S Danielou Hanelovou o tanečních filmech, surrealismu i autorské tvorbě

O sólovém projektu tanečnice a choreografky Daniely Hanelové „Cadavre exquis“ jsme psali ani ne před týdnem. Zaujala však už dříve svou tvorbou v žánru dance for camera, a tak se nabídla příležitost dozvědět se něco o tom, v čem může choreografii inspirovat surrealistická poezie, kudy vede cesta od baletu k současnému tanci nebo o paměti tančícího těla. A věřte, že jsou to témata, která nám mají co říct. Začtěte se tedy do jednoho uměleckého osudu:

Jste absolventkou Taneční konzervatoře hl. m. Prahy a působila jste v souboru Moravského divadla Olomouc. Co vás přivedlo k tomu, že se dnes věnujete současnému tanci a tanečnímu divadlu?
Absolvovala jsem obor klasický tanec u Hany Vláčilové a Kateřiny Slavické. Moc ráda na obě dámy vzpomínám, na jejich preciznost i pozitivní přístup, opravdu hodně se mi věnovaly, všímaly si mých pokroků, motivovaly mě. Zároveň jsem asi od šestého ročníku konzervatoře docházela na individuální hodiny k Veronice Iblové, která mi zásadně pomohla v porozumění vlastnímu tělu, i v baletní technice. Měla jsem tedy štěstí na skvělé pedagožky, které mě dokázaly pro balet nadchnout. S paní Vláčilovou jsem se poté setkala v Moravském divadle v Olomouci, kde s námi připravovala inscenaci Dona Quijota. V baletním souboru Moravského divadla jsem působila čtyři roky, a tato doba mi přinesla hodně profesních zkušeností. Měli jsme celkem široký repertoár, často jsme v jednom týdnu odehráli tři různé balety a do toho jsme vystupovali v operních a operetních inscenacích. Jsem ráda, že jsem po studiu konzervatoře mohla takhle vplout do divadelního světa.

S nástupem do stálého angažmá jsem navíc začala studovat na Janáčkově akademii múzických umění – kombinovat divadlo se studiem bylo sice náročné a někdy vyčerpávající, ale asi to byl také jeden z impulzů posunout se dál. Začala jsem si uvědomovat, že mě naplňuje, když mám v tvůrčím procesu jako tanečník větší pole působnosti, a to mě přivedlo k tomu, že bych chtěla objevovat ještě jiné formy tance a divadla. Od baletu jsem se nedistancovala, stále se mu věnuji v podobě denního tréninku. Neustále se ale snažím rozšiřovat hranice toho, co moje tělo dokáže, a proto směřuji k současnému tanci a pohybovému divadlu, kde jsou možnosti vlastního hledání a vyjádření neomezené.

Kdy jste začala uvažovat o vlastní autorské tvorbě? Byl nějaký konkrétní impulz?
Byl to spíš takový pozvolný přerod. Jako dítě jsem vyrůstala ve velmi tvůrčím prostředí, tanec u mě neměl výsadní místo, byl jednou z dalších aktivit, kterým jsem se věnovala. Až studium na konzervatoři ve mně prohloubilo a ukotvilo vášeň pro tanec, ale zase zde nebylo mnoho cest pro rozvíjení tvůrčího potenciálu. To, co mě přivedlo k autorské tvorbě, byla zvědavost a zároveň nutnost vyjádřit témata, která ve mně nějakým způsobem rezonují. Potřebuji si pro sebe vytvořit prostor, kde můžu pochybovat, ptát se, zkoumat. Baví mě zamýšlet se nad tím, co to vlastně tanec je, a v jakých podobách ho mohu v sobě objevovat. Zároveň mi autorská tvorba umožnuje spolupráci se současnými hudebními skladateli a setkání s umělci z jiných oborů, kteří se na projektech podílejí.

Taneční film Břehy, který jsme před několika lety viděli na Festivalu tanečních filmů v Praze, byl vaší bakalářskou prací na Divadelní fakultě JAMU. Proč jste tehdy zvolila jako médium právě film?
O žánr tanečního filmu jsem se zajímala již nějakou dobu, ale spíše teoreticky. Velmi mě lákalo vyzkoušet si, co všechno produkování krátkého filmu obnáší, a do tvorby Břehů jsem se vrhla po hlavě. Asi to byl ten nejlepší úvod do tanečního filmu, jaký jsem si mohla přát, protože můj přístup zahrnoval práci scénáristickou, dramaturgickou, choreografickou, režijní i produkční. Měla jsem celkem jasnou vizi o celku, ale velkou spoustu věcí jsem se musela učit za pochodu. Vymýšlela jsem choreografii přímo pro kameru, u některých pasáží to bylo více rozlítané a svobodné, u jiných pasáží jsem rozkreslovala storyboardy, a některé nápady vznikaly spontánně na místě. Velkou oporou mi byli herec Petr Kubes a kameramanka Alžběta Medlová, oba vnesli do filmu kus sebe.

Když se k filmu ještě vrátím – jaké bylo vlastně jeho poselství? Já jsem v něm, myslím, viděla podobenství o převozníkovi zosobněném třeba antickým Cháronem, motiv cesty i smrti, ale celé to bylo také velmi uklidňující a zasněné. Byla jsem na správné stopě?
„Břehy“ jsou pro mě místem rozhodování, břehy snění i břehy odvahy. Téma pojednává o konfrontování sebe sama, o schopnosti vypořádat se s vnitřními temnotami, o ochotě je v sobě otevřít a přijmout jako svoji součást tak, aby člověk mohl pokračovat ve své další životní cestě. Očišťující proud řeky s sebou pak odnáší vše, čeho se chceme zbavit. Největším impulzem pro mě byla poezie francouzského surrealisty Maurice Blancharda. Chtěla jsem minimem prostředků vyjádřit tok Blanchardovy poezie, prostřednictvím pohybových obrazů a asociací. Jeho verše vyvolávají velmi konkrétní obrazy, ve spojení s pohybovým jazykem se vytvářely pro mě zajímavé třecí plochy. Také jsem chtěla, aby si divák mohl v tom mnohovrstevnatém obsahu najít svůj vlastní výklad.

Samotná osobnost Blancharda mě fascinovala, za svého života měl jen pár čtenářů, zato těch nejpovolanějších – četli ho Breton, Péret, Bachelard. Břehy jsou vlastně poctou Blanchardovi. V sedmnácti letech utekl z domova a zažil quasi rimbaudovské putování pěšky napříč Francií. Pracoval u námořnictva a poté jako strojní inženýr – to mě mimochodem navedlo i na výběr lokace – hledala jsem vrakoviště lodí, do kterého bych zasadila svoji představu snové imaginativní krajiny. Takové místo nakonec objevil můj strýc David, znalec a stavitel lodí. Jednalo se o bývalé zdymadlo a suchý dok na Labi, funguje zde opravna nákladních lodí. Bylo to neuvěřitelně fotogenické prostředí, které zásadním způsobem utvářelo atmosféru celého filmu. Malý zázrak, že nám zde dovolili natáčet. Projekt byl pro mě výjimečný i z toho důvodu, že se na něm podíleli mezinárodní skladatelé: Angličan Lee Fraser, Fred Szymanski z USA, Sebastian Szymanski z Polska a Češka Hana Foss, potěšilo mě, jakým způsobem na film reagovali.