Operní panorama Heleny Havlíkové (341) – Così fan tutte z Jihočeského divadla, Boris Godunov z MET a Jenůfa z Covent Garden

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Koncept přenosů z Metropolitní opery do kin se nijak nezměnil. Po covidovém výpadku zůstává počet deseti inscenací, který se ustálil v předchozích letech. Nabídka sezony 2021/22 opět obsahuje starší obnovované tituly, které již v přenosech byly, ale MET nabídne jiné obsazení. Tentokrát to bude Pucciniho Turandot v legendární Zeffirelliho režii s Annou Netrebko v titulní roli, Massenetova Popelka na Nový rok ve zkrácené verzi zamýšlená hlavně pro děti a Ariadna na Naxu Richarda Strausse s vycházející hvězdou i wagnerovských rolí Lise Davidsen v titulní roli. Sezona 2021/22 ovšem bude mimořádně bohatá na nová nastudování – novou podobu dostane Verdiho Rigoletto v režii Bartletta Shera, Donizettiho Lucie z Lammermooru v titulní roli s Nadine Sierrou a také Verdiho Carlos v pětiaktové, francouzské verzi (která se dosud v MET nehrála). Dosavadní praxi přenosů tradicionalistické MET se ale vymyká množství plánovaných operních novinek – o přízeň diváků budou usilovat dokonce hned tři: Oheň v kostech černošského jazzového muzikanta Terence Blancharda, následovat bude Eurydika mladého amerického skladatele Matthewa Aucoina a závěr sezony bude patřit dalšímu klasickému námětu v moderním zpracování – Hamletovi australského skladatele Bretta Deana.

The Metropolitan Opera New York, M. P. Musorgskij, Boris Godunov: René Pape (foto Marty Sohl)
The Metropolitan Opera New York, M. P. Musorgskij, Boris Godunov: René Pape (foto Marty Sohl)

Pokud jde o kina, která přenosy u nás zprostředkovávají – zůstává okruh dvacítky kin nejen ve velkých centrech – v Praze (Aero, Světozor, Cinestar Anděl a Mat, s týdenním odstupem Bio Oko), Brně, Ostravě, Plzni, Hradci Králové, ale například i v Jablonci nad Nisou, Kutné Hoře, Náchodě, Semilech nebo Žatci.

Modest Petrovič Musorgskij: Boris Godunov
Dirigent Sebastian Weigle, režie Stephen Wadsworth, scéna Ferdinand Wögerbauer, kostýmy Moidele Bickel, světelný design Duane Schuler.

Osoby a obsazení: Boris Godunov – René Pape, Pimen – Ain Anger, Grigorij Otrepjev / Lžidimitrij – David Butt Philip, kníže Šujskij – Maxim Paster, Ščelkalov – Alexej Bogdanov, Nikitič – Richard Bernstein, Jurodivý – Miles Mykkanen, Varlaam – Ryan Speedo Green, Misail Brenton Ryan, Xenie – Erika Baikoff, Fjodor – Megan Marino.

Orchestr a sbor Metropolitní opery.

Přímý přenos do kin 9. října 2021, recenze psána z kina Světozor v Praze.

Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Karita Mattila (zdroj Royal Opera House)
Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Karita Mattila (zdroj Royal Opera House)

Jenůfa z Covent Garden ve stínu havrana

I když je radost z návratu k normálnímu divadelnímu provozu obrovská a od covidového omezení na záznamy inscenací si rádi odpočineme, nové nastudování Janáčkovy Jenůfy na tak prestižní scéně, jakou je londýnská Královská opera je určitě natolik událost, kterou bychom neměli minout. Tím spíš, že Covent Garden záznam zdarma zpřístupnila na portálu Opera Vision, kde bude dostupný až do 9. listopadu 2021.

Navíc je inscenace Jenůfy (dle kritické edice tzv. brněnské verze 1908) součástí celého janáčkovského cyklu, když jí v Covent Garden předcházela opera Z mrtvého domu (2018) a Káťa Kabanová (2019) s oceněním Olivier Award. Původní termín premiéry Jenůfy zhatil covidový lockdown a její posun na 28. září vedl k náhradě dirigenta Vladimira Jurowského Henrikem Nánásim a Pavla Černocha v roli Števy Saimirem Pirgu. Obsazení hlavních ženských rolí však zůstalo – Asmik Grigorian a Karita Mattila. Litevská sopranistka Amik Grigorian nedávno vytvořila hlavní roli v Rusalce pojaté jako chromá baletka v madridském nastudování této Dvořákovy opery a u nás dobře známá finská sopranistka Karita Mattila v předchozí londýnské inscenaci před dvaceti lety zpívala Jenůfu a nyní se přesunula ke Kostelničce.

Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Karita Mattila (zdroj Royal Opera House)
Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Karita Mattila (zdroj Royal Opera House)

Zahraniční ohlasy premiéry byly většinou nadšené. Pokud jde o výkony Karity Mattily a zvláště Asmik Grigorian určitě právem. Intenzita, s jakou vyjadřují charaktery svých postav, obě po většinu inscenace v upjatých černých kostýmech, jde doslova do morku kosti. Typově výstižné bylo také obsazení Lacy skotským tenoristou Nicky Spencem – hromotlukem nejen vzrůstem, ale i objemem hlasu, takže své touze po Jenůfě dodává až živočišnou brutální dravost, která se vymyká kontrole. Albánský tenorista Saimir Pirgu jako Števa bojoval s češtinou (což v Covent Garden nejspíš vadilo málokomu), nicméně okázale chvástavého hejska, který se však před odpovědností vůči Jenůfě zbaběle sesype a rozpláče, vystihl přesně.

Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Asmik Grigorian (zdroj Royal Opera House)
Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Asmik Grigorian (zdroj Royal Opera House)

Německý režisér Claus Guth (1964) patří k velkým osobnostem moderní operní režie. A jakkoli s řadou jeho koncepcí nemusí člověk souhlasit, provokují k zamyšlení. Do rozmanitých výkladů Jenůfy v bohaté škále od tradičních krojů po doku-dramata v současné průmyslové mlýnici a chudém karavanu (Holandská národní opera 2018), však tentokrát mnoho nového nepřinesl. Žádný podhorský mlýn, rekruti v moravských krojích, jizba s kamny a truhlou. Choreografie Teresy Rotemberg, ale i kostýmy Gesine Völlm zejména v závěrečném svatebním dějství našince mohou až popuzovat ruskými prvky. Více než konkrétní příběh Gutha zajímají univerzální mechanicky se opakující vzorce sociálního prostředí, rituály, morální kodexy, které neúprosně zasahují do života jednotlivců i proti jejich vůli a kterým se lze jen velmi obtížně vzepřít. Motiv mlýnského kola, který v hudbě Janáčkovu operu otevírá, chápe Guth jako mlýnské kolo nekonečného opakování a uniformity všedního, přísně strukturovaného a ritualizovaného života. Jenže tento koncept, až ostentativně nastolený v prvním dějství, se postupně vytrácí a závěr postrádá katarzi odpuštění, když Jenůfa s Lacou kráčejí nikoli spolu, ale vedle sebe.

Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Asmik Grigorian (zdroj Royal Opera House)
Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Asmik Grigorian (zdroj Royal Opera House)

Inscenace je velmi dusivá, depresivní. První dějství s desítkami postelí po obvodu celého jeviště, před kterými je stůl a židle a visí u nich lampy a košíky jako dětské postýlky, navozuje pocit atmosféry chudobince, žen opuštěných muži, kteří odcházejí, podle kostýmů, do první světové války. A pod přísným dozorem stařenky, zde oblečené jako šlechtičny, která s bičíkem v ruce popohání ženy k synchronizované práci jako v manufaktuře. V druhém dějství se z kovových roštů a rámů postelí, postavených čely na zem stávají mříže, klec, která vězní Jenůfu a Kostelničku v jejich svědomí, jehož trýznivost zesiluje i obrovitý havran sedící na kleci jako výhružné memento. Obvod jeviště lemují černě oblečené ženy s hrozivými dlouhými stíny jejich pomalých pohybů. Atmosféra je napjatá k prasknutí. A třebaže při třetím dějství je podlaha pokrytá záplavou žlutých květin, tragédie zůstává všudypřítomná a naděje na lepší budoucnost velmi křehká.

Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Asmik Grigorian (zdroj Royal Opera House)
Royal Opera House, Leoš Janáček, Její pastorkyňa: Asmik Grigorian (zdroj Royal Opera House)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments