S dirigentem Tomášem Hanusem nejen o hudbě a nejen o Británii

V České republice sice žehráme na neustále se měnící podmínky života v době koronaviru, přesto žijeme s jakousi vizí, že se situace bude postupně zlepšovat a že se i kulturní život bude pomalu uvolňovat. Horší je to v Británii, kde nejprve epidemii podcenili a až nemoc premiéra je přesvědčila, že to není legrace. Posoudit to mohou zejména naši občané, kteří v Británii žijí a pracují. Jedním z nich je dirigent Tomáš Hanus, který je šéfem opery ve velšském Cardiffu a jehož početná rodina žije v Brně. Na rozhovor jsme se potkali v jeho brněnském bytě.

Jak to vypadá, tak se do Británie ještě nějaký čas nepodíváte, nebo máte jiné zprávy?
Bohužel to vypadá, že situace se určitě nezlepší do konce srpna, naopak podle velšského ministra pro kulturu se hudební a divadelní život vrátí do normálu až v dubnu příštího roku. Je možné, a já velmi doufám, že se v různých částech země začnou vyvíjet nějaké aktivity dříve, ale dokud budou divadla a sály zavřené, nebudou se tam konat představení a koncerty. Systém financování kultury v Británii je mnohem víc závislý na sponzoringu a na komerčních aktivitách, jako je třeba muzikál nebo show. Ty musí uživit drahé opery, a pokud je omezen počet posluchačů v sále, nemá smysl tyto aktivity realizovat, protože nezaplatí ani samy sebe.

Ale takové velké domy mají spoustu technických a servisních zaměstnanců, jejich zavření generuje nezaměstnanost, jak se to v Británii řeší?
Zaměstnanci nejsou propuštěni, jen postaveni „mimo službu“, a jsou tedy na státní podpoře, a to na 100 % platu, ovšem až do určité hranice. Já jsem po celou dobu epidemie v Brně s rodinou, přičemž intenzivně pracuji, nadále připravuji nové projekty a komunikuji s kolegy prostřednictvím videokonferencí, takže nezahálím.

Mají také v Británii takové napětí mezi podporou nezávislé a státní kultury?
Ten systém je naprosto jiný. Operních divadel, která jsou podporována státem, je velmi málo. Vlastně v Londýně jsou jen dvě kamenná operní divadla, Royal Opera House Covent Garden a English National Opera, jedna opera je v Leedsu a jedna je v Cardiffu. Ostatní aktivity jsou organizovány na základě projektů, dá se dohromady skupina lidí a manažer sežene sponzorské peníze a pak už je to na vstupném. Sponzoring tvoří přitom velkou část rozpočtu, protože je to v mnoha dobře situovaných rodinách zavedená tradice, že pravidelně podporují kulturu.

Jak vypadá vlastně Cardiff? Jak velké město to je?
Je podobně velké jako Brno, má krásné historické centrum, hodně zeleně. Je to hlavní město Walesu od roku 1955. Velština je dnes oficiálním jazykem, všude jsou dvojjazyčné nápisy, dokonce i na titulkovacím zařízení v opeře jsou titulky v angličtině i velštině. Ale v práci se komunikuje anglicky. Cítím se tam velmi dobře. Je tam operní i rozhlasový symfonický orchestr s vlastním sálem a v centru města je vynikající sál s výbornou akustikou. Náš operní soubor nehraje jen v Cardiffu, ale musí zajíždět i do okolních velkých měst, kde sice mají kamenné divadlo a dokonce i symfonický orchestr, ale operní soubor tam není. Takže jakmile odehrajeme sérii oper v Cardiffu, jedeme totéž představit do Liverpoolu, Birminghamu a do dalších měst. Musíme pracovat velmi efektivně, hodně vystupovat, na zkouškách není čas na základní technickou práci, hudebníci přicházejí připraveni.

Díky koronaviru se vše zastavilo, co vše nebude?
Především jsme přišli o inscenaci Bartókova Modrovousova hradu s režisérem Davidem Pountneyem a Brynem Terfelem v hlavní roli, na podzim měla být Janáčkova Jenůfa a teď se řeší, co bude dál. V Británii došlo k většímu rozšíření koronaviru i k tragičtějším rozměrům onemocnění, tak se to těžko odhaduje. Cardiff je v tomto trochu bezpečnější destinace než Londýn, kde jsou čísla nakažených ještě vysoká. Předtím jsem stihl dokončit sérii ve Vídeňské státní opeře, kde jsem dirigoval Humperdinckovu operu Hänsel und Gretel a Dvořákovu Rusalku, jejíž premiéru v roce 2014 nastudoval Jiří Bělohlávek.

Jak dlouho ještě budete v Cardiffu?
Dobíhá mi pětiletá smlouva a oslovili mne s novou smlouvou na dalších pět let, na období 2021–2026, kterou jsem podepsal v březnu. Mám přesně dané umělecké plány, ale teď se nechci na ně upínat, protože už některé projekty kvůli koronaviru padly a nevíme, co přesně bude dál. Vedle práce ve Walesu se těším na podzimní premiéru Čajkovského Evžena Oněgina, což bude nové nastudování ve Vídeňské státní opeře. Vídeň se k tomu staví optimisticky, jsou přesvědčeni, že inscenace bude. Na jaře 2021 je v Cardiffu plánovaný Straussův Rosenkavalier a dále například symfonické koncerty s Deutsches Symfonieorchester v Berlíně a s Hallé Orchestra v Manchesteru.

Rusalka v německy mluvících zemích v posledních létech neměla štěstí na pozitivní inscenace, sám jste dirigoval neblaze proslulou inscenaci v Mnichově. Vám tento negativní přístup režisérů nevadí?
Já nemám problém s tím, že přijde režisér s neobvyklým přístupem, který má logiku, hloubku a souzní s hudbou. Ale vadí mi, když režisér považuje skladatele za hlupáka, jenž není hoden úcty. Za tuto hranici nemohu jít. Nemyslím si, že opera je konzerva, na kterou se nesmí sáhnout, ale je rozdíl, jestli na to sáhne velký umělec nebo šarlatán. Konkrétně režiséra mnichovské Rusalky za velkého umělce považuji.

Měl jste štěstí na komunikativní režiséry?
Vlastně ano, někteří z nich mají velký cit pro hudbu a mohli jsme se otevřeně bavit o jednotlivých scénách. Pro mne je třeba důležité, aby zpěváci měli kontakt s dirigentem, ale ne násilně, je potřeba, aby pohled na dirigenta byl přirozeně integrován do pohybové akce zpěváků. Monitory na bocích jsou sice pomocí, ale ne samospasitelnou, i nejlepší digitální monitory mají malé zpoždění. A kdo stál na jevišti v prudkém světle, moc dobře ví, že zaostřit v danou chvíli oči na nějaký monitor někde na boku je téměř nemožné.

Opera je někdy hrána v opulentní výpravě a někdy zase velmi střídmě, až minimalisticky, čím je to dáno?
Je pravda, že se v různých zemích přistupuje k inscenování oper jinak, v německých je vyžadována aktualizace a moderna, v Británii je takový přístup téměř za hranicí přijatelnosti. V Americe jsou ještě konzervativnější, je to dokladovatelné na přenosech z MET. Já preferuji autentičnost a uvěřitelnost příběhu, když hudební složka a složka jevištní se vzájemně podporují a doplňují a neničí hodnotu díla. Jakou jevištní řeč režisér zvolí, není nejpodstatnější.

Je domácí příprava hudebníků něco mimořádného?
V britských orchestrech i v jiných zemích je to běžná praxe. Tam se počítá s individuálním technickým zvládnutím programu před první zkouškou. Společně se potom pracuje na výsledné podobě díla. Nechtěl bych to srovnávat se zkušenostmi z doby, kdy jsem ještě působil doma, kde to mají mnozí hudebníci stále ještě velmi těžké. Jsou tak málo finančně ohodnoceni, že musí mít ještě další zaměstnání, jako je většinou odpolední vyučování na hudebních školách, a po večerech, když není představení, někteří ještě koncertují. Takto se dají sehnat peníze na živobytí, ale za cenu psychického a fyzického vyčerpání a na nějakou domácí přípravu vůbec nemusí zbýt čas. To jsem v Británii neviděl, i když tento problém i tam někde může existovat.

Dá se tato situace zlepšit?
Jistěže dá. Není to vina hudebníků, jde o to porozumět, jaké místo mají ve společnosti, jakým mohou být přínosem. Je pravda, že se situace v poslední době zlepšuje, ale tolik do toho nevidím, pracuji už deset let mimo republiku. Hodně se udělalo pro Českou filharmonii a zlepšují se podmínky i jinde. Doufejme, že to tak zůstane i po koronavirové krizi.

A jak to bylo v Brně? Byl jste šéfem opery a odešel jste z vlastního rozhodnutí?
Ano, vydržel jsem to dva roky, odešel jsem v roce 2009. Tam byl jiný problém, řídící práce je něco zcela jiného než umělecká. Byly to dva roky utrpení z důvodu zákulisních intrik a nemožnosti pracovat tak, aby to neslo výsledky. Jsem velmi rád, že se zdá, i když pouze zvnějšku, neboť nevyhledávám zákulisní zprávy, že se atmosféra v brněnské opeře proměnila. Je to velmi důležité i pro umělecké výsledky, což se potvrzuje i ve Walesu, kde mám volné ruce k umělecké práci, nemusím řešit žádné intriky a mám tu čest mít skvělé kolegy jak mezi umělci, tak i v managementu.

A jak to funguje v Anglii? Tam nejsou hudebníci nuceni k další práci?
V osobních rozhovorech se neptám na výši jejich platu. Ale nevídám, že by někdo ve stresu balil nástroj a běžel za další povinností. Mají samozřejmě komorní soubory, také učí, ale spíš je to prestižní záležitost na střední nebo vysoké škole. Také hostují v jiných orchestrech, je to dost zavedená praxe, kdy si orchestry zvou hudebníky na hostování. Tato práce má v Anglii dobrý společenský status s uspokojivým ohodnocením.

Je už naplánovaná sezona v Cardiffu?
Plány jsou, ale sezona není ještě odtajněná, takže o ní nemohu mluvit. Moje vlastní plány jsou také nadějné, mám krásná pozvání k symfonickým orchestrům i do operních domů, ale počkal bych, až to tyto instituce samy zveřejní. 

Mohu se zeptat na rodinu? Vy ji máte poněkud větší, že?
Ano, mám. Máme osm dětí, ve věkovém rozmezí od devatenácti let až po rok a půl, z toho dvě holčičky. Chtěli jsme velkou rodinu, ale předčilo to naše představy. Jsme šťastní, že je máme. I když management této rodiny je mnohdy složitější než řízení profesionálního orchestru.

Máte z nich domácí orchestr?
To ne. Já jsem nechtěl, aby měly děti pocit, že se musí hudbou zabývat nebo dokonce živit jen proto, že mají tatínka dirigenta. Samozřejmě, že hudební vzdělání dostávají, téměř každý na něco hraje, ale smyslem toho je, aby je hudba obohatila. Aby získaly lásku k hudbě. Na profesionální dráhu to zatím u nikoho nevypadá.

A plány na působení tady v Česku?
Ty nejsou žádné, nebo spíše ojedinělé. Nikdo mne nekontaktuje a já se nechci vnucovat. Takže jsem tady doma jako soukromá osoba, věnuji se rodině a připravuji se na další projekty. Veřejného kulturního života se v naší zemi nezúčastňuji a vlastně ani nemám tu možnost. Studium partitur je časově velmi náročné a rodinný život neberu jako formalitu, znamená pro mne hodně. Jakmile mám v zahraničí třeba jen tři dny volna, sednu na letadlo a letím domů.

Takže se považujete za spokojeného člověka?
Mohu říct, že ano. Dělám práci, kterou mám rád a mám příležitost pracovat se špičkovými umělci. A když slyším ten nádherný zvuk, kterým orchestr může obdarovat posluchače i mě samotného, co víc si jako dirigent mohu přát?!

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho dalších úspěchů v zahraničí i doma!