Operní panorama Heleny Havlíkové (341) – Così fan tutte z Jihočeského divadla, Boris Godunov z MET a Jenůfa z Covent Garden

Mozartova opera Così fan tutte v Budějovicích pohledem mileniálů, zahájení nové sezony přenosů z Metropolitní opery do kin staro-novým Borisem Godunovem a premiéra Jenůfy v londýnské Královské opeře s Asmik Grigorian a Karitou Mattilou v titulních rolích – to jsou inscenace, jimiž pokračuje podzimní smršť operních premiér.

• Cosi podle mileniálů
• Sezonu MET do kin zahájil staro-nový Boris Godunov
• Jenůfa z Covent Garden ve stínu havrana

Cosi podle mileniálů

Plejádu podzimních operních premiér u nás rozšířila inscenace opery Wolfganga Amadea Mozarta Così fan tutte v nastudování Jihočeského divadla v Českých Budějovicích.

Generace mileniálů s dirigentem Patrikem Červákem, režisérkou Zuzanou Fischer a s ansámblem převážně věkově spřízněných sólistů se zde vrhla na tuto Mozartovu komickou operu s vervou a dravostí machistického pohledu jako na pošetilou hru se vztahy, která se přes všechen humor ukáže být zatraceně nebezpečná.

Operu Così fan tutte / Takové jsou všechny komponoval Mozart na libreto Lorenza da Ponte v italštině. V Budějovicích se rozhodli pro češtinu a k jejich současnému pohledu se skvěle hodil překlad Jaromíra Nohavici. Ten vznikl původně v roce 2006 pro ostravské nastudování této Mozartovy opery a Nohavica se v něm nebojí současného jazyka s řadou hovorových, i peprnějších výrazů. Úvodní provokace Dona Alfonsa, zde doktora Slámy, od které začíná celá zápletka opery s furiantskou sázkou na věrnost lásky, v Nohavicově překladu zní: Ženská věrnost, milé děti // Je jako himalájský yetti // Všichni říkají, že tu je // Že existuje // Jenže kde je // Neznámé je. Vznešené a uvzdychané sestry Fiordiligi a Dorabellu Nohavica posouvá k Líze a Dorce, které nejdou pro říznější slovo daleko. Jadrná Růžena, v originále Despina, se v přestrojení za doktora po čtyřech aprobacích a letech praxe pasuje na perspektivní kádr. Podle Kuby, v originále Guglielma, je chování žen sakum pikum děs. A Ondra, v originále Ferrando, se společně s Kubou snad potento / možná že nejen to, když se na začátku ještě sebejistě smějí Alfonsovi s přesvědčením, že sázku o věrnost svých snoubenek vyhrají.

Děj této Mozartovy opery se odvíjí od sázky dvou mladých důstojníků, kteří se nechají vyprovokovat potměšilým Donem Alfonsem ke zkoušce věrnosti svých snoubenek. Zaváží se k tomu, že budou plnit Alfonsovy rozkazy a postupně si vzájemně snoubenky svedou a sázku prohrají. Budějovičtí inscenátoři se z variant výkladů, které v poslední době oscilují mezi veselou nezávaznou buffou s exotickými komickými převleky a hořkou komedií s mefistofelským pokoušením a až existenciálním znejistěním lidských vztahů přiklonili k té hořké interpretaci. Když dívky pochopí, jakou ponižující zkoušku věrnosti na ně Don Alfonso a snoubenci nastražili, nenechají se obměkčit jejich odprošováním na kolenou. A nad závěrečným návratem mladíků k původním partnerkám zůstává trpkost deziluze, odcházejí každý sám.

Z režijního hlediska je při inscenování Così fan tutte podstatné, v jakých převlecích se muži po sázce s Donem Alfonsem před svými snoubenkami objeví, a zda, případně kdy dívky tuto maškarádu prokouknou – a jak na ni zareagují. V pojetí režisérky Zuzany Fischer dívky milence hned při prvním setkání při jejich léčbě po fingované otravě sice demaskují, ale důvod přestrojení a výměny partnerů nechápou. Tím spíš, že oba mladíci dodržují příslib, který dali Alfonsovi, a nadále předstírají, že jsou cizinci. I když si holky občas spiklenecky špitaly, jak na pro ně nepochopitelnou záměnu reagovat, tato hra na hru a předstírání na druhou, ba na třetí, se však v dalším průběhu inscenace ztrácela. Všichni sice „vědí, že ti druzí to vědí“, ale takové rozšíření více vrstevnatosti vztahů se režisérce podařilo objasnit zřetelněji v textu do programové brožury, než na jevišti.

Inscenaci ovšem nelze upřít velmi živé, nápadité a ze života současných mladých lidí odkoukané rozehrávání situací. A třebaže si oba představitelé snoubenců mohou dovolit se na jevišti svlékat do půl těla, explicitnímu zdůrazňování erotických scén se režisérka rozumně vyhnula. Výrazně jí pomohl flexibilní jevištní prostor Davida Janoška. O tomto scénografovi v poslední době slyšíme často – je autorem scény i kostýmů také pro Čajkovského Jolantu v Liberci, Evžena Oněgina v Budějovicích a scénografem Lazebníka sevillského v Národním divadle. Scénické řešení opery Così fan tutte patří v této sérii vedle Oněgina k těm zajímavějším. Zasadil ji do prostoru tvořeného třemi základními prvky, které se prolínají, takže má inscenace dynamiku a spád. Liány listoví v pozadí navozují zahradu, díky svícení až tajuplnou, šestici křesel lze variabilně spojit do půlkruhového sofa, takže vytváří prostor pro budoár, kolem kterého lze posouvat řadu zrcadel. Scénu doplňují stojací lampy se stejným designem lesklých bílých šňůrek korálků, jaké má hlavní lustr na scéně i v hledišti. A objeví se i sprcha, pod níž se Ondra chystá na to, jak dobude srdce Kubovy snoubenky (Un’aura amorosa) a v závěru ji můžeme chápat i jako hodně studenou, které se dostane Donu Alfonsovi.

David Janošek je v tomto případě také autorem kostýmů, v nichž nechá obě protagonistky v barokní stylizaci bohatě řasených šatů a opulentní paruky doslova rozkvést v měkce růžové a zelené barvě jako krásné květiny, zatímco Despina se coby doktor objeví ve stříbrném futuristickém overalu a jako notář skrytá v obruči lemované také šňůrami bílých korálků. Mladíci bílou uniformu nahradí převlekem do kraťasů, sak, ve kterých vypadají se slamáky na hlavách jako nedospělí studentíci, kterým z holínek raší kvítí a obličeje si „kryjí“ květinami. A Don Alfonso nosí mefistofelský fialový kabátec pokušitele.