Zaostřeno na detail: oslava tance ve Státní opeře

Program je pomyslnou procházkou po inovacích baletního umění: z dílny Williama Forsytha je vybráno poměrně rané dílo – The Second Detail z roku 1991, u něhož už je možná trochu obtížnější vžít se do kontextu doby a uvědomit si, jak skutečně moderním dojmem zapůsobil v čase své premiéry, protože pro současného diváka jde při pohledu na choreografii především o estetické potěšení z krásy pohybu. Prostřední část tvoří Clugova choreografie Handman, která v sobě nese pečeť souboru, pro nějž vznikla, Nederlands Dans Theater 2, tedy juniorské skupiny NDT, a je ze všech nejmladší (2016). Neméně současně však díky své komplexnosti působí méně známý opus McGregorův, Eden | Eden z roku 2005, který je vystavěn na hudebním podkladu kompletního třetího jednání opery Steva Reicha Three Tales (byla uvedena i v Národním divadla, v sezoně 2016/2017 na Nové scéně ND). Výběr tohoto díla není překvapivý, protože světová premiéra choreografie se konala ve Stuttgartu…

Díla spojuje nekompromisní požadavek na technické provedení, absolutně pevné základy v technice akademického klasického tance, již každý z choreografů posouvá a redefinuje svým vlastním způsobem, aniž by její principy a linie rozrušil k úplnému nepoznání. To může být často pro tanečníky protichůdným zadáním, zachovat vybroušenou estetiku, a přitom se pustit do neznáma nepoužívaných a „zakázaných“ úhlů, vybočení, rotací a izolací. Williama Forsytha už publiku Národní divadlo představilo v roce 2012 v rámci programu Amerikana III, kdy byl uveden jeden z jeho nejslavnějších kusů, In The Middle, Somewhat Elevated. To byla choreografie, v níž se protnuly všechny jeho revoluční principy, byl to výbuch energie, fyzicky hraničních výkonů tanečníků. Permanentní hra s osou a jejím napínáním a porušováním vytvářela hmatatelné napětí ne nepodobné zatajenému dechu, s nímž člověk sleduje vrcholná artistická čísla – se slabým chvěním obavy o zdraví samotných účinkujících. Tak extrémní podívanou The Second Detail není, ačkoli In The Middle je starší – z roku 1987! (ovšem i okolnosti jeho vzniku jsou specifické, bylo vytvořeno pro tehdejší étoiles pařížské Opery).

The Second Detail tolik neatakuje linie a osu tančících těl, nepřivádí k hranici úžasu z figur popírajících přírodní zákony (samozřejmě vychýlení z osy je přítomné také – to je téměř Forsythův „podpis“ v choreografiích této éry, neměli bychom ale zapomenout na to, že jako tvůrce nezůstal jen u dekonstrukce baletu, ale jeho dílo je mnohem širší a experimentálnější). Je spíše hrou, především s rytmem, skupinovými formacemi, které vyžadují naprostou synchronizaci, bryskními změnami, tak trochu v balanchinovské linii, když se zamyslíme nad charakterem choreografie jako celku. Mezi tanečníky nevznikají definovatelné vztahy, hovoří jen těla ve svém pohybu, v přísné abstrakci, až na pohledy, jež si interpreti v některých chvílích vyměnit musí, neboť nejsou stroji. Ale nástroji svým způsobem ano. Rozezvučují náročnou hudbu Thoma Willemse, v níž je třeba zachytit i jazzové synkopy. Šedobílé trikoty a bílý black box jen umocňují čistotu propojení hudby a pohybu, nic jiného zde nemá místa, snad vyjma objevení poslední sólové tanečnice v bílé řasené látce, která jako jediná až v úplném závěru vnáší na scénu vášnivější emoci. Komplexnějšího výkladu významu díla Williama Forsytha se zde čtenáři dočkají brzy v eseji z pera Hany Turečkové, takže můžeme zůstat u recenzního formátu a sklouznout se po povrchu k dalším choreografiím.

Choreografie Edwarda Cluga Handman je naopak silně vztahová a přináší důraz na napojení a komunikaci mezi tanečníky. Důležité jsou pohyby rukou, gesta, doteky a impulzy z těchto doteků vycházející, s nimiž musí tanečníci pracovat jako s izolovanou silou, jež rozpohybuje jejich tělo předem daným způsobem jako na popud elektrického relé. Gesta nefungují ve smyslu mimeze, není to nástroj komunikace významu, ale tvůrčí fantazie, co vše lze s tělem dokázat. V dotecích nejde vyloženě o manipulaci, ale o předávání jiskry pohybu a opět radosti z něj. Na scéně lemované řasenou látkou je nasvícen kruh, který evokuje až rituální charakter (je to naše „primitivní“ instinktivní vnímání). V hudbě se střídá rytmická i lyrická složka, klavír a perkuse (Milko Lazar). Změny formací, hudby a světel jsou rychlé a zahlcující. Opravdu byste si museli dělat čárky u každé z nich, abyste je mohli během představení spočítat. Dlouhé zastavené pózy neexistují. Obtisknout si do paměti „fotografii“ výsledného obrazu nelze. Vyniká tu nepochybně několik duetů, mnohé jsou ale opravdu kratičké, jen jako náhodná setkání, rychle navazující události v životě mladého člověka. Snad proto, že byla choreografie také vytvořena na míru nejmladší generaci tanečníků.