S Ewanem McLarenem o Bazaar Festivalu: Hledáme témata, která umělce spojují

Změnila jsem nějak během let tvoje motivace, proč festival Bazaar pořádáš? Je jeho funkce dnes pro diváka a pro kontext našeho tuzemského divadla jiná než dřív?
Tak z úplného začátku jsme festival pořádali jako součást jednoho evropského projektu, ale když jsme se už rozhodli ho opakovat a vést dál jako samostatnou událost v dalších letech, šlo nám o to poskytnout divákům a umělcům z České republiky příležitost lépe se vyznat ve středoevropském a východoevropském kontextu, aspoň co se týče nezávislého divadelního a tanečního umění. Festival stále roste, a to i když se pořád zabýváme formami a tématy, která můžou být náročná. Jsem toho názoru, že Bazaar Festival se blíží k tomu, aby mohl jít do větších sálů a uvést aspoň některé ambicióznější inscenace. Myslím si, že zůstaneme u nezávislé tvorby, ale sem tam to můžou být nezávislí, kteří spolupracují s většími institucemi, a tedy uvádějí větší projekty.

Jak vzniká každoročně moto? Připomeňme, že letos je otázka „Čí tělo je moje tělo?“ Je to výchozí bod nebo vykrystalizuje až z hotového programu?
Spíše je vždycky snaha cestovat a vidět, co se děje v sousedních státech, na jejich nezávislých scénách, být na tanečních přehlídkách a divadelních festivalech i na konferencích a sem tam i naslepo v některých městech, kde funguje nezávislá umělecká scéna. A postupně vypozorovat a identifikovat nějaká společná témata, která se objevují a spojují je. Rozhodně může být těch témat, těch mott, jak říkáš, ovlivněn nějakými událostmi, které se dějí kolem nás. Musím se přiznat, že je tam vliv i toho, co já vnímám, co se děje, nebo spíše, jak věci vnímám já osobně. Můj pohled nebo reakce na věci v tom figuruje, ale rozhodně se snažíme nevnucovat téma, spíš ho objevit v tom, co umělci řeší.

Na jakých festivalech a divadelních scénách hledáš hosty do nových ročníků festivalu? Kromě Sobotního Bazaaru, na který proběhl open call, je vše osobní kurátorský výběr, že?
No, seznam všech možných událostí by byl hodně dlouhý. Mohou to být takzvané showcases neboli přehlídky jedné či více zemí, například Polská taneční platforma. Dlouhodobě existovaly samostatně jak litevská, tak lotyšská a estonská taneční platforma a v posledních letech spojily síly, což byl výborný nápad, a nyní mají Baltskou taneční platformu, ačkoliv má nadále každá země i své vlastní divadelní přehlídky a festivaly. To jsou šance vidět více produkcí najednou. Klíčovými přehlídkami jsou pro mě každoroční Generation After ve Varšavě nebo dunaPart v Budapešti, která by měla být pořádán jako bienále, ale vzhledem k situaci s financováním v Maďarsku to tak poslední dobou není. Proto jsem teď byl v Maďarsku na festivalu mladé tvorby NEXT. Další festival mladé tvorby je FastForward v Dražďanech. Festivaly mladé tvorby jsou důležité, na rozdíl od přehlídek, které ukazují tzv. to nejlepší z minulého roku nebo z minulých let, je na těchto festivalech možné vidět, co se chystá, co bude dál, jak ještě mladší umělci začínají vnímat a tvořit.

A co taneční festivaly?
Mým oblíbeným tanečním festivalem je Antistatic v bulharské Sofii, ale tam jsem nebyl několik let, což mě velmi mrzí. Jeho kurátoři se dokonce snažili spojit svůj každoroční mezinárodní taneční festival s Bulharskou taneční platformou, která se koná každý druhý rok. Existuje několik skvělých festivalů v Lublani, vždycky tam objevím něco nového, libí se mi, jak propojují západní a tzv. východní tvorbu. Taneční festival Co-Festival má tři kurátory a vytříbený, promyšlený program, divadelní festival Mladi levi je už legendou a přehlídka Trigger je příležitostí vidět práci objevné komunity slovinských nezávislých divadelníků.

Festival, který je pro mne jako dramaturga Bazaaru příkladem, je Festival Off Europa v Lipsku. Ten se v letech 1992–2022 zabýval nezávislými scénami jednotlivých zemí post-komunistické Evropy: co rok, to jedna země. Jeho kurátor zkoumal tvorbu do hloubky, navštěvoval danou zemi vždy opakovaně. Ted ale se rozhodl sestavit program z několika inscenací kolem určitého společného tématu, tak jako to děláme my…

Pak jsou menší, kurátorované festivaly malých organizací, v městech a zemích, kde umělci bojují o to, aby nezávislá scéna v nějaké podobě vůbec přežila. Třeba jsem byl na tanečním festivalu Kondenz v Bělehradě. Jezdím strašně rád na větší, letní vzdušný slovenský KioSK v Žilině, který se koná zpravidla na přelomu července a srpna. Je na něm možné vidět hlavně slovenskou tvorbu, ale i přesah Slovenska do taneční a divadelní tvorby s Českou republikou, ale také směrem ke spolupráci s maďarskou, rakouskou, polskou, a někdy i s německou, belgickou, a dokonce americkou nezávislou scénou. V současné situaci na Slovensku mám ale obavu, aby tak skvělý letní festival žil dál.

Na některé festivaly vyjedeme s týmem třeba jen proto, abychom viděli do větší hloubky, jak se dá festival organizovat nebo jak může tematicky oslovit své diváky. Kolegyně Bára Comer byla nedávno na ANTI Festivalu ve finském Kuopiu. Také jsem byl jednou na moc zajímavém festivalu v Kyjevě, ještě před plnohodnotnou invazí Ruska, dokonce ještě před Covidem. Myslel jsem, že půjde o celoukrajinský divadelní festival, ale byl to festival jednoho divadla mladých tvůrců, divadla Zoloti vorota. Během týdne jsem viděl celý jejich repertoár, takže jsem poznal mnoho zajímavých mladých ukrajinských umělců, dramaturgů, organizátorů a začal mít konečně nějakou představu, jak to tam funguje… proč se tam začala nezávislá scéna teprve rozvíjet… a jak moc tam byli ti mladí umělci v roce 2019 nadějní… Celkově je možností strašně moc. Je tolik otevřených oken a dveří do sousedních nezávislých scén a sfér a světů… ale reálně stihám nebo si můžeme finančně dovolit, abych měl proplaceny cesty vlakem tak čtyřikrát až pětkrát ročně, člověk si musí vybírat…

Vidíš teď nějaké výrazné tendence v performativní umění v tomto regionu, ať už jde třeba o opakující se náměty nebo o příklon k nějakému způsobu jejich ztvárnění?
To spíš bych řekl, že estetické přístupy jsou velmi různorodé. I politické názory se mezi umělci různých zemí liší, a velmi – protože náš festival se zabývá tvorbou umělců, kteří reagují na společenskou, politickou či environmentální situaci – a fakt, že jejich názory se různí, je důležitý a fajn. Festival by měl v nejlepším případě právě ukazovat tyto rozdíly. Ale hledám něco, co pojí více různorodých choreografií a inscenací. Zatím se zdá, že nejlepší způsob, jak to udělat, je právě objevit nějaké společné téma. Všeobecně by se dálo říct, že nezávislí umělci se začali před cca 8 lety více zabývat enviromentálními tématy, ale pandemie a ruská válka proti Ukrajině strhává těžiště zpět k politice.

Jak dalece je podstatné, aby byla zastoupena na Bazaaru tuzemská tvorba? Stalo se někdy, že nebyla? Může se to stát?
To se nemůže stát, protože jsme český festival, respektive festival financovaní z českých zdrojů, a naopak chceme být u toho, jak se česká tvorba vyvíjí a čeští umělci a diváci se orientují v situaci středoevropského a východoevropského uměleckého světa. Nejlepší by bylo, kdyby i se spojili s tvůrci z dalších zemí a pracovali na něčem společně. K české tvorbě počítám samozřejmě i tu, která vzniká u nás a jejími autory jsou umělci pocházející z jiných států, ale žijící zde. Rozhodně dbáme na to, aby byla tuzemská tvorba zastoupena v každé edici festivalu.

