S Jiřím Heřmanem o Zimní cestě a také o cestě do Brna (1)

Osud tomu chtěl, že naše předem dohodnutá schůzka nabrala ještě další zásadní rozměr. Poté, co jsme se na přesném datu našeho setkání dohodli, totiž v Brně jako nového ředitele tamního Národního divadla jmenovali Martina Glasera a ten vzápětí oznámil, že si jej vybral jako šéfa operního souboru. Povídání s režisérem Jiřím Heřmanem o chystaném scénickém ztvárnění Schubertovy Zimní cesty, které bude mít už příští týden svoji premiéru v barrandovských Ateliérech v rámci Strun podzimu, se tak rázem rozšířilo o další téma: o budoucnost brněnské Janáčkovy opery.
Potkáváme se bezprostředně poté, kdy padlo definitivní rozhodnutí o vašem nástupu do čela Janáčkovy opery v Brně. Povězte, neodvádí vás toto téma tak trochu od zkoušek scénického ztvárnění Schubertovy Zimní cesty, které právě v těchto dnech finišují?

Ne, vůbec. Zimní cesta je projekt, který nosím v hlavě už strašně dlouho, a navíc je to projekt, který se zkouší na několik fází. Teď stojíme už před tou finální, kdy se přemisťujeme na Barrandov…

… těch zkoušek je dohromady kolik?

Bylo jich hodně…

Dvacet, třicet, čtyřicet?

Možná kolem čtyřiceti, možná jich bude i padesát. Bylo jich hodně, a dokonce dvoufázových, takže jsme zkoušeli celé dny, protože jsem se snažil využít velkou zkušebnu v divadle během prázdnin, kdy tam nikdo nebyl. Zimní cesta se bude odehrávat ve filmovém ateliéru na Barrandově, což je prostor třicet metrů na šířku, takže jsme hledali prostor na zkoušení, který by se tomu přibližoval. Závěrečná fáze zkoušek je ale opravdu velmi náročná, protože musíme vše již nazkoušené přenést do definitivního prostoru. Nicméně ten základ, který se už nazkoušel, tam zůstane.

Šel jste do zkoušek Zimní cesty s jasnou představou výsledného tvaru?

Základní prostorová představa byla jasná, při zkouškách se ale vyvíjela. Samozřejmě, vždy mám nějaké východisko, ve kterém začínám, a které se pak při spolupráci s pěvci a na základě různých impulsů během zkoušek rozvíjí. Zimní cesta – to je pro mě taková velmi zvláštní a musím říct i krásná zkušenost, protože ji inscenuji se třemi barytony, což tomu dává další rozměr. Celý ten cyklus je aspoň pro mě rozmluva sama se sebou. Člověk svým vnitřním hlasem sám se sebou vede dialog, je konfrontován. Ono ztrojení tomuto vnitřnímu dialogu napomáhá, převádí jej do prostoru a ukazuje situace, ve kterých se každý z nás může ocitnout. Situace, kdy prozřete hodně hluboko sám do sebe a všechno se před vámi otevře…

Oni tři sólisté Zimní cesty se výborně sešli, ta moje idea tam od začátku byla a najednou, když jsme přišli na první zkoušku, tak si to všechno prostě hned sedlo a začalo to fungovat. Já se neptám, proč jsem se rozhodl pro tři, protože jsem to tak už dlouhou dobu cítil a takto to viděl. Viděl jsem tam spoustu situací a akcí, které se dají krásně rozehrát, což bude velmi důležitá složka tohoto představení. Zpěváci jsou hodně pohybově vedeni a dá se říct, že v tomto směru překračují to, co je v opeře běžné. Při běžné inscenaci si něco podobného nemůžeme dovolit, ale tady jsme šli do maxima pohybově, ale i herecky vůbec. Byly to cesty hledání a to je na tom to krásné: když na něco podobného máte čas a ty lidi postupně poznáváte, tak samozřejmě na spoustu věcí můžete mít představu jasnou, ale i tak je vše hodně ovlivněno právě samotnými interprety.Vaše původní představa, se kterou jste šel do zkoušek, se hodně liší od tvaru, který bude definitivní? Je to asi u tohoto projektu velká výhoda, že diváci předem absolutně netuší, co je bude čekat – na rozdíl od notoricky známých operních titulů, že?

Tak to rozhodně. Co se samotné písně týče, já jsem se už při studiu operní režie právě písní zabýval a vždy jsem v ní spatřoval jakýsi základ pro vyjadřování se hudbou. Píseň byla základem i při mém studiu zpěvu na konzervatoři, stejně jako i při hodinách herectví. Jsou to přitom velmi intimní záležitosti, intimní situace, ale zároveň je tam i síla sdělení, která dokáže zvlášť silně zapůsobit v prostoru, při pohybu. Písňové recitály přitom u nás nejsou příliš navštěvované, ale právě tohle je pro mě cesta to obrovské bohatství posluchači, divákovi otevřít. To byl v podstavě ten hlavní impuls, který mě k inscenování Zimní cesty přivedl. Ostatně mým prvním projektem byly ještě v Disku písně Severní noci a tam někde se už možná zrodil nápad na Zimní cestu.

Nebýt toho, že jste odešel z Národního divadla, dostal byste se k takovému titulu?

Já jsem to měl v plánu hned, když se začalo mluvit o rekonstrukci Nové scény, o tom, že by měla fungovat právě pro takovéto alternativní projekty. A můj odchod z Národního divadla pak byl vlastně svým způsobem osvobozením mojí představivosti. Mám obrovskou volnost, v tom, že jsem se mohl vrátit k něčemu, co mě od začátku bavilo, a to bylo vždycky spojení hudby a určitého tématu se specifickým autorským prostorem. To jsem vždycky vyhledával a o tom jsem vždycky snil. Ke konkrétní příležitosti pak došlo při mém setkání s Markem Vrabcem, kterému jsem řekl, že mám určitou ideu. Ta původní byla inscenovat Zimní cestu v Jízdárně Pražského hradu, ten nádherný prostor mě opravdu lákal. Nicméně následná jednání se pak nevydařila a scénograf mě doslova na poslední chvíli přivedl na myšlenku barrandovských ateliérů. Když jsme tam pak s Markem Vrabcem přišli na obhlídku, vše najednou bylo jasné…Zimní cesta má v tuto chvíli pouhé tři hrací termíny. Není vám líto toho obrovského objemu práce, který zkoušení Zimní cesty kvůli pouhým třem představením obnáší?

Ne, ne… Protože už jenom ten samotný zkouškový proces je pro nás pro všechny svým způsobem dalším poznáním, zkušeností, která nás vede dál. To je a vždycky bude osud takovýchto projektů, které jsou stavěny pro specifické prostory. Jde hlavně o rozpočet: náklady na scénu jsou sice minimální, ale na pronájem těch prostor jsou víceméně dost vysoké a navíc je potřeba brát v potaz i to, že inscenace je dělaná na klíč pro festival, který netrvá dlouhou dobu. Nicméně, základ je postavený, a pokud ten projekt bude úspěšný, tak může žít i v jiných prostorách, a na tom už taky pracujeme. Už mám i nějaké představy, že by se tento projekt přenesl do jiných prostor a dokonce i do divadelního prostoru…

V čem vlastně tkví vklad Národního divadla, které je vedle Strun podzimu uváděno jako koproducent. Je to jen ve zmíněném poskytnutí prostor na zkoušení?

Podmínky této koprodukce byly ještě za dočasného vedení Národního divadla Václavem Pelouchem nastaveny tak, že divadlo poskytuje techniku, zapůjčuje světla, vyrobí to, co bude potřeba pro scénu a taky ušije kostýmy. A zapůjčí zkušebnu, což je pro nás poměrně velký vklad, protože to kdybychom měli financovat z externích zdrojů, tak by to všechno bylo ještě mnohem náročnější…

Lidé, se kterými Zimní cestu zkoušíte, říkají – nikoli ve zlém! –  že jste na zkouškách docela pes…

Ano? Kdo?

To vám neprozradím… Zdůrazňuji, nestěžují si, to ne. A říkají, že se tam budou dít věci, které divák vůbec nebude čekat… Co vůbec můžete prozradit o tom, co divák uvidí?

To je vždycky zavádějící, když něco prozrazujete…

Co může čekat?

Myslím si, že nový přístup k inscenování, při kterém může vzniknout něco úplně nového… Nepůjdete na klasické operní představení, ale na představení, kde vystupují čtyři, vlastně pět fantastických umělců. Sdílejí slova i hudbu, sdílejí to v prostoru, jehož se divák stane součástí…. Obsah Zimní cesty je pro mě příběhem sebepoznání, lidské samoty, vyrovnání se s rozchodem s někým blízkým… Při běžném provedení ten cyklus vyznívá do takového – aspoň pro mě – jakéhosi útrpného nekonečna, kolovrátku, který nedává moc optimizmu… My jsme to myslím trochu zvrátili, divák tak nahlédne sám na sebe v určitých situacích, kdy se trápí sám se sebou, trápí se s nějakým partnerem nebo partnerkou, ale v zápětí nad tím může nejen zaslzet, ale taky se sám nad sebou zasmát. V té hudbě jsme vyhmátli mnohé impulsy, které nám dávají důvod se pousmát sami nad sebou, v dobrém slova smyslu. A tak trochu získat odstup od životní tíhy, od toho, co řešíme v životě, v partnerském vztahu, ale i sami se sebou… Už jen ten samotný nedivadelní prostor dá Schubertově hudbě úplně jinou dimenzi. Ateliér je členěn do třech ochozů, které vnímám jako jakési tři sféry… Je to takový krásný nekonečný prostor a myslím, že v tomto to bude hodně zajímavé. Daný prostor využijeme k tomu, abychom řekli něco, co v tom prostoru vyzní velmi autenticky, a co by jinde nevyznělo tak dobře, jako tam.

Foto Jiří Kosnar, archiv