S dirigentem Tomášem Hanusem nejen o hudbě a nejen o Británii

  1. 1
  2. 2
V České republice sice žehráme na neustále se měnící podmínky života v době koronaviru, přesto žijeme s jakousi vizí, že se situace bude postupně zlepšovat a že se i kulturní život bude pomalu uvolňovat. Horší je to v Británii, kde nejprve epidemii podcenili a až nemoc premiéra je přesvědčila, že to není legrace. Posoudit to mohou zejména naši občané, kteří v Británii žijí a pracují. Jedním z nich je dirigent Tomáš Hanus, který je šéfem opery ve velšském Cardiffu a jehož početná rodina žije v Brně. Na rozhovor jsme se potkali v jeho brněnském bytě.

Tomáš Hanus (zdroj WNO Orchestra)

Jak to vypadá, tak se do Británie ještě nějaký čas nepodíváte, nebo máte jiné zprávy?
Bohužel to vypadá, že situace se určitě nezlepší do konce srpna, naopak podle velšského ministra pro kulturu se hudební a divadelní život vrátí do normálu až v dubnu příštího roku. Je možné, a já velmi doufám, že se v různých částech země začnou vyvíjet nějaké aktivity dříve, ale dokud budou divadla a sály zavřené, nebudou se tam konat představení a koncerty. Systém financování kultury v Británii je mnohem víc závislý na sponzoringu a na komerčních aktivitách, jako je třeba muzikál nebo show. Ty musí uživit drahé opery, a pokud je omezen počet posluchačů v sále, nemá smysl tyto aktivity realizovat, protože nezaplatí ani samy sebe.

Ale takové velké domy mají spoustu technických a servisních zaměstnanců, jejich zavření generuje nezaměstnanost, jak se to v Británii řeší?
Zaměstnanci nejsou propuštěni, jen postaveni „mimo službu“, a jsou tedy na státní podpoře, a to na 100 % platu, ovšem až do určité hranice. Já jsem po celou dobu epidemie v Brně s rodinou, přičemž intenzivně pracuji, nadále připravuji nové projekty a komunikuji s kolegy prostřednictvím videokonferencí, takže nezahálím.

Mají také v Británii takové napětí mezi podporou nezávislé a státní kultury?
Ten systém je naprosto jiný. Operních divadel, která jsou podporována státem, je velmi málo. Vlastně v Londýně jsou jen dvě kamenná operní divadla, Royal Opera House Covent Garden a English National Opera, jedna opera je v Leedsu a jedna je v Cardiffu. Ostatní aktivity jsou organizovány na základě projektů, dá se dohromady skupina lidí a manažer sežene sponzorské peníze a pak už je to na vstupném. Sponzoring tvoří přitom velkou část rozpočtu, protože je to v mnoha dobře situovaných rodinách zavedená tradice, že pravidelně podporují kulturu.

Jak vypadá vlastně Cardiff? Jak velké město to je?
Je podobně velké jako Brno, má krásné historické centrum, hodně zeleně. Je to hlavní město Walesu od roku 1955. Velština je dnes oficiálním jazykem, všude jsou dvojjazyčné nápisy, dokonce i na titulkovacím zařízení v opeře jsou titulky v angličtině i velštině. Ale v práci se komunikuje anglicky. Cítím se tam velmi dobře. Je tam operní i rozhlasový symfonický orchestr s vlastním sálem a v centru města je vynikající sál s výbornou akustikou. Náš operní soubor nehraje jen v Cardiffu, ale musí zajíždět i do okolních velkých měst, kde sice mají kamenné divadlo a dokonce i symfonický orchestr, ale operní soubor tam není. Takže jakmile odehrajeme sérii oper v Cardiffu, jedeme totéž představit do Liverpoolu, Birminghamu a do dalších měst. Musíme pracovat velmi efektivně, hodně vystupovat, na zkouškách není čas na základní technickou práci, hudebníci přicházejí připraveni.

Díky koronaviru se vše zastavilo, co vše nebude?
Především jsme přišli o inscenaci Bartókova Modrovousova hradu s režisérem Davidem Pountneyem a Brynem Terfelem v hlavní roli, na podzim měla být Janáčkova Jenůfa a teď se řeší, co bude dál. V Británii došlo k většímu rozšíření koronaviru i k tragičtějším rozměrům onemocnění, tak se to těžko odhaduje. Cardiff je v tomto trochu bezpečnější destinace než Londýn, kde jsou čísla nakažených ještě vysoká. Předtím jsem stihl dokončit sérii ve Vídeňské státní opeře, kde jsem dirigoval Humperdinckovu operu Hänsel und Gretel a Dvořákovu Rusalku, jejíž premiéru v roce 2014 nastudoval Jiří Bělohlávek.

Jak dlouho ještě budete v Cardiffu?
Dobíhá mi pětiletá smlouva a oslovili mne s novou smlouvou na dalších pět let, na období 2021–2026, kterou jsem podepsal v březnu. Mám přesně dané umělecké plány, ale teď se nechci na ně upínat, protože už některé projekty kvůli koronaviru padly a nevíme, co přesně bude dál. Vedle práce ve Walesu se těším na podzimní premiéru Čajkovského Evžena Oněgina, což bude nové nastudování ve Vídeňské státní opeře. Vídeň se k tomu staví optimisticky, jsou přesvědčeni, že inscenace bude. Na jaře 2021 je v Cardiffu plánovaný Straussův Rosenkavalier a dále například symfonické koncerty s Deutsches Symfonieorchester v Berlíně a s Hallé Orchestra v Manchesteru.

Tomáš Hanus (zdroj WNO Orchestra)

Rusalka v německy mluvících zemích v posledních létech neměla štěstí na pozitivní inscenace, sám jste dirigoval neblaze proslulou inscenaci v Mnichově. Vám tento negativní přístup režisérů nevadí?
Já nemám problém s tím, že přijde režisér s neobvyklým přístupem, který má logiku, hloubku a souzní s hudbou. Ale vadí mi, když režisér považuje skladatele za hlupáka, jenž není hoden úcty. Za tuto hranici nemohu jít. Nemyslím si, že opera je konzerva, na kterou se nesmí sáhnout, ale je rozdíl, jestli na to sáhne velký umělec nebo šarlatán. Konkrétně režiséra mnichovské Rusalky za velkého umělce považuji.

Měl jste štěstí na komunikativní režiséry?
Vlastně ano, někteří z nich mají velký cit pro hudbu a mohli jsme se otevřeně bavit o jednotlivých scénách. Pro mne je třeba důležité, aby zpěváci měli kontakt s dirigentem, ale ne násilně, je potřeba, aby pohled na dirigenta byl přirozeně integrován do pohybové akce zpěváků. Monitory na bocích jsou sice pomocí, ale ne samospasitelnou, i nejlepší digitální monitory mají malé zpoždění. A kdo stál na jevišti v prudkém světle, moc dobře ví, že zaostřit v danou chvíli oči na nějaký monitor někde na boku je téměř nemožné.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat