S dekou a langošem na Veselou vdovu. Herecký cit a jevištní zkušenost čněly nad inscenační bezradností

Plzeňská Noc s operou má každoročně charakter velkoleposti a efektnosti, tak, aby grandiózně uzavřela plzeňskou divadelní sezónu, a aby přitáhla co největší počet diváků a nalákala je na sezónu následující. Akce úspěšně spojuje tisíce diváků napříč generacemi, je finančně podporována městem Plzeň, díky němuž má i charitativní přesah a v neposlední řadě reprezentuje nejen DJKT, ale s tradiční účastí sólových hvězd i celou operní scénu na západě Čech. Každý rok je proto vybírán operní titul stupňující očekávání této mohutné akce, v posledních letech se navíc k produkci připojilo kromě operního představení i muzikálové. Není však možné gradovat donekonečna a někdy je nevyhnutelné zvolit méně atraktivní titul.

První pocovidový ročník uvedl Verdiho Macbetha, spolu s muzikálovým představením Elizabeth Michaela Kunzeho a Sylvestra Levaye. Další rok následovala Bizetova Carmen, která ani navzdory dešti neodradila nadšené šestitisícové publikum a minulý rok kromě uvedení nejslavnostnější české opery k oslavám Roku české hudby Libuše Bedřicha Smetany, byl navíc uveden i nejúspěšnější český muzikál Dracula Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese. Letos se o trumfnutí těchto veleúspěšných představení DJKT nesnažilo velikostí a vsadilo na atraktivitu nového žánru – operety. Lehárova Veselá vdova patří k nejvýraznějším operetám všech dob, navíc v českém prostředí rezonuje díky populárním nahrávkám některých duetů z operety s Karlem Gottem.

Opereta je v první řadě divadelní žánr odlehčující vážnost žánru operního a zpřístupňující klasickou hudbu širší veřejnosti. Veselá vdova v Lochotínském amfiteátru tedy především bavila publikum a potvrdila tak úvodní slova ředitele DJKT Martina Otavy, který sebevědomě prohlásil, že Plzeň má ráda operetu. Jako režisér inscenace spolu s Michalem Lieberzeitem (režijní spolupráce) měl k tomuto prohlášení jistě důvod, neboť jejich velmi klasické, až muzejní pojetí opravdu uspokojilo téměř pět tisíc diváků, kteří ji ocenili nadšeným potleskem.

Veselá vdova patří k operetám postaveným primárně na činoherním situačním humoru, který se pokusila inscenace DJKT aktualizovat. Publikum na tyto aktualizační pokusy reagovalo kladně a nadšeně, častý hromadný smích téměř pět tisíců lidí dodával atmosféře celého večera velmi uvolněný, až rodinný charakter. Velmi se o to zasloužila především zkušená práce s publikem některých sólistů.

K nejvýraznějším patřil určitě Dalibor Gondík, jediný v čistě činoherní roli Njeguše, který mimo jiné díky svým improvizačním schopnostem elegantně zachránil trapnou situaci, když během jeho dialogu s hrabětem Danilo Danilovičem (Michal Bragagnolo) na absolutně prázdné a scénograficky nefunkční scéně došlo k problému se zvukařským portem. Byl oceněn zaslouženým burácivým potleskem.

Z dalších postav se pěvecky i komediálně představili Pavel Klečka v roli barona Mirko Zety nebo Tomáš Kořínek v roli Camilla de Rosillon, kteří oba již několikrát na prknech DJKT prokázali svůj suverénní pěvecký i herecký projev. Slabší byla oproti nim paradoxně hlavní komediální dvojice diplomatů v podání Jana Ondráška a Martina Matouška, u kterých byla snaha o humor prostřednictvím francouzsko-latinského akcentu spíše úsměvná, a navíc poněkud matoucí, když jim v pěveckých částech akcent zmizel úplně. Veselá vdova Hanna Glawari v podání slovenské operní sólistky Lívie Obručník Vénosové působila nonšalantně a křehce, a v souhře s Michalem Bragagnolem i důvtipně a nebojácně. Ten se ukázal v roli Danila Daniloviče jako fungující charismatická osobnost a nezklamal ani svými komediálními schopnostmi sekundující Gondíkovi nebo Klečkovi. Za zmínku určitě stojí i Radka Sehnoutková v roli baronovy manželky Valencie, která strhávala pozornost nejen svým čistým sopránem a přirozenou hereckou komediálností, ale i neuvěřitelnými tanečními kreacemi, když vystřelovala nohy během kankánových výstupů do stejné výšky jako baletní profesionálové. Publikum si v neposlední řadě získala i legenda české operety Pavla Břínková v malé roli Praskovji, především díky svým koketním scénám.

Ve venkovním prostoru Lochotínského amfiteátru je pro realizaci inscenace potřeba přemýšlet zcela jinak než v prostoru vybaveného uzavřeného divadla. Každoročně se na Noci s operou podílí nejen celý Operní a Baletní soubor DJKT, ale i velké množství komparzu z řad veřejnosti, což čítá něco kolem dvě stě lidí zaplňujících jevištní prostory amfiteátru. Inscenátoři nemají lehký úkol pracovat s limitujícími technickými možnostmi a zároveň s velkým počtem postav na scéně. Nemyslím si, že by se však o to aspoň nemohli pokusit.

Letos poprvé se režie open air inscenace na Noci s operou neujal Tomáš Ondřej Pilař, nýbrž zmínění Martin Otava s Michalem Lieberzeitem. S tím nejspíš souvisí i další poprvé, a to umístění orchestru opery DJKT pod taktovkou šéfa souboru Jiřího Petrdlíka pod veliké schody uprostřed jevištního prostoru. Tyto schody, na kterých se nacházel ozvučený prostor pro sbor, byli lemovány dvěma nevýraznými sochami (nejspíš jakýsi symbol panství). Spolu s chatrným altánkem na krajíčku obrovského pódia, který zde vyčkával celou inscenaci na jednu scénu a na druhé straně podia neurčitá, lešení připomínající konstrukce, tvořila celou scénografii (Lukáš Foniok, Lukáš Kuchinka, Jan Dušek). Funkčnost celé scénografie zachraňovaly naštěstí projekce (Ondřej Brýna), které vždy přesně reagovaly na probíhající scény. Oproti předchozím ročníkům práce s prostorem výrazně poklesla i co se týče využití síly komparzu. V průběhu představení byla obrovská scéna buď prázdná, pouze se dvěma osobami nebo chaoticky zaplácaná baletem, sborem i letmo postávajícím komparzem zároveň. Možná z operety jako je Veselá vdova víc vytáhnout nejde…

Naštěstí to obecenstvu nevadilo, naštěstí nikdo z diváků víc ani neočekával. Lidé si užívali, že mohli na konci horkého týdne posedět nad pivem a langošem na dece s přáteli a nemuseli příliš přemýšlet nad inscenací. Ani jeden z potlesků během večera nebyl nikterak neupřímný, ani jedna humorná replika s vtipem o manželství nezůstala neodměněna salvou smíchu, a ani jeden technický nedostatek neodradil publikum od dobré nálady. Kostýmy (Dana Haklová) vypadaly téměř jako z prvního uvedení operety před sto dvaceti lety, stejně tak původní byl i humor, sem tam proložený vtipem na současnou politiku. Veselá vdova tak úspěšně spojila na závěr sezóny plzeňské diváky a nalákala je na Noc s operou v roce 2026. Příští rok poprvé bez operního titulu, pouze s muzikálovým titulem Mamma Mia!

Slovům ředitele Martina Otavy o tom, že Plzeň má ráda operetu, nelze upřít platnost, jelikož důkazem toho byl nadšený aplaudující dav pěti tisíc lidí. Konzervativní udržování tradičního až historického pojetí oper a operet má v Divadle J. K. Tyla svou neměnnou podobu – pro realizaci je to většinou nenáročné a divákům to stačí. Plzeňské publikum tedy chodí na opery jako do muzea. Nelze však upřít, že tento přístup, díky skvělému a pracovitému opernímu i baletnímu souboru, ještě stále přináší radost a smích nejen pěti tisícům lochotínských diváků.

Franz Lehár: Veselá vdova
27. června 2025
Amfiterátr Lochotín, Plzeň

Hudební nastudování: Jiří Petrdlík
Dirigent: Jiří Petrdlík
Režie, překlad a úprava mluvních textů: Martin Otava
Překlad pěveckých textů: Eva Bezděková
Kostýmy: Dana Haklová
Scéna: Lukáš Kuchinka

Účinkující:
Lívie Obručník Vénosová – Hanna Glawari
Radka Sehnoutková – Valenciennes
Pavla Břínková – Praskovje
Dalibor Gondík – Njeguš, sekretář velvyslanectví
Michal Bragagnolo – Hrabě Danilo Danilovič
Pavel Klečka – Baron Mirko Zeta
Tomáš Kořínek – Camille, hrabě de Rosillon
Jan Ondrášek – Raoul de Saint-Brioche
Martin Matoušek – Vicomte Cascada