Letos je na festivalu zastoupeno velmi silně taneční divadlo. Je to náhoda nebo záměr?
Když jsem působil v divadle Alfred ve dvoře, velmi jsem stál o to, abychom uváděli také práci umělců, kteří se pohybují mezi žánry a záměrně užívají různé postupy z nich. Slyšel jsem už názor, že program Bazaar Festivalu je moc divadelní, od jiných zase, že je moc taneční. A dokonce se to týkalo stejného ročníku. Myslím, že jsme někdy mezi. Ale je fakt, že letos poprvé jsme obdrželi financováni v rámci dotačního programu ministerstva kultury pro velké festivaly a dlouhodobě vnímáme, že i když na náš program chodí diváci a odborná veřejnost z oblasti divadelní, lépe se v tom, co děláme, orientují diváci, umělci a odborná veřejnost z tanečního světa. Letošní program reflektuje tuto podporu, jak finanční, tak diváckou.

Co je jádrem úspěchu tanečních projektů?
Je to v uvažování a postupech, které využívá tanec a další scénické žánry vycházející primárně z práce s tělem a tělesností, nikoli se slovem (jako tradiční drama). Tanec a taneční divadlo, tvorba vycházející z těla a jeho prožitků, představuje způsob, jak zkoumat a hovořit o světě jednoduchým, ale přitom velmi výmluvným způsobem: tvůrci ukazují, jak svět rezonuje v našich tělech, jak naše tělo odpoví, jak se „uspořádá“ nebo jak „rozpadne“, jak se hýbe, ale i jak odolá tlakům. Je to pravdivější zobrazení, které měně lpí na velkých narativech a promyšlené manipulaci. Nebo si to nalhávám? Sám mám pocit, že se začínám lépe orientovat v taneční tvorbě a v tanečním divadle.

Vybíráš inscenace, které se týkají vyloženě aktuálních událostí, krize, války, nebo je tvým cílem hledat spíš ty, které se zabývají tématy, jež mají dlouhodobou platnost?
Cílem je především zjistit, která témata pojí více různých různorodých projektů. Aktuální události: krize, válka, pandemie a podobně svým způsobem nabízejí příležitost, protože nám mohou nám otevřít očí směrem k tématům, jež mají dlouhodobou platnost. Dlouhodobě se vedou debaty o tom, jestli jsou těla žen někým komodifikována a objektifikována. V současné situaci se ale i těla mužů stávají, řekněme, zdrojem pro někoho dalšího (jako rukojmí, jako vojáci, jako pracovní síla, jako zdroj těžení financí z tělesných potřeb apod.), tudíž je možná jednodušší toto téma vnímat jako širší problém, který se týká všech. Vypjaté události pomáhají vnímat a vyjadřovat témata, která mají dlouhodobou platnost, ale jeví se jako neřešitelná nebo jako uměním neuchopitelná. Pandemie i válka nám dává nějakou novou moznost, jak věci vnímat a jak být pozorní k něčemu, co jsme přehlíželi.

Je pro tebe důležitá srozumitelnost jevištního uměleckého díla v kontextu toho, že má mít nějaký společenský dopad a že má za cíl aktivizovat i publikum? Asi by mu mělo rozumět.
Pro mě osobně z vlastních zkušenosti: nejlepší jevištní umělecké dílo je to, jehož obsah mi dojde v rozmezí 1 hodiny až 10 let poté, co jsem ho viděl. Už jsem zažil nesčetněkrát, že to, co jsem nepochopil nebo nevnímal, ale bylo to pojato silným, poutavým, vynalézavým (byť nesrozumitelným) způsobem, se mnou zůstává. A časem zjistím, že práce tvůrců byla velmi fundovaná a že mi otevírají cestu k pochopení něčeho v dlouhém časovém horizontu. Žijeme v éře sociálních sítí, která nás nutí okamžitě reagovat a okamžitě lajkovat nebo dát „emoji“ ke každému vjemu. Naše práce směřuje naopak. Umělci, které přivádíme, a jejich způsob tvorby, jsou takového druhu, tedy alespoň doufám, že nějakým způsobem zasáhnou srdce a bytí diváků, aby časem objevili něco nového o sobě a o světě.

Součástí festivalu jsou workshopy sdílené „odvážné praxe“. Jak dlouho už tahle linka probíhá? Kdo ji vymyslel a pojmenoval?
Opět to vzniklo jako téma festivalu, který pojí více různorodých děl a postupů více umělců, a to minulý rok. Není to ale žádná novinka. Byl jsem na festivalu v Rize a poslouchal, jak taneční tvůrce Aleksandar Georgiev z makedonsko-bulharsko-španělského tria Steam Room vyprávěl o jejich tvůrčích postupech. Nebylo to jenom o tom, jak zkoušet nebo jak dělat výzkum, ale šlo o celý promyšlený komplexní postup, jak vnímat svět a tvořit. Říkal jsem si, to je tak úžasná praxe, jako když se slovenská choreografka Zden Svíteková věnuje soustavně osm let geologii, nebo když někdo jiný zkoumá třeba specifický typ jógy nebo jinou praxi těla, meditaci, aplikaci neumělecké profese do světa umění… A v období tak mohutných manipulaci sociálními médii, která ukazují instantní úspěch, je fajn ukázat, že umělci nepracují jenom kvůli jednomu okamžiku, kdy se hraje před kamerou nebo před publikem, nepracují na produktu, který se má konzumovat, ale budují a používají dlouhodobější a hlubší postupy. A abychom divákovi pomohli se v tom zorientovat, nebudeme tedy ukazovat jenom díla, ale i samotné umělecké praxe. Je to strašně obohacující. Mysleli jsme původně, že to bude téma na jeden ročník, ale už nám to zůstalo. V týmu jsme s touhle linií velmi spokojení a také to zlákalo více diváků, to nás vážně překvapilo.

Účastní se workshopů spíš umělci nebo obyčejní diváci? A jsou nějaké konkrétní ohlasy?
Je fakt, že se snažíme přijít na to, jak správně nastavit harmonogram, aby sdílení odvážných praxí mohla být k dispozici třeba ve večerních časech nebo o víkendu. Uvidíme, letos máme spoustu sdílených praxí odpoledne, kdy je možná navštěvují spíš nezávislí umělci, kteří mají třeba večerní, noční nebo ranní práci a mohou obětovat pár hodin i během pracovních dnů v době, kdy jiní jsou v tradičnější práci. Záměrem ale rozhodně není, aby to bylo jen pro umělce. Některé workshopy sice jsou určeny spíše profesionálům, ale náš cíl je vést také širší publikum k tomu, aby se chtělo dozvědět víc o praxích a postupech tvůrců a nechalo se jimi také inspirovat.

Ještě mě zajímá Sobotní Bazaar, ten má vždy jinou porotu?
Ano, každý rok má jinou porotu.

Změnila se během času jeho koncepce nebo mění se právě změnou té poroty?
Poslední 3 byla členkou např. Markéta Perroud a vždy jeden zahraniční partner. Já jsem dlouhodobě byl jedním ze 4 členů poroty, ale letos jsem poprvé v porotě neseděl. Petr Dlouhý nám dal výborný tip, abychom přizvali umělce, který byl rok předtím sám vybraný v rámci Sobotního Bazaaru, takže jsme letos pozvali Romana Poliaka. Složení pak samozřejmě ovlivňuje postup poroty výsledný výběr.

Mám dojem, že se dříve skutečně podobal bazaru jakožto tržišti množství projektů, a pak se změnil na rezidenční projekt, kde se ukazuje několik inscenací v procesu tvorby a sbírá zpětná vazba. Ale nebyla jsem na všech ročnících.
Od samého začátku byla jádrem festivalu akce s názvem Sobotní Bazaar neboli Saturday Bazaar, kde jsou předváděny prozatímní výsledky, úryvky z budoucích nebo vznikajících děl. A to se nezměnilo. Vždy to také byl závěr rezidencí, jenom v úplně prvním ročníku proběhly téměř měsíční rezidence pro skupiny nebo páry umělců ze 14 zemí, což jsme si ale pak už nemohli znovu dovolit. Tenkrát jsme získali mimořádné financování od kulturního programu EU, byl to zrod celého festivalu. V následujících letech jsme zjistili, že 4 nebo 5 skupin či projektů stačí. Je to ideální počet a také jsme již neměli finance na dlouhé měsíční rezidence. Možná si tedy vzpomínáš právě na první Bazaar, kdy to fakt bylo tržiště nebo burza… Diváci museli bojovat prostor, na místě se hádalo, argumentovalo, tak jako v burze, aby člověk mohl získat lístek a jít na tuto nebo tuto ukázku. Ale v následujících letech to bylo menší a jednodušší. V základu je ale stále stejný záměr – umožnit divákovi, aby se setkal s umělcem, který je v procesu tvorby.

V tom případě to byl napoprvé takový zážitek, že na to vzpomínám po 11 letech dodnes! Všimla jsem si ještě toho, že letos už podruhé za sebou přivítáme na festivalu Magdu Szpecht i skupinu Steam Room. Není to poprvé, kdy se tvůrci vracejí s dalšími projekty. Je tvým záměrem, aby se hosté vraceli, nebo je to jen náhoda?
Rozhodně se snažíme sledovat i další vývoj umělců, i když se nemůžeme se věnovat všem. V minulosti se třeba úžasná Agata Siniarska z Polska účastnila festivalu čtyřikrát, nebo snad pětkrát. Vrátila se také Sonja Pregrad z Chorvatska. Také někteří čeští umělci se objevili opakovaně, jako kdysi Tereza Lenerová, Viktor Černický, letos se nám vrací Tomáš Janypka v rámci projektu Debory Stýšové a Tinky Avramovy (v rámci ukázek v Sobotním Bazaaru). Tinka taky měla svůj projekt v Sobotním Bazaaru už 5 let nazpět atd. Vždycky jde o to sledovat nějaký mimořádný vývoj, zajímavé změny.

Mimochodem Magda Szpecht se mezitím objevila také na festivalu Norma a tento týden hostovala s další produkcí v Divadle Komedie, takže se zdá, že je v českých divadlech už pravidelnou hostkou. Bazar si možná může skromně připsat zásluhu v tom, že jí pro české publikum objevil.
To bychom mohli, ale nevím, jestli by to byla pravda. Když jezdím na festivaly a přehlídky, potkávám další kolegy z Česka, často jsme na sebe na přehlídkách v Polsku narazili třeba s Honzou Horákem ze Studia Hrdinů, který pořádá právě festival Norma. Magda Szpecht je mimořádně odvážná umělkyně a myslím si, že to není náhoda. Nejenom že se více z nás zajímá, o to, co dělá, ale více z nás také tuší, jak silně její tvorba rezonuje nebo může rezonovat s českým publikem.

Myslím, že jako jedna z posledních se na programu letos objevila Sabina Bočková se svým work in progresem Making Love. Není zařazená do Sobotního Bazaaru, ale samostatně. Čím tě její práce zaujala, že se se rozhodují zařadit už teď jako dílo v procesu vzniku?
No u Sabiny Bočkové se můžeme trošku pochlubit. Snažili jsme se dlouhodobě stát partnerem projektu výjimečné newyorské organizace Movement Research, která má speciální platformu GPS neboli Global Practice Sharing, která zahrnuje partnerství americké taneční organizace a řady středoevropských a východoevropských partnerů. Dlouho v projektu nebyl zapojen žádný partner český, ani slovenský, takže jsme je časem přesvědčili, že by mělo velkou cenu spolupracovat i s českou scénou. A Sabina Bočková je naší první umělkyní, která díky této spolupráci měla možnost získat rezidenci v New Yorku, a to v lednu. Pracovala na novince Making Love a uvedla ukázku přímo v legendárním Judson Church na Manhattanu. Tak jsme si řekli, že ji musíme stůj, co stůj pozvat zpět na festival, aby ukázala, na čem pracuje, také českým divákům.

Ještě pár zvídavých otázek ohledně tvých názorů na umění. Oceňuješ v uměleckém dílu virtuozitu?
V uměleckém díle oceňuji virtuozitu strašně moc. Ale ještě víc oceňuji snahu jít novou cestou. A to i za cenu takzvaného padání na hubu. Nesmírně oceňuji hledání vlastních cest.

Může být umění zábavné a je zábavní funkce sama o sobě důležitá?
Umění, které je zábavné, které plní zábavní funkci, je strašně moc. Každé takové být nemusí.

Má se divák i nudit?
Určitě se někdy má i nudit. Není to zaklad všeho, není to pravidlem, ale tím, že se někdy nudí, učí se čekat, učí se být zmatený, učí se přemýšlet o více věcech. Jak můžeme přemýšlet, když bude jenom 100% zábava nebo 100% soustředění? Musíme se někdy nudit. Ty nejplodnější časy někdy jsou takové, kdy máme čas přemýšlet, a k tomu je třeba se nudit. Abychom hledali smysl, tzv. nacházeli boha v tichu.

Smí se divák bát nebo cítit nepohodlně?
Stručně a jasně: smí.

Ptala jsem se i Petra Poly… Myslíš, že umění má nějaký vliv na to, kam se jako společnost vyvíjíme? Není to jen naše iluze, že lze něco změnit, když vidíme v přímým přenosu to hroucení demokracie na obou polokoulích světa?
Chtít změnit celou společnost? Umění, nejen živé umění, má velkou hodnotu mimo jiné v tom, že uchovává naživu myšlenky, vjemy, možnosti, pohledy, které by mohly jinak vymřít. Umění, festival, organizace, komunita: komunita může být azylem. V těžkých časech je třeba nacházet a pěstovat solidaritu a komunitu. A ještě dodám, i když vím, že to víš: musíme o umění psát, fotit ho, natáčet ho, archivovat, dokud můžeme. Zlaté éra jednou skončí. Zachycená informace je nesmírně cenná… A pozor: někdo může chtít zničit umění i jeho paměťovou stopu, tak jako kdysi Sovětský svaz se snažil zpětně zlikvidovat ukrajinskou avantgardu… I v krizi je nutné to málo, co zbyde, chránit.

Snad abychom to zakončili nějak optimisticky. Kdybys měl diváky pozvat na „top 3“ inscenace nebo události, které si nesmí nechat na letošním Bazaaru ujít, které by to byly?
V program ročníku „Čí tělo je moje tělo?“ je něco pro každého. Chtěl bych tvé / vaše čtenáře pozvat na události, kde silně figuruje tanec, tak letos například tyto:

Zahájení v divadle ARCHA+ bude nejdřív divadelní, s novinkou Magdy Szpecht, ale druhá část večera je ryze taneční, s ukrajinským souborem, který dosud svou citlivou choreografii COSSACHKA, vytvořenou navzdory válečným podmínkám, o cestě mladých ukrajinských žen k poznání své síly, ale také své smrtelnosti, tančil jenom na Ukrajině. V období, kdy se Rusko stále snaží vymýtit ukrajinskou kulturu, uvádíme ukrajinský taneční unikát choreografovaný Galyou Pekhnou a režírovaný Yuliiou Lopatou, která druhý den nabízí sdílení své odvážné praxe.

Taneční performance Rapeflower Hany Umedy je jedna z nejsilnějších událostí, kterou jsem letos dosud viděl. Nádherně citlivá a přesně pojatá, vlastně krásná inscenace o překonání nejniternější bolesti.

No a čilé a radostné Sochařky upozorní ve Veletržní paláci na to, jak se ve střední Evropě stále ještě příliš přehlížejí dějiny úžasných umělkyň 19. a raného 20. století. Oslavují ženskou tvorbu, tvorbu sochařek, které se radovaly z vytesání těl a obličejů po svém, s ženským pohledem na svět, ale jejichž sochy jsou málo vidět.