Operní panorama Heleny Havlíkové (341) – Così fan tutte z Jihočeského divadla, Boris Godunov z MET a Jenůfa z Covent Garden

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Možná dokonce ještě mladší než inscenátoři byli sólisté – svá vysokoškolská pěvecká studia většinou ukončili mezi lety 2013 až 2016. Z premiérového obsazení mezi nejmladší generaci patří Zuzana Benešová s muzikálovým školením a zkušenostmi ze závodního tance. Jako Despina uplatnila i průrazný subretní soprán. Svou mrštnost a pohyblivost, a to i hlasovou, rozezpívala a rozehrála Dana Šťastná jako Dorabella, jejíž mezzosoprán se dobře pojil se sopránem Lucie Kaňkové. Ta sbírá zkušenosti v Opavě jako Anička v Čarostřelci nebo Zuzana ve Figarově svatbě, v Plzni jako Poppea, nedávno vstoupila ve Stavovském divadle do inscenace Kouzelné flétny jako Královna noci. Nicméně rozsah Fiordiligi, který v její velké dramatické árii Come scoglio immoto resta, tedy v Nohavicově překladu Láska moje je v bouři skála, sestupuje až do velmi hlubokých poloh, je pro Lucii Kaňkovou zatím velká výzva. Obsazení Petera Malého s tvárným tenorem a barytonisty Michala Marholda typově skvěle odpovídalo koncepci inscenace, ze které se bohužel zcela vymykal basista Peter Paleček, který na roli Dona Alfonsa nestačil.

Hudební nastudování je dílem Patrika Červáka. Je určitě žádoucí, aby příležitost dostávali mladí dirigenti, jakkoli je v tomto případě více než diskutabilní přínos supervize Maria de Rose vzhledem k dosavadnímu desetiletému, problematickému působení tohoto původem argentinského dirigenta na pozici generálního hudebního ředitele budějovické opery. Patrik Červák, absolvent českobudějovické konzervatoře na klavír a klarinet a ještě student posledního ročníku magisterského studia dirigování na JAMU, začíná už sice sbírat samostatné dirigentské zkušenosti na koncertech s Jihočeskou filharmonií, nicméně Mozartovy opery jsou mimořádně obtížná „vrcholová disciplína“. A Così fan tutte speciálně tím, že osmnáct z 31 hudebních čísel jsou ansámbly. Navíc v komorním prostoru historické budovy Jihočeského divadla se suchou akustikou je slyšet sebemenší zaváhání – a těch bylo v průběhu premiéry v orchestru a v souhře se sólisty příliš.

Věřme, že se hudební nastudování usadí, až pomine ten hektický chaos, kdy budějovický operní soubor chrlí jednu premiéru za druhou – před čtrnácti dny to byl Evžen Oněgin (recenze zde) a za dalších čtrnáct dní, na začátek listopadu, zde chystají dokonce Boitova Mefistofela a na začátek prosince Mimi operu Lukáše Sommera, fantazijní svět barev, tvarů, světla, ba i vůní pro miminka od tří do osmnácti měsíců.

Wolfgang Amadeus Mozart: Così fan tutte
České přebásnění Jaromír Nohavica.

Hudební nastudování Patrik Červák, supervize hudebního nastudování Mario De Rose, režie Zuzana Fischer, scéna a kostýmy David Janošek, světlený design Daniel Tesař, sbormistr Martin Veselý, dramaturgie Tomáš Studený.

Osoby a obsazení: Líza, dáma, žijící v Neapoli (Fiordiligi) – Lucie Kaňková / Michaela Štilková, Dorka, její sestra (Dorabella) – Marie Svobodová / Dana Šťastná, Kuba, milenec Lízy (Guglielmo) – Jakub Hliněnský / Michal Marhold, Ondra, milenec Dorky (Ferrando) – Peter Malý / Daniel Matoušek, Růžena, služebná (Despina) – Zuzana Benešová / Zuzana Kopřivová, Doktor Sláma, starý filozof (Don Alfonso) – František Brantalík / Peter Paleček.

Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla

Jihočeské divadlo, budova Jihočeského divadla, premiéra (odložená ze sezony 2020/21) 14. října 2021. Obsazení recenzované premiéry vyznačeno tučně.

René Pape, M. P. Musorgskij: Boris Godunov (zdroj Aerofilms)
René Pape, M. P. Musorgskij: Boris Godunov (zdroj Aerofilms)

Sezonu MET do kin zahájil staro-nový Boris Godunov

Borisem Godunovem Modesta Petroviče Musorgského se po osmnácti měsících, nejdelší přestávce v historii Metropolitní opery, otevřela letošní sezona přenosů do kin. Generální manažer MET Peter Gelb s nápadem přišel v roce 2007 a položil tak základy způsobu, jak zprostředkovat operu širšímu okruhu diváků prostřednictvím přímých přenosů – nikoli v televizi nebo na internetu, ale do kin po celém světě. Po covidové zkušenosti s vysedáváním před obrazovkami, na kterých jsme sice mohli díky otevření archivů mnoha divadel sledovat nekonečný proud inscenací, ale v izolované osamocenosti, to lze vyhodnotit jako „šalamounské“ rozhodnutí: přenosy do kin sice zážitek z divadla plně nezprostředkují, ale přece jen můžou do určité míry nahradit to společné sdílení s dalšími diváky, které nám u obrazovek doma tolik chybělo.

Inscenaci Godunova známe díky přenosům už z roku 2010, tehdy v nastudování revidované verze této opery z roku 1872. Nyní MET adaptovala koncepci amerického režiséra Stephena Wadswortha na původní Musorgského znění z roku 1869, které se zaměřuje právě na titulní postavu cara Borise Godunova a končí jeho smrtí. Sedm obrazů v délce téměř dvou a půl hodiny se hraje bez přestávky. Tato ur-verze Borise Godunova (mj. bez tzv. polského obrazu a závěrečné scény v lese před Kromami) je koncentrovanější výpovědí o údělu vládce v tomto dramatickém úseku ruských dějin na přelomu 16. a 17. století, kdy se Boris Godunov sice ujme vlády nad Ruskem, ale je zmítán pochybnostmi o smrti careviče Dmitrije, z jehož zavraždění je obviňován, a musí čelit ambicím Grigorije, který se vydává za Dimitrije a nárokuje si nástupnictví.

The Metropolitan Opera New York, M. P. Musorgskij, Boris Godunov: René Pape (foto Marty Sohl)
The Metropolitan Opera New York, M. P. Musorgskij, Boris Godunov: René Pape (foto Marty Sohl)

Režijní pojetí se na prázdné scéně soustředilo na dva hlavní scénografické prvky – trůn na vyvýšeném piedestalu, na který s čím dál větší námahou vystupuje Godunov, a Pimenovu kroniku jako obrovskou knihu. Leží v popředí – tu ji zadumaně čte čar, tu se k ní upíná Griška se svými sny Lžidimitrije, jindy po ní šlapou bojaři nebo do ní mezi listy ulehne žebrák Jurodivý.

Vedle sboru, v Metropolitní opeře vskutku mohutného a pěvecky vynikajícího, inscenaci dominoval německý basista René Pape. V titulní roli postihl člověčí úzkost mocného vladaře už od začátku tak věrohodně, že mu zbýval jen malý prostor pro její gradaci. Výstižný byl i portrét intrikána Šujského v podání ukrajinského tenoristy Maxima Pastera. David Butt Philip předvedl, jak se z ušlápnutého, ale závistivého novice Grigorije stane protřelý manipulátor. A jakkoli Miles Mykkanen zvládal tenorový part „blouda“ Jurodivého suverénně, režie (a to i ta pořizující záznam) exponovala roli tak intenzivně, že bylo tohoto „božího blázna“ v celku inscenace až příliš. Německý dirigent Sebastian Weigle se zkušenostmi s Wagnerovými operami, dodal tomuto Musorgského hudebnímu historickému plátnu monumentalitu, ale i intimitu rodinných scén a Borisova osamění.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments