S Jiřím Heřmanem o Zimní cestě a také o cestě do Brna (1)

  1. 1
  2. 2

Osud tomu chtěl, že naše předem dohodnutá schůzka nabrala ještě další zásadní rozměr. Poté, co jsme se na přesném datu našeho setkání dohodli, totiž v Brně jako nového ředitele tamního Národního divadla jmenovali Martina Glasera a ten vzápětí oznámil, že si jej vybral jako šéfa operního souboru. Povídání s režisérem Jiřím Heřmanem o chystaném scénickém ztvárnění Schubertovy Zimní cesty, které bude mít už příští týden svoji premiéru v barrandovských Ateliérech v rámci Strun podzimu, se tak rázem rozšířilo o další téma: o budoucnost brněnské Janáčkovy opery.
Potkáváme se bezprostředně poté, kdy padlo definitivní rozhodnutí o vašem nástupu do čela Janáčkovy opery v Brně. Povězte, neodvádí vás toto téma tak trochu od zkoušek scénického ztvárnění Schubertovy Zimní cesty, které právě v těchto dnech finišují?

Ne, vůbec. Zimní cesta je projekt, který nosím v hlavě už strašně dlouho, a navíc je to projekt, který se zkouší na několik fází. Teď stojíme už před tou finální, kdy se přemisťujeme na Barrandov…

… těch zkoušek je dohromady kolik?

Bylo jich hodně…

Dvacet, třicet, čtyřicet?

Možná kolem čtyřiceti, možná jich bude i padesát. Bylo jich hodně, a dokonce dvoufázových, takže jsme zkoušeli celé dny, protože jsem se snažil využít velkou zkušebnu v divadle během prázdnin, kdy tam nikdo nebyl. Zimní cesta se bude odehrávat ve filmovém ateliéru na Barrandově, což je prostor třicet metrů na šířku, takže jsme hledali prostor na zkoušení, který by se tomu přibližoval. Závěrečná fáze zkoušek je ale opravdu velmi náročná, protože musíme vše již nazkoušené přenést do definitivního prostoru. Nicméně ten základ, který se už nazkoušel, tam zůstane.

Šel jste do zkoušek Zimní cesty s jasnou představou výsledného tvaru?

Základní prostorová představa byla jasná, při zkouškách se ale vyvíjela. Samozřejmě, vždy mám nějaké východisko, ve kterém začínám, a které se pak při spolupráci s pěvci a na základě různých impulsů během zkoušek rozvíjí. Zimní cesta – to je pro mě taková velmi zvláštní a musím říct i krásná zkušenost, protože ji inscenuji se třemi barytony, což tomu dává další rozměr. Celý ten cyklus je aspoň pro mě rozmluva sama se sebou. Člověk svým vnitřním hlasem sám se sebou vede dialog, je konfrontován. Ono ztrojení tomuto vnitřnímu dialogu napomáhá, převádí jej do prostoru a ukazuje situace, ve kterých se každý z nás může ocitnout. Situace, kdy prozřete hodně hluboko sám do sebe a všechno se před vámi otevře…

Oni tři sólisté Zimní cesty se výborně sešli, ta moje idea tam od začátku byla a najednou, když jsme přišli na první zkoušku, tak si to všechno prostě hned sedlo a začalo to fungovat. Já se neptám, proč jsem se rozhodl pro tři, protože jsem to tak už dlouhou dobu cítil a takto to viděl. Viděl jsem tam spoustu situací a akcí, které se dají krásně rozehrát, což bude velmi důležitá složka tohoto představení. Zpěváci jsou hodně pohybově vedeni a dá se říct, že v tomto směru překračují to, co je v opeře běžné. Při běžné inscenaci si něco podobného nemůžeme dovolit, ale tady jsme šli do maxima pohybově, ale i herecky vůbec. Byly to cesty hledání a to je na tom to krásné: když na něco podobného máte čas a ty lidi postupně poznáváte, tak samozřejmě na spoustu věcí můžete mít představu jasnou, ale i tak je vše hodně ovlivněno právě samotnými interprety.Vaše původní představa, se kterou jste šel do zkoušek, se hodně liší od tvaru, který bude definitivní? Je to asi u tohoto projektu velká výhoda, že diváci předem absolutně netuší, co je bude čekat – na rozdíl od notoricky známých operních titulů, že?

Tak to rozhodně. Co se samotné písně týče, já jsem se už při studiu operní režie právě písní zabýval a vždy jsem v ní spatřoval jakýsi základ pro vyjadřování se hudbou. Píseň byla základem i při mém studiu zpěvu na konzervatoři, stejně jako i při hodinách herectví. Jsou to přitom velmi intimní záležitosti, intimní situace, ale zároveň je tam i síla sdělení, která dokáže zvlášť silně zapůsobit v prostoru, při pohybu. Písňové recitály přitom u nás nejsou příliš navštěvované, ale právě tohle je pro mě cesta to obrovské bohatství posluchači, divákovi otevřít. To byl v podstavě ten hlavní impuls, který mě k inscenování Zimní cesty přivedl. Ostatně mým prvním projektem byly ještě v Disku písně Severní noci a tam někde se už možná zrodil nápad na Zimní cestu.

Nebýt toho, že jste odešel z Národního divadla, dostal byste se k takovému titulu?

Já jsem to měl v plánu hned, když se začalo mluvit o rekonstrukci Nové scény, o tom, že by měla fungovat právě pro takovéto alternativní projekty. A můj odchod z Národního divadla pak byl vlastně svým způsobem osvobozením mojí představivosti. Mám obrovskou volnost, v tom, že jsem se mohl vrátit k něčemu, co mě od začátku bavilo, a to bylo vždycky spojení hudby a určitého tématu se specifickým autorským prostorem. To jsem vždycky vyhledával a o tom jsem vždycky snil. Ke konkrétní příležitosti pak došlo při mém setkání s Markem Vrabcem, kterému jsem řekl, že mám určitou ideu. Ta původní byla inscenovat Zimní cestu v Jízdárně Pražského hradu, ten nádherný prostor mě opravdu lákal. Nicméně následná jednání se pak nevydařila a scénograf mě doslova na poslední chvíli přivedl na myšlenku barrandovských ateliérů. Když jsme tam pak s Markem Vrabcem přišli na obhlídku, vše najednou bylo jasné…Zimní cesta má v tuto chvíli pouhé tři hrací termíny. Není vám líto toho obrovského objemu práce, který zkoušení Zimní cesty kvůli pouhým třem představením obnáší?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat