S Liebreichem poprvé, vlastně podruhé

  1. 1
  2. 2
Rozhlasoví symfonikové nazvali svůj abonentní koncert Poprvé s Alexandrem Liebreichem. Ve skutečnosti to však bylo už druhé společné vystoupení. Jedno, mimořádné, správněji tedy asi nulté, bylo už na podzim. Po něm Symfonický orchestr Českého rozhlasu oznámil, že tento německý umělec bude od podzimu šéfdirigentem. Současný březnový koncert potvrdil, že je to dobré rozhodnutí.
Poprvé s Alexandrem Liebreichem – Stefanie Irányi, Alexander Liebreich, Symfonický orchestr Českého rozhlasu – Praha 26. března 2018 (zdroj SOČR / foto Petr Horník)

Alexander Liebreich vzbudil v pondělí v Rudolfinu na konci večera Symfonického orchestru Českého rozhlasu upřímnou, nadšenou a hlasitou reakci publika, stejně nadstandardní, jak nadstandardní to byl koncert po umělecké, tedy dramaturgické i interpretační stránce. Designovaný šéfdirigent, noblesní, jakoby zdrženlivý, ale uvnitř plný muzikantské energie, umí vzbudit na pódiu i v sále během krátké chvilky soustředěný zájem, dovede inspirovat hráče, podněcovat v partituře krásná místa tak, aby při provedení nezapadla, dokáže nesmírně pozorně, empaticky a zajímavě modelovat průběh hudby, tempa, ozřejmuje významové uzly a smysl zrychlení a zastavení, má smysl pro ozřejmění správných proporcí a načasování klíčových okamžiků, pro styl a pro to, aby poslouchání hudby mělo pro publikum smysl.

Program koncertu byl bohatý, různorodý a charakteristický. Ví se, že dirigent má vztah k hudbě Richarda Strausse, ostatně stal se loni novým uměleckým šéfem Straussova festivalu v bavorském alpském letovisku Garmisch-Partenkirchen, jehož letošní program už je mimochodem zveřejněn. Stejně tak už se v Praze ví, že se mu hodně líbí Janáček. A že ho jeho židovsko-německé kořeny, po předcích navíc umístěné přímo do českých zemí, vedou k touze věnovat pozornost hudbě autorů z pomezí rakouské, německé, židovské a české kultury. A přesně takový byl i jeho pražský program, naplánovaný a připravený s celou sezonou ještě dřív, než se rozhodlo o jeho trvalém angažování. Zemlinsky, Janáček, Strauss. A navrch György Ligeti, ovšem ten „předavantgardní“. Program skvělý – a skvěle zahraný.

V prologu k Zemlinského pohádkové opeře Es war einmal byla od prvních tónů přítomna barvitost, měkkost, doširoka rozvíjená epičnost, užívající obdivuhodně širokou škálu dynamiky. Šesti písním na texty Maurice Maeterlincka se v interpretaci dostalo plně a jasně vyprofilovaného skladatelova stylu, oscilujícího docela osobitě kdesi mezi Mahlerem, Wagnerem a Straussem, stylu plného secesních i impresionistických jemností a současně i expresivnějšího výraziva, stylu, který velmi přesně a básnivě sleduje melodii slov a smysl vět. Alexander Liebreich s orchestrem přidával k sólovému partu kouzelné plochy, vzrušení, patos i intimitu. Ale písně pochopitelně stojí především na pěveckém sólistovi.

Mladá německá mezzosopranistka Stefanie Irányi jim dala mimořádné vcítění, krásnou deklamaci, příjemné a přesné nálady, ideální výraz. Celková menší velikost jejího hlasu byla na závadu jen v několika málo okamžicích, zejména v prvních dvou písních, kde má orchestr víc not než potom v těch následujících. Jinak byla pro tento druh repertoáru přesně vybraným typem. Nezapomenutelnou atmosféru se podařilo na pódiu vykouzlit především v třetí z písní, krásně ztišené, kde doprovod zpěvu tvoří v podstatě jen harmonium a čtveřice smyčcových nástrojů. Zemlinsky stál v letech 1911 až 1927 v Praze v čele operního souboru Nového německého divadla, ale to bylo téma až do konce osmdesátých let nepříliš zdůrazňované. Po roce 1990 se jeho hudba do Prahy začala vracet už víc, ale pokud ho bude i Liebreich připomínat v budoucnu častěji, nebude to vůbec na škodu – naopak.

Janáčka si před přestávkou zahrál s rozhlasovými symfoniky v podobě, v Praze ještě ne tak zdomácnělé – byla to suita z opery Její pastorkyňa, jak ji upravil Tomáš Ille. Je to procházka operou o zhruba deseti částech a přibližně dvaceti minutách, využívající z převážné části pouze orchestrální part, jen někdy i s naznačeným přidaným výrazným pěveckým sólem svěřeným některému nástroji nebo skupině. Místy jde už i trochu o aranžérovu fantazii, místy jde o věrnější výseky a hudební epizody, jak to partitura umožňuje. Tomáš Ille podle všeho sahal častěji i do instrumentace, Janáček vychází poněkud idyličtěji, ale Illemu nelze upřít poctivost a citlivost; rozhodně se nepokusil o nic pouze komerčního. Jen scény z „maminčiny izby“ nějak přeskočil, zdá se, že na rekrutskou scénu z prvního dějství navazuje vlastně hned svatbou z posledního dějství. Pokud toho Janáček pro orchestr tak moc nenapsal, jsou právě operní suity přesně tím, co je potřebné a milé. Alexander Liebreich bezpečně sledoval a modeloval všechny zákruty dramatu i lyriky, jak je kaleidoskopicky vystavěná suita v nepřetržitém sledu prezentuje. Dal Janáčkovi, co je třeba, a orchestr mu hrál, stejně jako v Zemlinském, velmi ochotně.

Symfonickou báseň Smrt a vykoupení jsme slyšeli ve velmi barvité, sugestivní, promyšlené i prožité podobě, v popisných vlnách emocí sahajících k nádherně připravovaným a umístěným vrcholům, až k drastické zvukové smršti, ale také k měkkému chóru a ke zjihlému ztišení, to znamená v kontrastech, jak je uměl napsat jen Richard Strauss. Dirigentovi se podařilo předat hráčům tolik podnětů, že báseň zahráli vzorově. Budeme se těšit, že nám jednou společně zahrají třeba i Alpskou symfonii…!

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Poprvé s Alexandrem Liebreichem – A. Liebreich, SOČR (Praha 26. 3. 2018)

[Celkem: 7    Průměr: 4.1/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na