S Danielou Hanelovou o tanečních filmech, surrealismu i autorské tvorbě

Myslím, že to byla velmi působivá pohybová báseň – nechcete ji zpřístupnit online? Zdá se mi, že taneční filmy jsou taková trochu neviditelná díla, pokud divák nejde cíleně na festival dance for camera.
Když jsme film dokončili, byl to pro nás velmi intenzivní a intimní pocit. A tak jsme hned neuvažovali o zpřístupnění online, neboť se nám zdálo důležitější podělit se o naše nadšení s dalšími lidmi naživo, vidět jejich reakce, sdílet je společně s nimi a mít možnost o tom všem diskutovat. Brzy film ale online určitě zpřístupníme.

Natočila jste ještě další taneční film, ale ten jsem nezachytila. Přihlašujete ho do letošního Festivalu tanečních filmů Praha?
V rámci studia v Linci jsem natočila krátký film skizzenbuch, což jsou tři abstraktní pohybové skici. Poprvé jsem si vyzkoušela spojení tance a animace, náročný proces hlavně pro animátorku Veroniku Hrozinkovou, která kresby animovala ručně, a střihačku Kláru Neumannovou. Film byl uveden na dvou festivalech v zahraničí – InShadow Festival v Lisabonu a Festival de Videodanza v Mexiku. Na letošní pražský ročník jsem se přihlásila se svým nynějším projektem.

• 

• 

• 

• 

Zabýváte se tedy dál audiovizuální tvorbou?
S mojí spolužačkou Ariathney Coyne právě dokončujeme taneční film s názvem Esoptron, vznikal během našeho studia v Rakousku, ale postprodukce probíhá v Čechách. Bude v něčem odlišný než předchozí filmy – tady jsme již hotovou choreografii vytvořenou pro divadlo převáděli do filmové podoby. Natáčeli jsme v exteriéru, v prostředí lomu, bylo to celkem komplikované vzhledem k proměnám světla a počasí. Audiovizuální tvorba mě bude vždycky lákat, kromě pohybu samotného je tu ještě pohyb kamery, vlastně taková choreografie v choreografii.

Spolupracujete ale dál také s hercem Petrem Kubesem?
Petr se ujal umělecké supervize u mého představení Cadavre exquis (recenze zde, pozn. red). V tvůrčím procesu mi dává zpětnou vazbu, bavíme se o tématech, diskutujeme ideovou i praktickou stránku projektu. Vždy se ve společné práci rádi protneme, nedávno to bylo ve scénickém čtení Nebe polité inkoustem, které z vězeňské poezie Ivana Martina Jirouse připravil a režíroval náš kamarád Tomáš Soldán. Tento rok máme s Petrem v plánu začít pracovat na dalším projektu, máme společné vidění, doplňujeme se, inspirujeme se navzájem, je to dialog.

Když jste odešla z MDO, odjela jste rovnou studovat do zahraničí, nechtěla jste už být v trvalém angažmá v jiném divadle? A proč právě Rakousko?
Odešla jsem z vlastního rozhodnutí a nepochybovala jsem o tom, že dělám dobře. Chtěla jsem si vyzkoušet studium v zahraničí, poznat ještě jiné prostředí, jinou mentalitu. Měla jsem vytipováno několik zahraničních škol se zajímavým konceptem výuky, ABPU (Anton Bruckner Privatuniversität) jsem navštívila ještě před přijímacími zkouškami a zalíbila se mi atmosféra i otevřenost pedagogů a studentů. Kromě toho jsem se pro Rakousko rozhodla i z praktických důvodů – cesta z Lince do Prahy, kde mám rodinu, trvá pouhé čtyři hodiny, a přes Vídeň je blízké spojení i do Brna, kde zase žije můj partner.

• 

• 

• 

Jaký byl váš obor? Možná bychom mohli i srovnat, v čem je studium jiné než na JAMU.
Studovala jsem obor Movement Research, tedy pohybový výzkum. Je těžké srovnávat studium v Linci a v Brně, protože tyto dva programy jsou koncipovány odlišně. Na JAMU v ateliéru Taneční a pohybové divadlo a výchova se kladl důraz především na pedagogiku, předměty měly jasně vymezenou strukturu a obsah. V magisterském programu na ABPU se více řešilo individuální směřování studentů. Vzpomínám si na jednu z prvních hodin v Linci, kdy pedagogové vysvětlovali, že nám neposkytnou přesnou definici toho, co obor movement research obnáší, ale chtějí po každém z nás, abychom si sami našli svůj osobitý přístup, nebo výklad toho, co pro nás pohybový výzkum znamená. Celé to bylo velmi inspirativní právě v tom, že se v jednom prostoru setkávají lidé z různých oblastí – z baletních souborů, současného tance, divadelní režie, taneční vědy a pedagogiky. Měla jsem například spolužačku, která předtím studovala neurovědu.

Každý jsme tedy měli i jiné cíle, jiné představy o svých projektech, ale bylo nesmírně podnětné potkávat se nad společnými tématy a vyměňovat si různé názory. Bohužel nám do značné části studia zasáhl covid, tudíž se hodiny na sále, setkání i společný semestrální projekt přesunuly do online prostoru. Ve své závěrečné práci jsem se mohla věnovat dvěma pro mě důležitým tématům – paměti krajiny a fenoménu českého duncanismu (Landscape and Its Memory in Performer’ s Body – Czech Duncanism and Its Transformations). Práci jsem konzultovala s paní Evou Blažíčkovou, která mně poskytla nejenom materiály ze svého soukromého archivu, ale především mě inspirovala v intenzivních rozhovorech o tanci, tvorbě a pedagogice.

Minulý rok jste se účastnila také projektu Pohyb/Architektura: Nová Zbrojovka, site specific v choreografii Becky McFadden. Jaká to byla spolupráce? Baví vás „tančit s architekturou“?
Spolupráce byla skvělá a moc by mě těšilo, kdybychom mohli v budoucnu na projekt navázat. Becka společně s dramaturgyní Mary Ann Hushlak vytvořila svoji improvizační metodologii, na jejímž základě jsme rozvíjely pohybové partitury reagující na architektonické prvky, světlo, hmotu, materiály nebo barvu. Průmyslový areál Zbrojovky se razantně proměňuje, vzniká tu nová čtvrť – když jsme zde loni na jaře zkoušeli, místo se nám doslova měnilo před očima. Zaujalo mě, co o tom řekla Mary An, že těla nás tanečníků jsou vlastně archivem prostoru, který sám má nejistou budoucnost. K architektuře mám jinak blízko díky mamince, která je architektkou a hodně mě ve vnímání prostoru ovlivnila.