S Jakubem Józefem Orlińskim o neustálé potřebě tančit

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Kontratenor a breakdancer, značka, kterou si pro sebe Jakub Józef Orliński vytvořil a díky níž je znám po celém světě. O jeho zpěvu bylo řečeno a napsáno mnohé a po právu se mu za něj dostává nesčetných komplimentů, jeho taneční aktivity jsou však vždy uváděny spíše jako zajímavost a libůstka, která jej odlišuje, než aby se mu věnovala bližší pozornost. Což je škoda. Ne nutně kvůli jeho technickým dovednostem a schopností předvádět nejrůznější triky, ale protože už letmý pohled na Orlińského na scéně prozrazuje, že je stejně zpěvákem, jako tanečníkem. Je v jednom kuse v pohybu, s hudbou dýchá, cítí a prožívá ji do hloubky každou buňkou svého těla, a jak by sám řekl, jede na její vlně. I některým profesionálním tanečníkům schází tak dokonale zvnitřněné porozumění pohybu a hudby. Jeho přístup možná není z těch, které svět klasické hudby nutně považuje za ty správné a korektní, ale je ryzím potěšením pro někoho, kdo přichází z tanečního světa a čas od času trpí obdobnou obtíží… Proto jsem se s Jakubem Józefem Orlińskim sešla po jeho prvním koncertu v České republice v rámci letošního ročníku Lednicko-Valtického hudebního festivalu, kde vystoupil spolu s francouzským Ensemble Matheus, abych se ho zeptala na vše kolem tance.

Jakub Józef Orliński (foto Hélène Pambrum)

Na naši schůzku přiběhl z krátké prohlídky valtického zámeckého barokního divadla oblečený, jako by si zrovna odskočil z jednoho ze svých breakových tréninků, na hony vzdálený tomu elegantnímu mladému muži v obleku z předchozího večera, což by bývalo bylo mohlo způsobit menší šok těm, kdož něco takového neočekávají. Poté, co jsem mu, ostatně jako každý respektu hodný český taneční či hudební historik doporučila návštěvu Českého Krumlova, jsme se mohli střemhlav vrhnout do nastoleného tématu.

Stejně dobře jako kontratenor jste znám i jako breakdancer. Co vás k tanci dovedlo?
Cesta to byla poměrně dlouhá, od malého, aktivního dítěte, co v jednom kuse lezlo po stromech a někde poskakovalo přes náctiletého kluka, který miloval všemožné akrobatické triky – dokonce jsem se sám naučil, jak dělat salta a přemety, a věnoval se řadě sportů od kolečkových bruslí, skateboardingu, snowboardingu nebo capoeiře… Zhruba v osmnácti za mnou pak jednoho dne přišel kamarád s tím, že bychom mohli zkusit hodinu breakdance, že by to mohlo být docela cool. A bylo. Break v sobě totiž najednou spojil moje dvě největší vášně, hudbu a fyzickou aktivitu s prvky akrobacie. Cítil jsem ohromnou svobodu, v breaku neexistují striktní pravidla jako třeba v klasickém baletu, kde máte jasně dané prvky a jejich správné provedení, tady máte jeden prvek a téměř neomezené množství možností, jak se k němu dobrat. A nikdo vám nemůže říct, že je to špatně, protože jde zkrátka o váš osobní styl, váš přístup, kterým své pohyby okořeníte.

Uvažoval jste někdy o profesionální taneční kariéře?
Na to jsem, obávám se, začal příliš pozdě, přece jen mi už bylo osmnáct. I přesto jsem se zúčastnil několika soutěží, ačkoli jsem nikdy nevyhrál nic velkého. Bez ohledu na to, že se nevěnuju breaku profesionálně, pořád tančím. Jsem přesvědčený, že break není jen pohybová aktivita, které jdete věnovat dvě hodiny týdně, je to životní styl. Buď jste breakdancer, nebo ne. Já si neustále udržuju s touto scénou kontakt, i když jsem na cestách a vím, že budu několik týdnů třeba v Curychu, Lille nebo Frankfurtu, oslovím místní breakovou scénu. Zeptám se, jestli bych si nemohl přijít zatančit na jejich trénink, jdu se podívat na nějakou místní soutěž nebo battle a připadá mi skvělé, že tak mohu žít v naprosto odlišném prostředí od mého druhého světa, kterým je klasická hudba.

Co pro vás break znamená?
Do jisté míry je to meditace. A taky způsob, jak ze sebe dostat emoce – nejen negativní, ale rovněž ty pozitivní. Právě onen emoční ventil je pro mě klíčový, bez něj jsem zjistil, že nejsem schopen mentálně dobře fungovat.

Jakub Józef Orliński a Jean-Christophe Spinosi (foto Pavel Kristian)

Zmínil jste soutěže. Máte zkušenosti jak s těmi pěveckými, tak tanečními. Dají se mezi sebou porovnat?
Klíčové je u soutěží jakéhokoli zaměření pochopit, že jsou skutečně jen soutěžemi, ničím víc. Když jsem byl začínajícím zpěvákem, byly pro mě účasti v nich hnacím motorem a obrovskou motivací ve smyslu cílené přípravy. Vlastně mi vyhovovalo mít termíny, do kdy je potřeba se naučit určité penzum pěveckého materiálu, bylo to nesmírně stimulující. Problém však je, že si můžete připadat, jak chcete dobře připraveni, a pak najednou vypadnete hned v prvním kole, což se mně osobně stalo nesčetněkrát. Je samozřejmě hrozně obtížné se s něčím takovým vyrovnat, pochopit, že svět instantně nekončí, že šlo zkrátka o jednu z mnoha soutěží a vy jste možná jednoduše nebyli tím, co porota hledala. Přirozeně, že i v uměleckých soutěžích je nutné dosáhnout určité technické úrovně, abyste se mohli měřit s nejlepšími, ale když se na ni dostanete, roli začínají hrát skutečné detaily, které jsou do značné míry velice subjektivní. Každý máme nějakou vlastní preferenci, osobní vkus. A finálová kola soutěží jsou rozhodována často právě na jejich základě a je jedno, zda mluvíme o zpěvu nebo tanci. Člověk si musí uvědomit a pochopit, že někomu se nebude líbit třeba jeho barva hlasu nebo způsob, kterým tančí. Důležité je se z toho nezhroutit. A taky vědět, že ne pro všechny jsou soutěže cestou, existuje řada úspěšných profesionálů ve svých oborech, kteří na soutěžích nikdy výrazněji neuspěli. Mladým umělcům bych proto poradil, aby se nevzdávali a nekončili s rozjíždějící se kariérou po prvních několika neúspěších.

A když mluvíme o soutěžích – na olympijských hrách v Paříži za tři roky se má breakdance stát jednou z disciplín. Jak se na toto díváte? Patří break na olympiádu?
Tohle je pořádně kontroverzní téma i uvnitř breakového světa! Někteří tvrdí, že olympijský break není ten pravý, ryzí styl hip hopu, že postrádá onu esenci, která dělá break breakem. Na druhou stranu se vše neustále vyvíjí a mění, každá nová generace přináší nové věci a přístupy. A vy si přirozeně můžete vybrat svou cestu. Chcete zůstat věrni tomu, co považujete za původní kořeny breaku? Fajn. Ale stejnou svobodu volby byste měli dopřát i těm, kteří mají opačný názor. Myslím si, že zařazení breaku mezi olympijské sporty mu může přinést řadu pozitiv. Už teď existují státy, jako například Španělsko, kde jsou tanečníci sponzorováni a podporováni státem, což je strašlivě důležité. Mají zdravotní pojištění, nemusí si sami na vlastní náklady zajišťovat rehabilitace a fyzioterapie, když vyjíždí na mezinárodní soutěže do zahraničí, dostane se jim finanční podpory a tak dále. Jedná se s nimi zkrátka jako s jakýmikoli dalšími profesionálními sportovci, kteří reprezentují svou zemi. A to vše by nebylo možné nebo minimálně mnohem obtížnější, kdyby se break nedostal na olympijské hry. Věřím, že to také může lidem vně komunity ukázat, že break je skutečný sport a umění. Jelikož breakdance je doopravdy extrémní disciplína! Vždyť v něm v podstatě konstantně popíráte zákony gravitace, to není žádná sranda!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


3 2 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments