S Matějem Šustem o různorodosti rolí, pedagogice i DEKKADANCERS

Sólista Baletu Národního divadla v Praze Matěj Šust byl třetím z nominovaných mužů na letošní cenu Thálie v kategorii tance a pohybového divadla. Tanečník, který na jevišti kromě samozřejmé, jisté techniky zaujme mimořádně vysokými, lehkými skoky, určitým spontánním uličnictvím (na čemž dost možná nesou podíl jeho zrzavé vlasy) a nezaměnitelnou energií. Člen uskupení DEKKADANCERS, choreograf, bubeník, stepař a člověk, který vás totálně překvapí prohlášením, že ho baví barokní stylizace v klasickém tanci v baletu Spící krasavice…

Předně gratuluji k vaší letošní nominaci na Thálii, tentokrát za hlavní mužskou roli – Colase – v Marné opatrnosti. Když se ale podívám do vaší biografie, nejde zdaleka o první…
Colas byl mojí třetí hlavní nominací. Poprvé to byl Mercutio z Romea a Julie Petra Zusky, pak Danceny z Valmonta Libora Vaculíka. A pak ještě jedna širší nominace za Káje ve Sněhové královně.

Postavíme-li vedle sebe Mercutia, Dancenyho a Colase, co je pro vás spojuje?
Já! Každá z postav v sobě má něco ze mě, ale nemůže se srovnávat Mercutio a Danceny, to jsou dva naprosto odlišné charaktery, stejně tak se nedají srovnávat taneční, pohybové slovníky všech tří rolí. Ačkoli Colas s Mercutiem jsou si v určitém vnitřním náboji podobnější…

Jak se vůbec stavíte k oceňování umění obecně? Má pro vás váhu? Znamená pro vás něco?
Ono je potřeba si uvědomit, že umění není sport. Nezměříte ho, nezvážíte. A pak ho hodnoťte… Vždy půjde o subjektivní názor, jakkoli budete mít několikačlennou porotu. Nedovedu si představit způsob, kterým by se muselo hodnotit, abychom mohli mluvit o objektivitě. Pokud je něco takového vůbec možné.
Když to vztáhnu na taneční soutěže pro studenty nebo začínající umělce, jejich pozitivem je, že mohou laureátovi zvednout osobní prestiž, otevřou mu nové dveře, dostane se do povědomí šéfů baletů nebo choreografů. Sám jsem si několika soutěžemi úspěšně prošel. Po skončení to ale vypadá v podstatě vždy stejně – ti, kteří vyhráli jsou buď šťastní, nebo překvapení a druhá skupina je smutná, vytočená a říká, že to není fér, že to mělo skončit jinak. Ale jak si můžete být jistí, když výsledky nejsou objektivně měřitelné…?

A co obraz tance v povědomí běžného člověka?
Mám pocit, že za poslední roky se to trochu zlepšuje. Už potkávám míň a míň lidí, kteří mi řeknou, že nesnáší balet, nikdy ho neviděli a vidět ho ani nechtějí.
Tance ve výchově a vzdělání je ale málo, takže se nemůžeme moc divit, že se lidé tance bojí nebo mu nerozumí nebo o něm mají zastaralé představy. Tady v Baletu Národního divadla děláme Baletní dílny – ty jsou fajn, ale dostanou se na ně zase jen ti, kteří si je sami ze své vlastní iniciativy vyhledají. Dostat tanec, třeba spojený s určitou formou etikety, do osnov běžné výuky na školách, by mohlo být řešením. A samozřejmě ho dostat víc i do televize, aby si lidé přestali myslet, že jako klasický tanečník tančím ve špičkách, nebo že je balet jen o bílých punčocháčích. Když jsem se po letech potkal se spolužáky ze základní školy, říkali mi – no jo, ty tam běháš v těch legínách. Tak jsem jim ukázal nějakou luftku nebo něco efektního, a to celkem zírali. Prý – to je hustý, to bychom měli někdy zajít! A přesně to by se mělo lidem ukázat, říct jim, co všechno je možné, co všechno je balet, co všechno je tanec.

V medailonku během slavnostního večera jste se sám označil za někoho, kdo není úplně typem pro role princů…
Nějaké prince už jsem si i já zatančil – třeba když mě v létě pozval do Českých Budějovic Lukáš Slavický hostovat do Spící krasavice. Mě ale hlavně moc nebaví herecká poloha, kterou tradiční, typičtí princové nabízí. Takže když se mě někdo ptá na vysněnou roli, z recese odpovídám, že bych chtěl tančit Rudovouse, protože můžu mít ty rudé vousy! Důležité pro mě ale je, aby byla moje role něčím zajímavá, psychologicky hluboká, abych s ní mohl pracovat, taková role vám pak zase zpětně něco dá, obohatí vás. A princové jsou většinou takoví… ploší. Současně ale samozřejmě záleží na inscenaci a na tom, jak je zrovna v daném baletu role vystavěná. A pak – princ ve Spící krasavici je úplně jiný než např. princ v Popelce. Ale z principu nejde o role, které by mi byly primárně sympatické. Obdobné je to i u Romea, kterého jsem tančil. To je typický milovník, až patetický, a mně taková poloha úplně nesedí.

Zmínil jste Romea, v téže inscenaci Petra Zusky tančíte i Mercutia, což také není úplně běžné. Pomohla vám nějak zkušenost z jedné role pro tu druhou?
Filip mi tvrdil, že by to mohlo pomoct, že se role vzájemně obohatí, ale já si osobně myslím, že je to jedno. Jistě, je fajn jako Mercutio vědět, co dělá Romeo a opačně, co dělá Mercutio, když jste Romeem, vztah mezi nimi se musí utvořit a musí fungovat. Ale k tomu vám stačí si přečíst Shakespeara. Navíc když jsem se připravoval na premiéru v roli Romea, všechno bylo hrozně hektické, do poslední chvíle jsem nevěděl, s kým budu nakonec tančit, protože se mi zranila partnerka Marta Drastíková, s královnou Mab jsme se viděli snad až na jevišti a do toho ještě autogramiáda…

Autogramiády s tanečníky během přestávek představení jsou jedno z novinek PR baletu. Na jednu stranu jim rozumím právě z hlediska marketingu, jak se k nim ale stavíte vy jako tanečník, který má dvacet minut pauzu mezi jednáními, aby se dal dohromady?
Tady strašně záleží na roli. Když se dělá třeba autogramiáda během Labutího jezera, kde tančím jen Benna v prvním a druhém jednání a po přestávce už se nevracím na jeviště, nevidím v tom problém. U Romea mi to vadilo podstatně víc. Úplně tím totiž zrušíte kouzlo divadla, tu iluzi. Najednou tam přiběhnete vy – tanečník, ne role. Zpocení, nalíčení, rozmazaní, protože nemáte čas se nějak zásadně přepudrovat, nadto diváci vidí, jak jste vyřízení…  Myslím, že pokud pořádat setkání diváků s umělci, tak raději po představení – třeba jako neformální posezení u skleničky. Můžete si pak i víc popovídat, jste v klidu, dovrší to celý zážitek z návštěvy divadla.

Zase jste ale po celém večeru hotoví a možná byste šli co nejraději domů.
Pokud by se takováto setkání dělala příležitostně, ne pravidelně po každém představení, nemyslím, že by to byl až takový problém. Po premiérách je oslava v divadle samozřejmá, po běžném představení si taky většinou jedeme, pokud můžeme ještě chodit, sednout někam na pivo… Myslím, že tahle varianta by mohla být schůdnější a minimálně pro tanečníky příjemnější.

Pojďme se vrátit z divadla úplně na začátek. O vás myslím ještě nekolují ty všeobecně známé historky a téma, kterak jste se dostal k baletu. Jak se to tedy stalo, že jste se ocitl na konzervatoři?
Moje maminka sama tančila, vystudovala na AMU pedagogiku a choreografii, ale tanci se poté nikdy profesionálně nevěnovala, protože se jí narodil můj bratr. U něj taneční vzdělání úplně neklaplo, tak to pak klaplo u mě. Takže jsem od tří let nastoupil do Základní umělecké školy Střezina v Hradci Králové, odkud pocházím, a kterou vede ještě navíc můj strýc, takže hotový rodinný podnik. Dělal jsem balet, nějaký základ moderního tance, step, zpěv, výtvarku… Maminka mě k ničemu nenutila, ale řekla mi, že jsem šikovný, že mi to jde a byla by možná škoda konzervatoř nezkusit. Mě to tehdy naprosto nadchlo, těšil jsem se do Prahy, na internát, představoval jsem si, že budu jako Harry Potter, i když v mém případě spíš Ron Weasley.

Jak na roky na konzervatoři vzpomínáte?
Bylo to náročné. Užili jsme si my, rodiče i pedagogové. Ačkoli ti nám dneska po letech říkají, že jsme sice zlobili, ale nebylo to tak hrozné, zato dnešní generace… Tak nevím, kde je pravda.
Když to zhodnotím zpětně, mám dojem, že konzervatoř jako taková je ve výuce postavená dobře a je schopná studenta velmi dobře připravit na jeho budoucí praxi. Největší problém je vlastně zcela lapidární – že studenti jsou současně děti v pubertě a hrozně jednoduše ztrácejí motivaci. Pedagogové mají co nabídnout, mají co říct, co předat, ale když jste opakovaně na sále konfrontovaní se studenty, kterým se do něčeho nechce, přichází nevyhnutelně frustrace. Jistě, ideálem by byl svět, kde pedagog nezahořkne a student neztratí motivaci, uvědomuju si ale, jak je to náročné, takže se ani jedné ze stran nechci zastávat nebo ji naopak hanit.

Vy sám se pedagogické praxi věnujete, je to tak?
Ano. Jsem z rodiny pedagogů, což samozřejmě neznamená, že budu dobrým učitelem. Ale už od dob školy jsem si vždycky během hodin, když jsem dostával připomínky nebo když se něco vysvětlovalo, v hlavě představoval, jak bych to předal dál. Dost možná i proto jsem byl kolikrát to drzé dítě, co nahlas zpochybňuje, co mu nedává smysl… Nicméně k učení jsem se dostal skrze maminku po několika letech v Národním divadle. Přišla za mnou, zda bych pro děti z Hradecké ZUŠky nepřipravil nějaký workshop, že si myslí, že bych měl co nabídnout. Já si to tehdy ještě úplně nemyslel, ale souhlasil jsem a letos proběhl už pátý ročník. Hodně mě to baví, ale upřímně proto, že za mnou přijdou lidi, kteří sami doopravdy chtějí. Nedovedu si představit, že bych měl učit děti, které si ke mně rodiče na dvě hodiny odloží, abych je zabavil.

Takže raději spolupracujete s profesionály, nebo amatéry?
Já to takto asi nedělím, chci pracovat s inteligentními lidmi, kteří mají zájem. Vím, co by tanec měl obnášet, vím, čeho jsou i amatéři schopní, a to se jim i v rámci workshopů snažím říct. Nepotřebuju, abyste si dali nohu za ucho, pokud nemáte absolutně vytočené kyčle, nepřetáčejte je, v té chvíli může jít o zdraví, nepokoušejte se o něco, na co nemáte dostatečně vypracovanou techniku – když vidím na amatérských soutěžích malé holčičky točit dvaatřicet fouettés, můžou mě vzít všichni čerti. Snažím se žákům prostě vysvětlit, že jde o náplň pohybu, odkud vychází, co je za ním a proč, o nějaký vnitřní pocit, energii, rytmus, dynamiku – a tou může pohyb naplnit kdokoli. Jak říkal jeden výborný pedagog David Strnad ze slovenského souboru Bralen – můžete udělat obyčejný dřep anebo můžete udělat plié!

V budoucnu se tedy vidíte jako pedagog? Uvažoval jste třeba o studiu na HAMU?
Na zadní vrátka člověk samozřejmě myslet musí, byť bych samozřejmě nejraději odporně zbohatnul a odstěhoval se na Bahamy…!
Budu mluvit pouze za sebe, protože se studiem na HAMU zkušenost nemám, nicméně pro výuku klasického tance si myslím, že dostanete velice dobrý základ už na konzervatoři, kde z pedagogiky na konci maturujete. Aktuálně mi taky pomáhá a rozšiřuje obzory praxe v divadle, kde se téměř každý týden setkávám s jiným pedagogem, trochu jiným přístupem, stylem a podobně, takže sám pro sebe zjišťuju, co může fungovat a jak, což se mi zdá zdaleka nejcennější. Zatím jsem nepocítil, že by mi něco během výuky chybělo. Což neznamená, že se to v budoucnu nezmění.

Přejdu k otázce, která se u nás pravidelně pokládá talentovaným tanečníkům – co zahraničí? Nelákalo vás někdy zkusit soubor mimo republiku?
Samozřejmě, že ano. Díváte se, přemýšlíte, uvažujete… Jenže mnohdy nejde jen o vás, máte rodinu, vazby na přátele, nechce se vám vždycky všechno opouštět a začínat jinde od nuly. Tady v Praze mi vyhovuje skladba repertoáru, jeho šířka a variabilita. To je pro mě důležité. Když jsem byl mladší, možná bych dal víc na známé jméno velkého divadla, ale dneska už to tak neřeším. Zatím bych se asi ještě nechtěl vzdát možnosti tančit v repertoárovém souboru, dělat jak klasické role, tak další moderní a současné taneční styly. Později, třeba po pětatřiceti si dovedu představit, že bych šel na volnou nohu nebo se věnoval třeba jen jednomu choreografickému jazyku v souboru, který se zaměřuje jen určitým směrem, zatím mi ale přijde škoda, ty nohy, když už je mám, nevyužít!

Co je vysněnou rolí už jste prozradil, máte v zásobě kromě Rothbarta ještě nějakou? Nebo dílo, choreografický styl, který je vám blízký?
Budu strašlivě neoriginální, ale musím zmínit Jiřího Kyliána. Miluju jeho muzikalitu, přirozenost a současně genialitu pohybů a jestliže bych si měl představit jediného autora, jehož díla bych měl tančit až do konce kariéry, byl by to právě on. Už jsem za svou kariéru tančil v několika jeho kusech a nepřestává mě udivovat, jak neskutečně výjimečné jsou. Už na konzervatoři jsme měli možnost studovat menší fragmenty – třeba duet z Indigo Rose, akorát jsme si tehdy asi úplně neuvědomovali, jak ohromné štěstí máme, že si ho můžeme zatančit.

Kromě pedagogiky se věnujete i choreografii, spolupracujete s DEKKADANCERS, kde tvoříte nová představení. Napadá vás někdy třeba během četby knihy nebo u sledování filmu – o tom bych si chtěl něco zatančit? Tohle bych chtěl vytvořit?
Stává se mi to, ale ne tak často. Spíš mě inspiruje hudba, kterou mám pak potřebu ztvárnit. Ale v šuplíku mám sepsaný hrubý náčrt jednoho libreta větší, celovečerní produkce… Myslím ale, že jsem ještě nedospěl tak daleko, abych byl schopen ho ztvárnit tak, jak bych rád, a taky chybí možnosti a prostředky. Ale třeba ho jednou vytáhnu. A budu ho muset celé přepsat, protože se mi určit nebude líbit, co jsem s ním udělal poprvé.
Neocenitelné jsou v tomto zkušenosti, které jsem získal s DEKKADANCERS. Tam jsme si všichni uvědomili, že není možné udělat celovečerní představení, kde bude jeden člověk současně choreograf, režisér, dramaturg, scénograf… To málokdy skončí dobře. Takže jakkoli bych si na větší kus troufnul, vím, že bych kolem sebe musel mít tým lidí, který by mi pomáhal. Nikdo nejsme geniální a pluralita názorů je jedině k dobru. Musíte si ale hodně dobře vybrat spolupracovníky, musíte si vzájemně sednout, rozumět si. Sejde-li se pak třeba více choreografů, zaplať pánbůh za režiséra! To je, troufám si tvrdit, nejlépe vidět na posledních premiérách souboru – Poslední večeře nebo Horny Bach. Nemusí být tematicky pro každého, ale snad je vidět, že inscenace drží pohromadě, že má hlavu a patu, je konzistentní a hlavně, že má dramaturgii, to je naprostý základ.

Vrátím se ještě k vaší taneční kariéře a rolím. Byl jste jedním ze sólistů, který nastudoval hlavní mužskou roli v obnovovaném Sóle pro tři, které bylo deset let emblematickým titulem souboru. Jaká byla práce a zkoušení?
Předně musím říct, že ačkoli bylo Sólo na repertoáru dlouho, já jsem si ho zatančil ve sboru jen dvakrát, když končilo. Když mi pak po pár letech pauzy Saša Katsapov řekl, že budu tančit v obnovené premiéře, a že se mám začít učit tu Brelovu písničku (Ces gens-là), kterou sólista „zpívá“ na předscéně, moc jsem mu to nevěřil. Navíc se se mnou připravoval i Vanni Rotolo, což je první sólista, tak jsem dvakrát nepočítal s tím, že bych se skutečně dostal na jeviště. Jenže po týdnu nebo dvou zkoušení se Vanni zranil a já měl dělat všechna tři plánovaná představení. V té chvíli mě upřímně přešel všechen humor…
Diváci si hlavní roli navíc spojují jen se dvěma tanečníky, se Sašou a Michalem Štípou, což byly ty největší hvězdy a pro které byla role tvořená na míru. A vy se teď máte postavit na jejich místo, vyrovnat se jim a nejlépe přijít i s vlastním, osobním vkladem. Bál jsem se do poslední chvíle, ale nakonec mě to myslím vybičovalo a dostalo v interpretaci tam, kam jsem sám nečekal. Příprava byla ale nesmírně náročná. Měl jsem jen měsíc, což na představení takového rozsahu není moc. Všechny poznámky jsem si psal na obrovský arch papíru, v podstatě jsem si tvořil soukromou mapu Sóla pro tři. Petr se jednou divil, že si ty jeho tři připomínky k písničce musím hned zapsat, a já mu na to říkám – no jo, teď to jsou tři připomínky na písničku, ale já jich tam mám šestatřicet! Do toho fyzická náročnost, a ještě snaha vystavět představení tak, aby mělo kýžený přesah, nebylo prázdné, protože to divák okamžitě pozná, pocítí.

Měl jste někdy ve své kariéře vyložený taneční nebo herecký protiúkol? Roli, které jste dlouho nerozuměl nebo vám přišla příliš vzdálená, případně taneční slovník, který vám neseděl a bojoval jste s ním?
Spíš než herecky, vybavují se mi role s pohybovým slovníkem, který pro mě byl koordinačně náročný, nepřirozený. Aktuálně asi nejvíc bojuju s nejnovější premiérou Leonce a Lena od Christiana Spucka. Je to v zásadě neoklasika, na které je vidět hodně vlivů např. Matse Eka… Mám pocit, jako bych v jednom kuse musel jít přes nohu, jinam, než chce tělo automaticky a než se mu zdá logické, takže se mi výsledek i hůř pamatuje, ale do premiéry se to snad zlomí…

Jakou roli zkoušíte?
Měl bych spolu s Jonášem Dolníkem tančit dvojici takových organizátorů, kde se můžeme vyblbnout, navíc se nám spolu hrozně dobře tančí. Cítíme se na jevišti, nemusíme se na ničem moc domlouvat, dohadovat se, a přesto jsme ve výsledku stejně.

To je pravda, vaše dvojice ve Svěcení jara od Glena Tetleyho v rámci představení Timeless je naprosto skvělá, nadto jste na jevišti i podobné typy…
Říká nám to hodně lidí. My jsme to ale vůbec až do Svěcení netušili! Když už jsme u něj – to mi dělalo zpočátku zkoušek taky problém. Pak přijel Alexandr Zajcev jako baletní mistr, vysvětlil nám, kde je zakopaný pes, jak si máme hudbu napočítat, když si nejsme jistí, což mi hodně pomohlo. Na složitou hudbu si musíte najít klíč. Někteří tanečníci jenom poslouchají, někteří jenom počítají, někteří si vyberou podle potřeby, co je v tu danou chvíli jednodušší. Tohle bylo extrémní v případě Decadance od Ohada Naharina. V jedné části je desetidobá fráze, kdy na jednu z dob následuje seskok. Na začátku je na pátou, pak čtvrtou, třetí, navíc se mění i počet dob ve frázi… No prostě zběsilá matematická záležitost. Každý jsme si v tom sice našel nějaký systém, ale jakmile jsme byli na jevišti, každý jsme si taky začal počítat úplně jinak a pokud se někdo ztratil, byl v háji a už se prostě nenašel. To bylo docela peklo, co se týče počtů.

A závěrem – na co se těšíte v nejbližší budoucnosti?
Před premiérou Leonce a Leny nás čeká ještě Kylián. Do představení Mosty času se bude místo Žalmové symfonie přidávat choreografie Gods and Dogs, na to se hrozně těšíme, hlavně proto, že za námi opět přijede samotný Jiří Kylián. A práce s takovým člověkem stojí klidně i za rok galejí, v té chvíli si řeknete, že přesně kvůli takovýmto chvílím to všechno děláte, přesně proto má všechno smysl.

Matěj Šust se tanci věnuje již od malička, když nastoupil do tanečního oboru ZUŠ v Hradci Králové. Poté nastoupil na Taneční konzervatoř hlavního města Prahy, kterou absolvoval v roce 2011 a stal se členem souboru baletu Národního divadla v Praze. Zde byl jmenován v roce 2013 demisólistou, o dva roky později sólistou.
Během své kariéry ztvárnil řadu rolí, např. Romea a Mercutia v Romeovi a Julii Petra Zusky, rytíře Dancenyho ve Valmontovi Libora Vacuíka, Prince v Malé mořské víle a Liška v Čarodějově učni Jana Kodeta, Colase v Marné opatrnosti Fredericka Ashtona, Káje ve Sněhové královně Michaela Cordera, Benna v Labutím jezeře Johna Cranka ad. V současném repertoáru tančil např. v choreografiích Jiřího Kyliána (Polní mše, Žalmová symfonie), Ohada Naharina (Decadance), Glena Tetleyho (Svěcení jara), Alexandra Ekmana (Cacti), Jeroma Robbinse (Fancy Free) aj. Současně je členem tanečního souboru DEKKADANCERS.
Třikrát byl nominován na cenu Thálie (2013, 2014, 2018), v roce 2017 získal výroční cenu Opery Plus za nejlepší mužský taneční výkon.