S kurátorem Petrem Sloukou o unikátním Lobkowiczkém hudebním archivu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Elegantní budova nelahozeveského zámku je působivou stavbou, má ale zvláštní kouzlo intimnosti. Nevypíná se nad Vltavou pyšně, ale jen jako by se chtěla rozhlédnout lépe do kraje. Jako když poutník vystoupí na skalku, aby lépe viděl. Přátelská atmosféra místa nemizí ani na rozlehlém nádvoří a v interiéru. A v místnosti plné historických obrazů, z nich na nás shlíželi i předkové dnešních Lobkowiczů, jsem se sešla s muzikologem a kurátorem Lobkowiczkého hudebního archivu Petrem Sloukou.

Zámek Nelahozeves, sídlo Lobkowiczkého hudebního archivu (zdroj FB)

Mluvili jsme o historii archivu, o katalogizaci, kterou pracovníci a zaměstnanci sbírek právě dokončili, o dalších plánech. A především o hudbě, hudebnících a o tom, jak významnou roli měla hudba v historii rodu Lobkowiczů. Petr Slouka hovoří o generacích knížat a jejich fascinací hudbou s nakažlivým nadšením, předkládá jak na dlani osudy a příběhy jednotlivců, aby jejich prostřednictvím vznikl jeden velký plastický obraz o historii evropské hudby.

Lobkowiczký hudební archiv je součástí Roudnické lobkowiczké knihovny. Knihovna, jejíž počátky sahají do 15. století, měla pohnuté osudy – v roce 1941 ji zabavili v souvislosti s konfiskací majetku Lobkowiczů Němci a po komunistickém převratu v roce 1948 byla knihovna zestátněna. O tři roky později byl od fondu knihovny hudební archiv odtržen a převezen do Hudebního oddělení Národního muzea (dnes České muzeum hudby). Rodině byl díky restitucím vrácen až v roce 1992. A v letech 1998–2000 byla knihovna s hudebním archivem přestěhována do moderně vybavených depozitářů v Nelahozevsi.

Lobkowiczké knihovně začaly nové časy. A Lobkowiczký hudební archiv se teď díky katalogizaci otevírá badatelské veřejnosti.

Prezentace Petra Slouky v rámci koncertní řady PKF (zdroj lobkowicz.cz)

Pane Slouko, letos jste dokončili celkovou katalogizaci Lobkowiczkého hudebního archivu. Jak dlouho trvala?
Vlastní katalogizace probíhala sedm let od roku 2013 do roku 2019. Ale přípravy na ni započaly už v roce 2012. Úzce jsme přitom spolupracovali s americkou muzikoložkou Kathryn Libin, která se Lobkowiczkým hudebním archivem a osobností Františka Josefa Maxmiliána, 7. knížete z Lobkowicz, jenž nashromáždil jádro zmíněného fondu, dlouhodobě zabývá. Ke katalogizaci hudebního archivu jsme přikročili ze dvou důvodů. Hudební fond je jednou z badatelsky nejžádanějších položek v rámci Lobkowiczké knihovny, proto jsme jej chtěli katalogizovat jako první. Důležitým hlediskem byla i předpokládaná menší náročnost celého procesu.

Menší náročnost? Vždyť fond je velmi rozsáhlý, musela to být mravenčí práce!
Fond je rozsáhlý, ale celá knihovna čítá 65 tisíc svazků. V tomto měřítku je hudební archiv jedním z jejích menších fondů. Při práci s menší kolekcí si snáze nastavíte pravidla a postupy, které pak mohou pomoci při katalogizaci dalších rozsáhlejších celků: například rodinného archivu, rukopisů z Lobkowiczké knihovny a podobně. Když jsme se do katalogizace hudebního archivu roku 2013 pustili, vnímali jsme ji jako letní činnost. Byla naplánována na červen, červenec a srpen nad rámec naší běžné agendy. Takže za posledních sedm let jsme si mohli o delší letní dovolené nechat jen zdát. Dr. Libin katalogizaci pojala jako seminář pro své americké studenty, a tak každý rok přivezla jednoho, dva, kteří s námi pracovali. Podíleli se rovněž na čištění a ukládání hudebních dokumentů do nových boxů z archivní lepenky. Myslím si, že pro ně bylo určitě zajímavé seznámit se tímto způsobem se středoevropskou archivní kulturou.

To nepochybně. Co bylo při katalogizaci nejobtížnější?
Samozřejmě, že pokud není tým stálý a nepracuje konstantně, nese to s sebou jistá úskalí. A to byl i náš případ. Pracovali jsme na ní v létě, tedy ne celoročně. A také nové studenty bylo třeba nejdříve seznámit s našimi pravidly a způsobem práce. Museli si osvojit naše technické parametry zápisů při katalogizaci a musím říci, že ne vždy se jim to podařilo dodržet. Další náročná věc byla čistě organizačního rázu. Archiv je v jiné části zámku než naše pracovny, bylo tedy nutné všechny archiválie přenášet vždy po několika kusech přes polovinu budovy. Všechny přitom byly uloženy v původních koženkových boxech, které nechalo vyrobit ještě České muzeum hudby. Materiál těchto boxů byl samozřejmě už velmi špatný. A další obtíže vznikaly při vlastní práci s archiváliemi. Rozhodli jsme se, že hudebniny vyfotografujeme – titulní stránky, případně dedikace, rukopisné poznámky a další zajímavosti. A tyto fotografie jsme pak třídili, přejmenovávali a ke každé položce vkládali do speciálního archivního softwaru. A to byla opravdu nesnadná mravenčí práce. Nicméně se to podařilo a my jsme zmíněného roku 2019 mohli oznámit dokončení katalogizace hudebního archivu a připravit i novou publikaci, která se sbírky podstatně dotýká. Nyní chceme všechny informace přenést z našeho interního softwaru do internetové databáze, v níž si budou moci listovat všichni zájemci.

Cílem katalogizace tedy je on-line zpřístupnění hudebního archivu pro všechny zájemce?
Přesně tak. To byl jeden z hlavních cílů. Především nám však šlo o ochranu dokumentů. Katalogy archivu a knihovny, se kterými pracujeme, pocházejí z pera Maxe Dvořáka z konce 19. století. Rukopisné záznamy v nich jsou však velmi heslovité. Nakonec nám tedy většinou nezbývá, než jít do depozitářů a vše fyzicky ověřovat. Každou hudebninu. Tím, že nyní máme tuto elektronickou databázi, nemusím už hudebniny vystavovat onomu procesu a většinu podstatných informací vyčtu z katalogizačního záznamu. Počet stran, rozměry, kolik je partů, kolik partitur, zda je archiválie zdigitalizována a podobně.

Objevili jste při katalogizaci zajímavosti, o kterých jste do té doby neměli tušení?
O zásadních položkách archivu jsme samozřejmě věděli. Mnohé položky byly již zohledněny v několika publikacích a studiích, například v pracích Vlastimila Blažka, Tomislava Volka a Jaroslava Macka. Nicméně i tak se nám podařilo identifikovat několik zajímavých položek, a to zejména díky on-line hudebním databázím, které máme dnes k dispozici. Takto jsme identifikovali téměř 80 procent anonymů ze sbírky! Max Dvořák pochopitelně ve své době tyto možnosti neměl, navíc sám nebyl muzikolog. Pokud tedy našel materiál, kterému chyběl titulní list, nebo na díle nebylo udáno jméno skladatele, napsal do katalogu knihovny, že skladba je anonymní.

Platební instrukce 7. knížete z Lobkowicz a kvitance Ludwiga van Beethovena (zdroj lobkowicz.cz)

0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments