S Jakubem Józefem Orlińskim o neustálé potřebě tančit

Kontratenor a breakdancer, značka, kterou si pro sebe Jakub Józef Orliński vytvořil a díky níž je znám po celém světě. O jeho zpěvu bylo řečeno a napsáno mnohé a po právu se mu za něj dostává nesčetných komplimentů, jeho taneční aktivity jsou však vždy uváděny spíše jako zajímavost a libůstka, která jej odlišuje, než aby se mu věnovala bližší pozornost. Což je škoda. Ne nutně kvůli jeho technickým dovednostem a schopností předvádět nejrůznější triky, ale protože už letmý pohled na Orlińského na scéně prozrazuje, že je stejně zpěvákem, jako tanečníkem. Je v jednom kuse v pohybu, s hudbou dýchá, cítí a prožívá ji do hloubky každou buňkou svého těla, a jak by sám řekl, jede na její vlně. I některým profesionálním tanečníkům schází tak dokonale zvnitřněné porozumění pohybu a hudby. Jeho přístup možná není z těch, které svět klasické hudby nutně považuje za ty správné a korektní, ale je ryzím potěšením pro někoho, kdo přichází z tanečního světa a čas od času trpí obdobnou obtíží… Proto jsem se s Jakubem Józefem Orlińskim sešla po jeho prvním koncertu v České republice v rámci letošního ročníku Lednicko-Valtického hudebního festivalu, kde vystoupil spolu s francouzským Ensemble Matheus, abych se ho zeptala na vše kolem tance.

Na naši schůzku přiběhl z krátké prohlídky valtického zámeckého barokního divadla oblečený, jako by si zrovna odskočil z jednoho ze svých breakových tréninků, na hony vzdálený tomu elegantnímu mladému muži v obleku z předchozího večera, což by bývalo bylo mohlo způsobit menší šok těm, kdož něco takového neočekávají. Poté, co jsem mu, ostatně jako každý respektu hodný český taneční či hudební historik doporučila návštěvu Českého Krumlova, jsme se mohli střemhlav vrhnout do nastoleného tématu.

Stejně dobře jako kontratenor jste znám i jako breakdancer. Co vás k tanci dovedlo?
Cesta to byla poměrně dlouhá, od malého, aktivního dítěte, co v jednom kuse lezlo po stromech a někde poskakovalo přes náctiletého kluka, který miloval všemožné akrobatické triky – dokonce jsem se sám naučil, jak dělat salta a přemety, a věnoval se řadě sportů od kolečkových bruslí, skateboardingu, snowboardingu nebo capoeiře… Zhruba v osmnácti za mnou pak jednoho dne přišel kamarád s tím, že bychom mohli zkusit hodinu breakdance, že by to mohlo být docela cool. A bylo. Break v sobě totiž najednou spojil moje dvě největší vášně, hudbu a fyzickou aktivitu s prvky akrobacie. Cítil jsem ohromnou svobodu, v breaku neexistují striktní pravidla jako třeba v klasickém baletu, kde máte jasně dané prvky a jejich správné provedení, tady máte jeden prvek a téměř neomezené množství možností, jak se k němu dobrat. A nikdo vám nemůže říct, že je to špatně, protože jde zkrátka o váš osobní styl, váš přístup, kterým své pohyby okořeníte.

Uvažoval jste někdy o profesionální taneční kariéře?
Na to jsem, obávám se, začal příliš pozdě, přece jen mi už bylo osmnáct. I přesto jsem se zúčastnil několika soutěží, ačkoli jsem nikdy nevyhrál nic velkého. Bez ohledu na to, že se nevěnuju breaku profesionálně, pořád tančím. Jsem přesvědčený, že break není jen pohybová aktivita, které jdete věnovat dvě hodiny týdně, je to životní styl. Buď jste breakdancer, nebo ne. Já si neustále udržuju s touto scénou kontakt, i když jsem na cestách a vím, že budu několik týdnů třeba v Curychu, Lille nebo Frankfurtu, oslovím místní breakovou scénu. Zeptám se, jestli bych si nemohl přijít zatančit na jejich trénink, jdu se podívat na nějakou místní soutěž nebo battle a připadá mi skvělé, že tak mohu žít v naprosto odlišném prostředí od mého druhého světa, kterým je klasická hudba.

Co pro vás break znamená?
Do jisté míry je to meditace. A taky způsob, jak ze sebe dostat emoce – nejen negativní, ale rovněž ty pozitivní. Právě onen emoční ventil je pro mě klíčový, bez něj jsem zjistil, že nejsem schopen mentálně dobře fungovat.

Zmínil jste soutěže. Máte zkušenosti jak s těmi pěveckými, tak tanečními. Dají se mezi sebou porovnat?
Klíčové je u soutěží jakéhokoli zaměření pochopit, že jsou skutečně jen soutěžemi, ničím víc. Když jsem byl začínajícím zpěvákem, byly pro mě účasti v nich hnacím motorem a obrovskou motivací ve smyslu cílené přípravy. Vlastně mi vyhovovalo mít termíny, do kdy je potřeba se naučit určité penzum pěveckého materiálu, bylo to nesmírně stimulující. Problém však je, že si můžete připadat, jak chcete dobře připraveni, a pak najednou vypadnete hned v prvním kole, což se mně osobně stalo nesčetněkrát. Je samozřejmě hrozně obtížné se s něčím takovým vyrovnat, pochopit, že svět instantně nekončí, že šlo zkrátka o jednu z mnoha soutěží a vy jste možná jednoduše nebyli tím, co porota hledala. Přirozeně, že i v uměleckých soutěžích je nutné dosáhnout určité technické úrovně, abyste se mohli měřit s nejlepšími, ale když se na ni dostanete, roli začínají hrát skutečné detaily, které jsou do značné míry velice subjektivní. Každý máme nějakou vlastní preferenci, osobní vkus. A finálová kola soutěží jsou rozhodována často právě na jejich základě a je jedno, zda mluvíme o zpěvu nebo tanci. Člověk si musí uvědomit a pochopit, že někomu se nebude líbit třeba jeho barva hlasu nebo způsob, kterým tančí. Důležité je se z toho nezhroutit. A taky vědět, že ne pro všechny jsou soutěže cestou, existuje řada úspěšných profesionálů ve svých oborech, kteří na soutěžích nikdy výrazněji neuspěli. Mladým umělcům bych proto poradil, aby se nevzdávali a nekončili s rozjíždějící se kariérou po prvních několika neúspěších.

A když mluvíme o soutěžích – na olympijských hrách v Paříži za tři roky se má breakdance stát jednou z disciplín. Jak se na toto díváte? Patří break na olympiádu?
Tohle je pořádně kontroverzní téma i uvnitř breakového světa! Někteří tvrdí, že olympijský break není ten pravý, ryzí styl hip hopu, že postrádá onu esenci, která dělá break breakem. Na druhou stranu se vše neustále vyvíjí a mění, každá nová generace přináší nové věci a přístupy. A vy si přirozeně můžete vybrat svou cestu. Chcete zůstat věrni tomu, co považujete za původní kořeny breaku? Fajn. Ale stejnou svobodu volby byste měli dopřát i těm, kteří mají opačný názor. Myslím si, že zařazení breaku mezi olympijské sporty mu může přinést řadu pozitiv. Už teď existují státy, jako například Španělsko, kde jsou tanečníci sponzorováni a podporováni státem, což je strašlivě důležité. Mají zdravotní pojištění, nemusí si sami na vlastní náklady zajišťovat rehabilitace a fyzioterapie, když vyjíždí na mezinárodní soutěže do zahraničí, dostane se jim finanční podpory a tak dále. Jedná se s nimi zkrátka jako s jakýmikoli dalšími profesionálními sportovci, kteří reprezentují svou zemi. A to vše by nebylo možné nebo minimálně mnohem obtížnější, kdyby se break nedostal na olympijské hry. Věřím, že to také může lidem vně komunity ukázat, že break je skutečný sport a umění. Jelikož breakdance je doopravdy extrémní disciplína! Vždyť v něm v podstatě konstantně popíráte zákony gravitace, to není žádná sranda!

Věřím, že to si snad lidé i mimo svět breaku uvědomují, ne? Přece si nemohou myslet, že je zrovna breakdance jednoduchý…
Možná byste se divila. Ale takovým lidem bych ukázal jedno video, jeden battle, aby pochopili. I já, který se v tom světě pohybuji jedenáct dvanáct let, jsem občas naprosto u vytržení, když sleduji, co někteří tanečníci dovedou. Dívám se na ně, pusu otevřenou a říkám si – Ježišikriste, jak je tohle vůbec možné?! A pokaždé, když už si myslíte, že jste viděli vše, že už vás nic nepřekvapí, že nic spektakulárnějšího nepřijde, prásk ho, přijde nová tanečnice nebo tanečník se zbrusu novým trikem a vy jste zase jen v šoku z toho, co vše lidské tělo dokáže. Je to naprosto zběsilé!

Sledujete i jiné taneční styly a žánry nebo jste věrný primárně streetu?
Mám rad tanec jako takový. Před několika lety jsem byl součástí baletní inscenace v Lipsku (Othello choreografa Maria Schrödera, pozn. aut.), kde jsem zpíval několik skladeb. Potkal jsem se v tamním souboru s výbornými tanečníky a řada z nich se stala mými dobrými přáteli. Ti poté přešli do dalších souborů po Evropě, takže já teď, přijedu-li do nového města, jdu vždycky do divadla na taneční představení – ať už jde o balet, současný tanec nebo jinou taneční show.

Máte nějaké osobní tipy a oblíbence?
Spoustu přátel mám v Curychu, kde je uměleckým šéfem baletního souboru Christian Spuck, takže jsem viděl řadu jeho děl. A pak William Forsythe. Jeho balety, panebože! Je šílené, jak obtížné a současně krásné jeho choreografie jsou. Jeho práce s tělem a pohybem je ohromující, fascinuje mě, co vše a jak je schopen skrze tělo vyjádřit. Budu upřímný, dřív jsem si o baletu říkal – no, tak je to asi… hezké tancování. Ale ne, je to mnohem víc, je to neuvěřitelné umění.
Ještě bych chtěl zmínit inscenaci Mario Schrödera, uměleckého šéfa z Lipska, která se jmenuje Chaplin a byla inspirována životem tohoto komika. Dechberoucí představení, to moc doporučuji všem!

Když se vrátíme k breaku. Jedná se o taneční styl, který je silně spjatý s určitým hudebním žánrem. Nemáte někdy potřebu tyto zažité konvence prolomit, breakovat na něco naprosto odlišného?
Ale to už se děje! Existuje soutěž Red Bull Dance Your Style, kam přichází tanečníci z nejrůznějších prostředí a DJ hraje prakticky jakoukoli hudbu, která mu zrovna přijde pod ruku a která se mu líbí. Tanečníci pak mají za úkol na vybranou skladbu ve svém stylu zatančit, což mi připadá fenomenální. A pak samozřejmě existuje řada performerů, kteří během svých show využívají hudbu napříč žánry, i klasiku.

Když zmiňujete klasickou hudbu, viděl jste inscenaci Galantních Indů Jeana Philippa Rameaua…
S Capella Mediterranea a Leonardem Garciou Alarcónem! Ano, viděl! Byla to produkce pro pařížskou Operu, kde využili break, crump a další styly street dance a výsledek byl neskutečně silný. Propojování breaku s operou, především tou barokní, je podle mě v poslední době hodně trendy.

Čím si myslíte, že to je?
Protože street dance i barokní hudba si jsou v mnoha aspektech podobné a skvěle se doplňují. Spojuje je volnost a svoboda, barokní hudba je rovněž velmi rytmická a posílíte-li ji bicími, pomůže to tanci ještě o to víc. A opominout nemůžeme ani emoce. Baroko bylo obrovsky emotivním obdobím, což je v hudbě dobře patrné, a street dance k tomu svým základním principem bezvadně sedí.

Máte vy sám v repertoáru nějakou árii, která vás mimořádně nutí k tanci?
Upřímně, já mám vždycky potřebu tančit a hýbat se, slyším-li hudbu. Včera během koncertu to bylo docela komplikované. Tak hrozně moc jsem se chtěl víc hýbat, ale občas to prostě není správné. A taky může docházet k poněkud bizarním situacím. Pamatuju si živý stream Händelova Mesiáše, což je zhruba tříhodinová skladba. A já, když jsem zrovna nezpíval a jen jsem seděl v pozadí, poslouchal jsem své kolegy, úplně jsem se do hudby ponořil, dostal jsem se do svého světa a jel na vlně… Ale tak to prostě mám, vždycky hudbu cítím uvnitř, pohybuju se spolu s ní, prožívám ji celým tělem.

Co na to říkali vaši pedagogové? Podporovali vaše taneční aktivity, nebo naopak?
Z počátku byli víceméně v pohodě, postupně mi několik lidí řeklo, že bych měl s breakem skončit, protože se jedná o extrémní fyzickou zátěž pro tělo a svaly. S čímž do určité míry souhlasím, když breakujete, svaly jsou v obrovském napětí, které není pro zpěv dobré. Ale já nemám moc rád, když mi někdo říká, že něco nemůžu nebo nesmím. Víc než jednou jsem slyšel, že nikdy nebudu dobrým zpěvákem, pokud se nevzdám tance. Takže jsem začal své tělo pozorovat a analyzovat. Které svaly používám při zpěvu a které při breaku? Tyto znalosti považuju za ohromně přínosné a pomáhají mi. Abych uvedl příklad – během včerejšího koncertu jsem zpíval árie, jejichž některé fráze jsou extrémně dlouhé. A já byl schopen je zazpívat na jeden nádech, a to jen proto, že mám potřebnou kontrolu nad svaly, které podporují mé dýchání, díky tomu mám dostatek sebevědomí a cítím se i v takových chvílích v dostatečné pohodě. Ona vnitřní analýza mi taky pomáhá třeba ve chvílích, kdy se zrovna fyzicky nectím nejlépe. Mám sérii fyzických cvičení, díky kterým jsem schopen danou indispozici překonat a dostat ze sebe během koncertu či představení maximum. Pořád se o sobě učím, moje tělo se neustále mění, stejně jako se mění můj hlas, ten proces je nekončící, ale to mě na něm právě fascinuje.

Pojďme se nyní trochu blíže podívat na novinky, které v nejbližší době chystáte. Vaše třetí sólové album vyjde už zanedlouho…
Ano, Anima Aeterna vychází 29. října, o trochu později, než bylo původně zamýšleno kvůli technickým problémům, ale o to víc se na ni těším. Je to skvělé album, které koresponduje s mou první sólovou deskou Anima Sacra. Opět jde o výběr sakrálních skladeb, ale tentokrát ukazujeme jejich nové barvy, nálady a charakter. Pozval jsem si k sobě řadu skvělých spolupracovníků a umělců. Jednu skladbu zpívám s Fatmou Said, vynikající egyptskou sopranistkou, najdete zde árii se sólovou trubkou, sólovým violoncellem, sólovými varhanami, sólovou violou di bardone, téměř zapomenutým, velmi vzácným barokním nástrojem. Dokonce jsem si přizval i celý sbor! Jako všechna má předchozí alba i toto má jasný koncept, každá vybraná skladba má svůj důvod a své místo, ale víc podrobností a vtipných zajímavostí se dozvíte v bookletu! Mám z Anima Aeterna hroznou radost a jsem na tuto desku doopravdy pyšný, nemůžu se dočkat, až ji konečně vydáme a lidé si ji budou moci poslechnout.

Před několika dny jste dokončil práci na dalším albu, nemýlím-li se?
Ano. Jedná se o překvapení. Čtvrté sólové album, na němž jsem pracoval se svým milovaným kolegou a kamarádem, klavíristou Michałem Bielem. A jde o skutečně speciální počin, protože je plný polské hudby, která ještě nikdy dříve nebyla zpívána kontratenorem a v takovýchto aranžmá.

Byl pro vás fakt, že se jedná o polskou hudbu, důležitý?
Naprosto! Vše začalo ve Spojených státech, kde jsme s Michałem odehráli několik recitálů s hudbou Tadeusze Bairda a Karola Szymanowskiho a lidé byli nadšení. Dostávali jsme stovky otázek na skladatele i jednotlivé písně, takže jsme se rozhodli program hrát i v Evropě. A zpětná vazba byla prakticky totožná. Proto jsme si s Michałem sedli, promluvili si a zjistili, že se oba cítíme zralí na to, abychom vydali album, které bude pětašedesáti minutami čisté polské hudby a ničeho jiného. Ty skladby jsou překrásné, fantasticky zkomponované a s tak poetickými texty… Vážně bych nemohl být víc hrdý.

A jak se vám zpívalo v polštině? Je to jednoduchý jazyk pro zpěv?
Moc ne. Ale když jazyk ovládáte a znáte jeho pěvecká specifika, což je nejdůležitější, protože když jazykem mluvíte plynně, ještě to neznamená, že v něm budete umět i zpívat, pomůže to. Musíte pochopit specifika frázování, výslovnosti a čistoty.

V jakém z jazyků se vám zpívá nejlépe?
Určitě v italštině. Italskou dikci jsem studoval, takže zpívat v tomto jazyce je pro mě příjemné a přirozené. Latina a němčina jsou taky fajn, u angličtiny je to naopak horší. Existuje tolik různých přístupů a každý má názor na to, co byste měli vyslovit takto a co jinak, co jste bývali byli měli zdůraznit, a co naopak… Diskuze jsou nekonečné.

Kromě nových alb jste vytvořil i hudební film.
Je to tak. Na začátku roku 2022 vyjde krátký film Vivaldiho Stabat Mater a můžu vám říct, je to intenzivní zážitek! Jedná se bez přehánění o největší produkcí, jíž jsem byl kdy součástí, dvacet minut čistého hudebního videa.

Vznik filmu byl váš nápad?
Stabat Mater jsem původně nahrál ve studiu a pak jsem přemýšlel, co s ním dál. Měl jsem pocit, že by se jeho cesta neměla ještě zastavit. A pak jsem potkal režiséra Sebastiana Pańczyka. Mluvili jsme spolu, nahazovali nápady a on krátce nato přišel se scénářem, do kterého jsem se na místě zamiloval. Přidal jsem do něj pár drobností, které jsem chtěl, aby byly součástí, a vzniklo něco naprosto jedinečného. Něco, co ve světě klasické hudby podle mě nemá obdoby. Před několika měsíci byla vydána krátká verze filmu, se kterou jsme se hlásili na různé festivaly, a už onen šestiminutový sestřih má zatracenou sílu. Ale počkejte si na celou verzi, je v ní ještě spousta co objevit! Skutečný příběh empatie, jak tomu říkáme…