S Eriko Wakizono o odcházení s lehkostí

Pojďme se vrátit do doby, kdy jste přišla do České republiky. Před sedmnácti lety bylo v Národním divadle Brno relativně málo zahraničních tanečníků, jaké to bylo, sžívat se s novým souborem?
Vzpomínám si, že když jsem do souboru přišla, bylo v něm méně než deset cizinců. Vůbec jsem nemluvila česky, takže jsem přirozeně trávila víc času se zahraničními tanečníky a nakonec jsme spolu byli i většinu času mimo práci. Pár Čechů mluvilo anglicky a ti mi také hodně vycházeli vstříc. S kamarády cizinci jsem chodila ven a bavilo mě to s nimi. Jsem ráda, že naše přátelství vesměs vydržela až dodnes. Myslím, že ono ani tak nešlo o to, že jsem přišla zrovna do českého souboru, ale protože jsem introvert, trvalo mi prostě delší dobu, než jsem si s lidmi porozuměla.

Bylo něco, co vás tu hodně překvapilo?
Jedna z věcí, co mě překvapily, byla například společná sprcha v práci. Nejdřív jsem zdráhala ji používat, když neměla oddělené kabinky, ale brzy jsem přišla na to, že slouží děvčatům také jako společný prostor k povídání. Nakonec se ukázalo, že sprchování s kamarádkami je zábava.

Vzpomínáte si na svoji první roli v NdB a s kým jste tančila?
Svou úplně první roli v divadle si pamatuji živě! Byla to druhá variace z pas de trois Odalisek z baletu Korzár. Tančila jsem se svými kamarádkami Nelkou a Monikou (Nelou Lazović a Monikou Pimkovou, pozn. red.). Vůbec jsem nebyla nervózní, vzpomínám si na to vzrušení a nadšení, že můžu tančit na velkém jevišti Janáčkova divadla, s publikem, které se přede mnou třpytilo v hledišti. O přestávce mi přišel pogratulovat Karel Littera a srdečně mi řekl: „Vítejte v Brně.“ To byla čest. A tak to všechno začalo.

V Japonsku nejsou taneční konzervatoře našeho kontinentálního typu. Jak jste se vypracovala až ke své profesionální taneční kariéře? V kolika letech jste odjela studovat do Petrohradu?
Když jsem byla malá, balet se v Japonsku stal oblíbenou volnočasovou aktivitou školáků, takže jsem s ním začala u nás doma, když mi bylo pět let. Po pravdě řečeno mi ho vybrala máma, a já jsem tehdy jako introvertní dítě nebyla v novém prostředí moc spokojená. Nicméně byla na lekce přijata také moje nejlepší kamarádka, tak jsem si řekla, že tomu dám šanci. A v osmnácti letech jsem měla štěstí, že se mi podařilo uspět na přijímacích zkouškách na Akademii A. J. Vaganovové v Petrohradě.

Měla jste tedy na své cestě podporu rodiny…
Ačkoliv mě na první baletu přivedla máma, nečekala, že budu v téhle „mimoškolní aktivitě“ pokračovat až tak dlouho. Nicméně mě rodina nikdy neodrazovala od toho, co jsem chtěla dělat, a já jsem jim za tenhle přístup vděčná.

Je dnes v Japonsku tanec uznávanou profesí? Tuším, že je tam stále ještě malý počet divadel, která mají baletní soubor, takže i proto nachází tolik tanečníků uplatnění spíš v Evropě a v Americe?
Myslím, že i dnes si v Japonsku mnoho lidí, kteří s baletem nejsou obeznámeni, ani neuvědomuje, že baletní tanečník je skutečné povolání. Jak už jsem říkala, hodně dětí se začne učit balet, když jsou malé a je to pro ně mimoškolní aktivita. Někteří pokračují tak dlouho, až zjistí, že to může být i jejich profese, které se mohou věnovat v mnoha zemích po světě nebo doma v Novém Národním divadle v Tokiu. Především je dnes, v době internetu a chytrých telefonů, pro japonské tanečníky mnohem snazší získat přístup k informacím a příležitostem v zahraničí. V minulosti bylo o dost náročnější kontaktovat divadla na dálku.

V Brně jste zakotvila natrvalo, našla tu partnera, uvažovala jste někdy o návratu do Japonska?
Přestože se Brno stalo mým domovem a našla jsem zde skvělého partnera, pokud jde o budoucnost, vždycky jsem k ní přistupovala s otevřenou myslí. Doma se cítím kdekoliv, kde jsem se svým partnerem, ale Japonsko bude mít v mém srdci vždy zvláštní místo, tak jako mé rodné město. I když si svého života tady vážím, zároveň mě láká myšlenka poznávání různých míst a zážitků, a to jak z osobního, tak z profesního hlediska. V každém případě věřím, že člověk má jít tam, kam ho jeho životní cesta zavede.

Tančila jste v mnoha hlavních rolích klasického repertoáru – jste typ lyrické tanečnice, která se báječně hodí pro ztvárnění kladných heroin. Neměla jste ale někdy pocit, že vás takové role limitují?
Děkuji, že jste mě takto zařadila. Když tančím, plně se do role ponořím, takže jsem nikdy neměla pocit, že by mě jejich typ v něčem omezoval. Ani mi příliš nezáleží na tom, jak by mě ostatní mohli vnímat, když se vžívám do různých rolí; pro mě vždy bylo důležité podat pravdivý výkon a naplno ztělesnit každou postavu.

V Brně byly na repertoáru tituly, které sice vypadají klasicky, ale pod povrchem se skrývalo trochu současnější tvarosloví – díla choreografů, jako je Youri Vàmos, Krzystof Pastor, Cayetano Soto a další. Byly vám jejich inscenace blízké?
Ve Vàmosových baletech jsem se naučila navazovat kontakt s publikem skrze hereckou akci na jevišti. Jeho choreografie odkrývaly každý úhel v linii těla a každý odstín výrazu, mimiky, pomohlo mi to uvědomit si sebe samu a můj vlastní umělecký projev.

Balety Krzystofa Pastora mě na druhé straně naučily umění vyprávět pohybem. Jeho choreografie byly dramatické, ale vyhýbal se pečlivě pantomimě. I když vyprávěl složité příběhy, spoléhal se čistě na tanec. Zvláště jsem si oblíbila jedinečné tvarování pohybů horní části těla, které je pro jeho styl charakteristické, navíc autorská hudba komponovaná k jeho inscenacím vždy dodávala prožitku další hloubku.

A choreografie Cayetana Sota mi zase posunula hranice složitými kroky a někdy obtížně proveditelnými pohyby. Ačkoliv to bylo náročné, vzpomínám ráda na to, jaká byla na baletním sále zábava, když jsme se učili španělskou píseň, která doprovázela jeho kreaci. (Konkrétně šlo o balet Carmen, pozn. red.) Byl to příjemný a nezapomenutelný proces.

Po dlouhou dobu byl vaším hlavním tanečním partnerem Jan Fousek? Jaký byl, samozřejmě kromě toho, že měl vytříbenou techniku?
Na jevišti Honza vždy ztělesňoval role s pozoruhodným uměleckým vkladem. Mimo ně, na baletním sále jsme se spolu hodně nasmáli a bavili, i v náročných a stresujících chvílích, což je důležité. Jednou z věcí, kterou byste u něj neuhodli, je, že umí úžasně péct vánoční cukroví. Doufám, že mi ho ještě někdy udělá.

Co tedy dobrý partner musí umět, aby to mezi vámi na jevišti fungovalo?
Zásadní je otevřená komunikace na baletním sále, schopnost mluvit o svých pocitech. Hladkému průběhu partnerské práce určitě pomáhá mít baletního mistra nebo mistryni, kteří vás podporují a pracují s vámi, a všechno usnadňuje, pokud jsou partneři ochotní pomáhat si a vzájemně jsou na sebe nacítěni. Také když jsou oba stejně muzikální, tančí se jim příjemněji. Důležité je udržovat při tanci oční kontakt, protože to posiluje naši vzájemnou důvěru a spojení.

Jak se vám vždy podařilo uchopit psychologicky role lyrických hrdinek?
Z mého hlediska je obecně vždy snazší tančit roli, která má určitý daný charakter, tedy když jde o konkrétní postavu. Před vstupem na jeviště potřebuji několik minut, abych se ponořila do pomyslné zásoby představ, obrazů, které se mi k ní vážou – promiňte, jestli to vysvětluji trochu nejasně… Soustředit se na tanec v abstraktní choreografii, kde nejsou definované charaktery, je pro mě náročnější. Je zvláštní, že když jsem byla mladší, necítila jsem to tak.

Když studujete novou roli, čím začínáte: je prvním krokem vybudovat její charakter, nebo dokonale ovládnout taneční techniku choreografie?
Nejprve je důležité zvládnout kroky. Ona totiž už samotná choreografie o dané postavě mnoho vypovídá, takže se nejdřív soustředím na to, abych se ji dobře naučila. Pak teprve přijde na řadu dotvořit charakter.

Povedlo se vám vytvořit rovnováhu mezi prací a ostatními částmi vašeho života? Máte nějakou techniku, která vám pomáhá?
Myslím, že tanečník je tanečníkem v módu 24/7. Najít v tom rovnováhu bylo dost těžké. Když jsem byla mladší, ani jsem to nepovažovala za důležité. Teď to dělám tak, že se na zkouškách plně soustředím a potom si zase dovolím odpočívat s tím vědomím, že jsem tomu dala 100 %. Dbám na to, abych vídala i lidi mimo práci, navštívila třeba svou oblíbenou pekárnu, zašla si na procházku s manželem, pohrála si s kočkou. Mimochodem moje kočka je úžasná učitelka, ta mi ukazuje, jak se zklidnit a odreagovat!

Měla jste někdy nějaké vážnější zranění nebo úraz? Co je podle vaší zkušenosti v prevenci nejdůležitější?
Musím říct, že ohledně zranění jsem vždycky měla štěstí. Párkrát jsem si vymkla kotník, ale moje nejdelší nemocenská trvala jenom měsíc a bylo to v roce 2015, nikdy jsem nebyla na žádné operaci. Měla jsem teď trochu problém s pravým ramenem, ale před mým posledním představením se to naštěstí zlepšilo. Prevence zranění je hodně individuální záležitost, ale pokud jde o mně, dělám toto: chodím vědomě v paralelní pozici, protože baletní tanečnice musí nohy vytáčet, je to tedy třeba kompenzovat. Při stání nebo při chůzi se i během dne snažím aktivovat vnitřní svaly. A dávám si záležet na tom, abych byla na své tělo a svoje budoucí já hodná. Snažím se zůstávat pozitivní, protože tělo a mysl jsou spolu propojeny. Jednou za měsíc chodím k fyzioterapeutce, aby mi vyladila tělo. Dbám na kvalitní stravu a hodně spím.

Jednoduché, a přece ne snadné… Máte nějaký „návod“ na to, jak se vypořádat s velkými životními změnami, jako je právě radikální změna kariéry? Co vám pomáhá?
Zjistila jsem, že je pro mě snazší přijmout změnu, když jsem spokojená s tím, čeho jsem dosáhla. Osobně mi to, že se snažím dávat do práce 100 % a víc, umožňuje odejít s lehkostí.

Věnujete se taneční pedagogice a jednu dobu jste i šila oblečení pro tanec, bude i to vaše další cesta? Zůstáváte v tanečním světě?
To je hezké, že o mě víte i tohle – ano, šití tutu, trikotů nebo sukní mě baví a rozhodně to zůstane mým koníčkem. Určitě se budu věnovat taneční pedagogice a také zvažuji zkoumání nových směrů, možná se budu věnovat oběma, kdo ví. Zatím však cítím, že teď je důležité si pořádně odpočinout a načerpat síly, než se vrhnu do toho, co mě čeká.

Na závěr bych ještě ráda poděkoval všem, kteří mě podporovali na jevišti i mimo něj. Jsem hluboce vděčná za každého, kdo jste byli součástí mé cesty.

Já děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí v další životní etapě!

Poslední Labutí jezero, které Eriko zatančila, se konalo 22. června 2024, a my jsme byli přitom, stejně jako na jejích posledních zkouškách před představením, jak vidíte na fotografiích. Přikládáme ještě další galerii z úspěšných inscenací, ve kterých v Národním divadle Brno v minulosti tančila: