S Markétou Pospíšilovou a Natálií Paulasovou o premiéře THE CHOICE
O čem pojednává choreografie THE CHOICE podle jejích tvůrců? „Inscenace THE CHOICE vykresluje tři charaktery, které neúnavně ‚něco‘ hledají a chtějí stále víc a víc. Jsou obklopeny nekonečnými možnostmi, ale jejich motivace a směr nemusí být vždy svobodnou volbou. To je vede k ustavičnému soupeření a konfrontaci s ostatními. Dosažení vytouženého cíle však mnohdy není zárukou nalezení klíče k životnímu štěstí a pocitu satisfakce. THE CHOICE je čtyřicetiminutové taneční představení o touze a přání rozhodovat se správně a o nedosažitelném pocitu mít konečně dost.“ Festivalová premiéra se koná dnes, 4. října, první repríza proběhne v Praze 10. října v MeetFactory a třetí představení 24. října v Moving Station v Plzni. Své záměry a zážitky nám přiblíží obě tanečnice, které za projektem stojí:
Jak dlouho a odkud se znáte?
Markéta Pospíšilová: Poprvé jsme se viděly v Laterně magice, kde jsem vedla trénink. Natálka za mnou přišla, že dřív tančila v divadle J. K. Tyla a ptala se, jestli tam náhodou nenastupuji jako baletní mistr, že zrovna odešla do Prahy a slyšela o mně. A tak jsme se vlastně náhodou začaly kamarádit a padly si do noty.
Natálie Paulasová: Akorát jsem skončila angažmá v Plzni v DJKT a nastupovala do Laterny magiky, kde jsem na sále potkala Markét. Poprvé jsem zažívala první seznámení s tančením na volné noze. I přesto, že jsem byla v Laterně, bylo potřeba vymyslet další moznosti, jak se tancem stále moci uživit, tak jsem vedle Laterny magiky začala učit a psát sem tam články do Opery PLUS. A jako další oběť k mému rozhovoru byla Markét. Moc mě zajímal její profesní život. Jenže jsme se zakecaly až příliš, a bylo.
A vyústilo to v potřebu tvořit společně?
Markéta: To vzniklo spontánně. U mě to byly dva impulzy, jednak je to pouto s Monte Carlem, odkud se znám s choreografem Asierem Edesem, bývalým kolegou a blízkým kamarádem, jehož choreografický styl jsem měla ráda a slíbili jsme si, že v budoucnu bychom spolu rádi navázali spolupráci. A potom jsme s Natálkou jednou na kafi mluvily o svých plánech a zjistily jsme, že bychom obě chtěly udělat nějaký taneční projekt. Natálce jsem navrhla, že bychom mohly pozvat Asiera a zkusit vytvořit celý tým. Pak jsme se rozhodly požádat o grant a už se to sypalo…
Natálka: Uvědomila jsem si, jak dlouho už o tom přemýšlím, že už snad před osmi lety jsem si zapsala do diáře, že bych si přála v budoucnu udělat vlastní projekt. Přály jsme si lidem představit jinou formu tanečního představení, než je ryze fyzický alternativní tanec, a možná jsme byly i unavené těžkými tématy postcovidové doby. Samy jsme si přály vidět něco odlehčenějšího, něco jemnějšího s ohledem k našim smyslům… I když máme svým způsobem těžké téma. (smích)
Jak jste k němu došly?
Markéta: Odjakživa mám moc ráda činohru a Natálce jsem říkala, že bychom mohly do inscenace zapojit mluvené slovo, tedy herce, a měla jsem pár typů. Když padlo jméno Igor Orozovič, Natálka řekla, že ho také zná. Je to skvělý herec a vlastně takový multiumělec. Já ho znám z angažmá v Národním divadle moravskoslezském. Setkali jsme se v rámci ostravských Shakespearovských slavností v Romeovi a Julii, kde jsem dělala pohybovou spolupráci. Asierovi jsem poté navrhla, že by v THE CHOICE mohl být herec, a on začal se svým bratrem Mikelem pracovat na námětu, protože jsme potřebovaly i text.
Co přesně tedy řešíte a proč jste použili anglický název?
Markéta: „THE CHOICE“ je volba, výběr, možnost. Nechaly jsme to v angličtině, protože čeština je v překladu tak bohatá a má tolik možností, jak to slovo uchopit, že je pro nás nemožné si vybrat jen jeden význam. Jen „volba“ zní například divně, protože to zavání politikou. Navíc jedno slovo upoutá víc než dlouhé názvy.
O jakou jde volbu-možnost-výběr?
Markéta: Témat jsme měly mnoho, řešily jsme například i téma krize středního věku, vzhledem k tomu, že většina týmu se pohybuje kolem čtyřicítky, dostává se do životní fáze, kdy trochu bilancují a kladou si otázky, jestli dosáhli svých cílů a kam směřovat dál. Lidé mají tolik možností, až jsou zahlcení, a přitom se touží správně rozhodnout. Mnohdy si vytyčíme určité cíle, a když jich dosáhneme, je otázkou, zdali nám to přineslo satisfakci. Také trochu uvažujeme o konzumní společnosti, o tom, že věčně nemáme dost a pořád chceme víc. Asier se volně inspiroval i Mistrem a Markétkou od Bulgakova.
Natálka: V této literární předloze je totiž postava ďábla, který má ztělesňovat něco jako systém. Nechceme ale vzbudit dojem, že řešíme politická témata. Systém je v tomto případě myšlen spíše obrazně. Je to šablona, je to rámec, je to představa, jsme to my sami. Jde nám ale především o tanec, pohyb. Jak lze toto téma zobrazit tancem doprovázeným Igorovým hlasem. Choreografií nabízíme otázky nebo chceme trochu inspirovat k zamyšlení.Impulzem byl vlastně článek v Respektu o krizi středního věku. Sice se mluví o věku po čtyřicítce, ale v rámci tanečního světa se už před čtyřicítkou dostáváme na nějakou křižovatku. Ani to nemusíme přesně pojmenovávat, ale cítíme to. Je to konec konců všudypřítomná krize, která každého, podle mého názoru, někdy potká.
Jak se vám podařilo zúžit téma? To bývá často nejtěžší, i pro zkušené tvůrce.
Natálka: Hodně jsme se snažili vzdálit od zatěžkanosti tohoto tématu – a to bylo asi našim největším vodítkem. Naopak to vzít trošku s nadhledem, což se snad povedlo díky celkovému přístupu a skvělé skvadře, kterou jsme si vytvořili. A samozřejmě nemůžeme opomenout neuvěřitelnou hudbu Bena Stona, Asierova a Markéty tanečního kolegu z Monte Carla.
Markéta: Ben je bývalý tanečník, před rokem ukončil kariéru a momentálně pracuje jako DJ. Hudbu složil v rekordním čase, protože nám na poslední chvíli vybouchl skladatel. Ben žije stejně jako Asier v Nice, takže mohli být v úzkém kontaktu. Už spolu mnohokrát tvořili, takže na sebe výborně slyší, a Ben je skvělý, hudba je úplně na míru podle toho, jak to Asier cítí a z výsledku jsme nadšení.
Asi jste se během tvorby neměli možnost setkávat všichni společně?
Markéta: Používáme hodně Facetime, moderní technologie nás zachraňují. Přeposílali jsme si texty, nejdřív v angličtině, pak až se překládalo do češtiny a s tím si hodně pohrával Igor, protože on je tím, kdo bude text interpretovat.
Natálka: Je zajímavé sledovat celý ten proces a akceptovat přirozenou genezi se všemi nevyhnutelnými změnami. Třeba že přicházíme s nějakou představou a zjistíme, že absolutně nefunguje. Takže hledáme jiné cesty, a to i v dramaturgii, nejen v choreografii.
Na začátku jste říkaly, že záměr byl udělat něco odlehčeného, ale tohle téma mi právě veselé nepřipadá. Je přítomný nadhled a humor?
Markéta: Chceme diváka konfrontovat, aby se v tématu našel nebo ho přimělo k zamyšlení. Zároveň se ale snažíme, aby inscenace měla nějaký nadhled, i přesto, že se dotýkáme vážného tématu.
Natálka: Můžeme jít na představení, které působí úsměvně, ale když pak znenadání prokoukneme tuhle clonu, zjistíme, že se ho to dotýká jinak než jen jako milá a estetická podívaná. Dotýká se niterněji a nemusí se tam vždy křičet nebo brečet. A hloubka vyleze na povrch tak nějak nepozorovaně sama.
Kdy se k vám připojil Saša Volný? Původně tancoval v Laterně magice, ve 420PEOPLE a také jako akrobat v Cirku La Putyka, myslela jsem ale, že aktivního vystupování už nechal.
Markéta: Jsme čtyři performeři – já, Natálka, Igor a Saša. Oslovily jsme ho i kvůli tomu, že už patří ke střední generaci tanečníků. Původně byl ve hře Viktor Konvalinka, kterého projekt zaujal, ale bohužel nemohl kvůli svým závazkům v zahraničí. Co se týká Saši, věděla jsem, že už nějakou dobu netancuje a možná nás odmítne, ale moc jsem o něj stála. Pamatuji si ho ze 420PEOPLE, je to úžasný a zkušený tanečník, vyzrálá osobnost a zapadá nám do konceptu. Přesvědčili jsme ho, tak doufám, že toho nelituje. (smích)
Jak jste se popasovali s produkcí coby prvožadatelé v grantovém řízení? Jak si projekt stojí finančně?
Markéta: Byl obrovský úspěch, že jsme jako prvožadatelé uspěly, ale žádaly jsme původně o násobně vyšší částku (rozpočet byl uveden cca 1 300 000, požadovaná částka 760 000 a projekt byl nakonec podpořen sumou 300 000, pozn. red.) Musely jsme se přizpůsobit, ačkoliv nechci, aby to vyznělo, že jsme nevděční. Přeci jen máme tvůrce, kteří jsou zvyklí na nějaký standard. Myslím si, že v týmu máme umělce, kteří za to stojí. A pak náklady na vytvoření projektu (honoráře, technické vybavení, pronájem divadla atd.) jsou opravdu ohromné. Pro nás jako tanečníky je zajímavé vidět to i z té druhé strany a zažít si, co všechno obnáší produkce. Jako interpret se člověk stará jen o jeho vlastní výkon. Každopádně máme daný rozpočet, nějakým zázrakem se nám podařilo sehnat i sponzory. A máme také skvělé partnery, to je důležité zmínit: MOVE Fest Ostrava a Moving Station v Plzni, kterým jsme moc vděční za jejich podporu.
Natáčíme náš rozhovor na zkušebně a čtenáři by tu mohli vidět pohyblivou kovovou konstrukci. To je scénografie?
Markéta: Ano, to patří do našeho představení. Scénu navrhl Pavel Knolle. Z limitů rozpočtu vyšlo i tohle řešení, musíme mít něco, co bude jednoduché a zároveň účelné, s konstrukcí, která se dá rozmontovat na jednotlivé kusy a naložit do osobního auta. První popud tedy byla praktičnost, ale pak se ukázalo, že nám při práci tahle konstrukce skvěle pomáhá, že s ní můžeme experimentovat a být kreativní. Také máme jednoho z nejlepších light designérů, kterým je Karlos Šimek. A měly bychom také zmínit tvůrkyni kostýmů, mladou talentovanou Hanu Valtovou.
Natálka: Lidé k nám přicházeli, ani nevíme jak. To jsme měly a máme obrovské štěstí. Jednou jsem šla takhle ze zkoušky našeho projektu a náhodou potkám Hanku, se kterou jsem už spolupracovala v rámci její práce na UPRUM. A tak jsme si začaly povídat, jak se kdo má a přešla řeč na THE CHOICE. A Hanku to zaujalo a byla další krásná mezioborová spolupráce na světě.
Co byla na celé produkci největší srážka s realitou?
Natálka: Nejhorší byl začátek, zapsání spolku, grantové řízení. Celý projekt jsme začaly s Markét připravovat během loňského léta, ale spolek se nám podařilo zapsat po neúspěšných žádostech až v lednu letošního roku. Prostě to pro nás byl úplně cizí svět. Pokud se tanečník, který zároveň tančí v jiném souboru, má pustit sám od sebe bez pomoci produkčního do podobného projektu, je absolutní blázen. (smích) Možná by se téhle praxi mohl trochu věnovat prostor i ve výuce na všech konzervatořích. Spoustu času jsme strávili jenom hledáním informací na internetu a obvoláváním lidí o pomoc. Tanečníci by na to měli být lépe připravováni, nebo jim alespoň ukázat, že taková možnost tu je. Jsem ale šťastný člověk, protože dělám skutečně to, co mě tak moc baví. Proto si velmi vážím svého působení v Pražském komorním baletu. Vedení souboru mi vyšlo naprosto vstříc, a navíc mi vytváří tak hezké zázemí.
Jaké největší poučení vám to dalo?
Markéta: Po téhle zkušenosti bych se určitě od začátku obklopila odborníky, asi bych si raději připlatila hned za produkční. Od léta máme alespoň jednu šikovnou slečnu, která se stará o smlouvy. Na druhou stranu, z čeho by člověk odborníky zaplatil, když ještě neví, jestli grant dostane?
Natálka: Je to těžké skloubit i s prací, jak jsem už zmínila, já v angažmá v Pražském komorním baletu, Markéta je také plně vytížená, takže projekt děláme ve volném čase a o to je to náročnější. Hodně jsme se tím ale naučily, zkušenost je to skvělá. Myslím, že pokud se zdárně probojujeme k premiéře, může nás to jak profesně, tak i osobně velmi posunout. Třeba jsem zjistila, jak používat datovou schránku, teď mám už dokonce tři. (smích)
Markéta: Musíme říct, že máme neskutečné štěstí na lidi, kteří nám v projektu pomohli. Mnoho z nich i zadarmo. Natálka například sehnala fotografa pro náš plakát, její přítel udělal grafiku. Hodně nám pomohli kluci z DEKKADANCERS. Jsou skvělí, půjčují nám na představení baletizol a mohli jsme u nich zkoušet, což je pro nás obrovská pomoc. Možná jsme nakonec i překvapené, kolik lidí do toho s námi opravdu chtělo jít naplno. Což se týká i tvůrců a performerů, protože pro peníze to opravdu nikdo nedělá.
Jste rovnocenný tvůrčí tým. Jak se dá ukočírovat tohle?
Markéta: Jasně, že každý má jiný názor a pak se musí hledat kompromis. Našli jsme společnou cestu. A myslím, že je dobře, že jsme se od začátku rozhodli dělat v tak komorním týmu, protože samozřejmě čím víc lidí, tím je složitější organizace. I tak bylo třeba obtížné sladit termíny představení s Igorem. Natálce naštěstí vychází v Pražském komorním baletu vstříc, já už nejsem přímo v angažmá a umožňuje mi to práci si naplánovat podle sebe.
Budou ještě nějaké další reprízy kromě tří uvedení v Ostravě, v Praze a v Plzni? Budete hostovat na jiných scénách?
Markéta: Máme naplánovaná jen tři představení, protože rozpočet nám toho víc zatím nedovolí.
Není náhodou reprízování podmínka v grantu?
Natálka: Taková podmínka tam nebyla, respektive když jsme dostali menší příspěvek, bude v pořádku odehrát jen tři představení. Například v MeetFactory si prostor a vybavení pronajímáme, což nás stojí dost peněz. Naopak bylo podmínkou podat žádost o nějaký další grant, to jsme podávali na Plzeň a ještě čekáme na vyrozumění. Doufáme, že to třemi reprízami neskončí, samozřejmě bychom si moc přáli, kdyby nás někdo pozval na festival.
Markéta: Díky našim kontaktům bychom možná v budoucnu mohli vyjet i do zahraničí. Uvidíme.
Neměly jste pochybnosti, jestli projekt má smysl?
Natálka: Právě tím, že člověk přichází s nějakou svou ideální představou a nadějí, máme všichni energii, je to pohon celé práce. A to se zase promítá do toho, jak moc nás to těší. Přitom kolik jsme všichni měli na cestě kolizí a kolikrát už jsme si říkali, že to zabalíme, že už o tom nechceme ani slyšet, docela to vyzkoušelo i naše přátelství, ale právě to nás motivovalo.
Jaký je Asierův choreografický styl?
Markéta: Asier není typ choreografa, který by přišel a učil nalinkovaný pohyb. Věděla jsem, že když budu pracovat s ním, dá mi určitou tvůrčí svobodu v projevu. V inscenaci je kousek každého z nás. A jsme tři odlišné charaktery, což se projevuje v našich sólech, odlišuje se i náš pohybový slovník. V naší tvorbě si nehrajeme na něco, co nejsme, snažíme se být v pohybu autentičtí.
Natálka: U každého vychází Asier z postavy, z daného charakteru. Postavy opravdu tak nějak odráží nás. Asier sice tvrdí, že je to náhoda, ale úplně mu nevěřím… (smích). Myslím si, že jsme mu hodně i nabízeli, že to byla taková laboratoř. Je v tom však hra a nadsázka. Asierovi se povedlo nás dostat trošku na hranici našich fyzických i psychických možností. Ovšem když o tom tak přemýšlím, už ta samotná realizace projektu nás dostala na pokraj psychických sil. (smích) Ale ano, i taneční formou jsme se dostali svými těly za hranice zvyklosti.
Pro vaše tělo je asi pohodlnější akademická klasická technika, to jsou vaše kořeny.
Markéta: Určitě je to náš background, máme obě vystudované konzervatoře, já jsem dělala hodně klasiku. Pak jsem odešla do Monte Carla, kde jsme mimo Jeana-Christopha Maillota, kterého považuji za neoklasického tvůrce, pracovala s mnoha dalšími choreografy, například Jiřím Kyliánem, Nacho Duatem a dalšími.
Natálka: Ale určitě máš pravdu v tom, že vycházíme z určitých kořenů a že tělo na první pohled mluví o tom, jaký pohyb je pro něj nejpřirozenější, už třeba v držení. Někdy se to musí skutečně ovládat záměrně, protože už v nás existuje nějaké instinktivní držení, forma, pohyby v prostoru nebo impuls k pohybu. Mně v rozvoji chápání a objevování pohybu v těle hodně pomohlo, když jsem odjela loni do Berlína na workshop zaměřený na improvizaci, s choreografkou Sitou Ostheimer. Neustále mi říkala, abych si sundala ten make-up, a já pořád nechápala, o co jde, vždyť nemám ani řasenku! A vyloženě už mě to štvalo, strašně jsem bojovala sama s sebou. Jednou jsem už odešla bez pozdravu, ale pak jsem se další den přišla omluvit. Ale stále mi hlavou vrtal ten make-up. A tak jsem jí už zoufale řekla, že fakt nerozumím, co po mně chce. A ona na to, že je hned na první pohled vidět má klasická baletní průprava. V té viděla tu formu, která mě svazovala.
Na jednu stranu tomu rozumím, je to uměle vytvořená technika, která nám byla „vtlučena“ do těla. Ale zároveň nechci zapírat svou přirozenost. Má přirozenost je totiž i svým způsobem balet a jsem za to ráda. Nemyslím si, že by pro nás měl být svět současného tance uzavřený, vždyť je o to zábavnější se dostávat do obou technik. Přece jedna ovlivňuje druhou a opačně. Miluju tu pestrost.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
