vytvořila svoji improvizační metodologii, na jejímž základě jsme rozvíjely pohybové partitury reagující na architektonické prvky, světlo, hmotu, materiály nebo barvu. Průmyslový areál Zbrojovky se razantně proměňuje, vzniká tu nová čtvrť – když jsme zde loni na jaře zkoušeli, místo se nám doslova měnilo před očima. Zaujalo mě, co o tom řekla Mary An, že těla nás tanečníků jsou vlastně archivem prostoru, který sám má nejistou budoucnost. K architektuře mám jinak blízko díky mamince, která je architektkou a hodně mě ve vnímání prostoru ovlivnila.

Podle několika fotografií z work in progress vašeho sóla se mi zdálo, že máte blízko k německému expresionismu jejich výrazového tance, ale také k pantomimě, respektive technice mime corporeal, je to možné?
Ještě během studia na konzervatoři jsem si vyzkoušela metodu Jacquesa Lecoqa, na workshopu pořádaném Budilovou divadelní školou, s kamarádkou jsme tehdy byly nejmladšími účastníky. Myslím, že jsem možná něco jako taneční syntetik, intuitivně tíhnu k tanečnímu nebo fyzickému divadlu, ale mám ráda i čistou taneční abstrakci. Moje pohybové vyjádření se stále rozvíjí, je proměnlivé, s tvorbou Cadavre exquis se však do mého pohybu začalo vkrádat víc exprese, pracuji s fyzickým výrazem, který je naléhavější, konkrétnější.

Vzhledem k tomu, že tíhnete i k literatuře a poezii se nemohu nezeptat, jestli máte kořeny i tady?
Táta je lékař, psycholog a muzikolog, mámu architektku už jsem zmínila. Vyrůstala jsem obklopená knihami, vztah ke slovu se proplétá celou naší rodinou; praprateta z máminy strany byla Antonie Menčlová, básnířka a spisovatelka. Dědeček Luděk Brož byl profesor teologie, spisovatel, filosof, překladatel a vydavatel.

Jak jde dohromady surrealistická literatura s tanečním uměním?
Díky Blanchardovi jsem se seznámila s jeho překladatelem do češtiny Janem Gabrielem, rovněž vynikajícím autorem surrealistické poezie. Bylo to moc krásné setkání, pozvali jsme pana Gabriela na promítání Břehů, kde měl přednášku o Blanchardovi a četli se verše obou autorů. Mně literatura otevírá možnosti, jak o tanci uvažovat – jako autor, performer nebo divák. Když připravuji nějaký projekt, zabývám se relevantní literaturou, potřebuji si k tématu hledat souvislosti. Ale potom, když tvořím, nebo tančím, na všechno zapomenu a nechám to skrz sebe filtrovat. Na ABPU nás tanečníky hodně podporovali, abychom se nebáli psát. To bylo jedním z hlavních hesel, uvědomit si, že každý tanečník disponuje schopností detailní analýzy pohybu, má kinestetickou citlivost, smysl pro odstínění pohybových kvalit – to všechno jsou zkušenosti, o kterých je dobré psát.

Vaše sólová choreografie je inspirovaná metodami surrealistů, hlásíte se k odkazu Toyen. Co je na něm pro vás živé, aby inspiroval umělce v tak odlišném světě, v jakém dnes žijeme my?
Sólo se jmenuje Cadavre exquis, znamenitá mrtvola, a vztahuje se k surrealistické hře se slovy nebo obrazy, kdy má řetězec asociací rozjitřit, aktivizovat imaginaci, narušit běžný způsob vnímání a objevovat neočekávané spojitosti. Slovem cadavre odkazuji k motivu prázdných, zejících těl na obrazech Toyen, zároveň název chápu jako metaforu pro člověka, který nalézá sám sebe v mnoha podobách. Reference jednotlivých obrazů a grafik pro mě byly v tvůrčím procesu dost podstatné, nesnažím se však Toyen svojí choreografií ilustrovat, jde mi o zkoumání vnitřního napětí a fyzických stavů, které se zhmotňují v konkrétních pohybových obrazech. Toyen se zabývám již delší dobu, není to náhlé vzplanutí. Udivuje mě, s jakou intenzitou ta díla na člověka působí. Nic nevysvětluje. Vtahuje diváka do bezbřehých krajin, do scenérií plných napětí, strachu, touhy. Nebojí se zobrazovat – křehce, citlivě, ale bez sentimentu – to, co člověka děsí, nebo po čem touží. V tom, myslím, je a bude stále aktuální.

***
Daniela Hanelová je tanečnice, performerka, choreografka. Pochází z Prahy. S tancem začínala v dětských kurzech Konzervatoře Duncan centre a v Baletní přípravce Národního divadla. Absolvovala Taneční konzervatoř hl. m. Prahy (2015). Ještě během studia se zúčastnila tanečních kurzů v Praze – International Ballet Masterclasses, International Dance Workshop, a v zahraničí – Palucca Hochschule v Drážďanech, Letní baletní akademie ve Varně, Impulstanz ve Vídni. V letech 2015–2019 působila v baletním souboru Moravského divadla Olomouc (…) Přečtěte si více zde.