S Matějem Šustem o různorodosti rolí, pedagogice i DEKKADANCERS

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Sólista Baletu Národního divadla v Praze Matěj Šust byl třetím z nominovaných mužů na letošní cenu Thálie v kategorii tance a pohybového divadla. Tanečník, který na jevišti kromě samozřejmé, jisté techniky zaujme mimořádně vysokými, lehkými skoky, určitým spontánním uličnictvím (na čemž dost možná nesou podíl jeho zrzavé vlasy) a nezaměnitelnou energií. Člen uskupení DEKKADANCERS, choreograf, bubeník, stepař a člověk, který vás totálně překvapí prohlášením, že ho baví barokní stylizace v klasickém tanci v baletu Spící krasavice…
Balet ND – Decadance (Ohad Naharin)- Matěj Šust (foto Martin Divíšek)

Předně gratuluji k vaší letošní nominaci na Thálii, tentokrát za hlavní mužskou roli – Colase – v Marné opatrnosti. Když se ale podívám do vaší biografie, nejde zdaleka o první…
Colas byl mojí třetí hlavní nominací. Poprvé to byl Mercutio z Romea a Julie Petra Zusky, pak Danceny z Valmonta Libora Vaculíka. A pak ještě jedna širší nominace za Káje ve Sněhové královně.

Postavíme-li vedle sebe Mercutia, Dancenyho a Colase, co je pro vás spojuje?
Já! Každá z postav v sobě má něco ze mě, ale nemůže se srovnávat Mercutio a Danceny, to jsou dva naprosto odlišné charaktery, stejně tak se nedají srovnávat taneční, pohybové slovníky všech tří rolí. Ačkoli Colas s Mercutiem jsou si v určitém vnitřním náboji podobnější…

Balet ND – Marná opatrnost – Matěj Šust (foto Martin Divíšek)

Jak se vůbec stavíte k oceňování umění obecně? Má pro vás váhu? Znamená pro vás něco?
Ono je potřeba si uvědomit, že umění není sport. Nezměříte ho, nezvážíte. A pak ho hodnoťte… Vždy půjde o subjektivní názor, jakkoli budete mít několikačlennou porotu. Nedovedu si představit způsob, kterým by se muselo hodnotit, abychom mohli mluvit o objektivitě. Pokud je něco takového vůbec možné.
Když to vztáhnu na taneční soutěže pro studenty nebo začínající umělce, jejich pozitivem je, že mohou laureátovi zvednout osobní prestiž, otevřou mu nové dveře, dostane se do povědomí šéfů baletů nebo choreografů. Sám jsem si několika soutěžemi úspěšně prošel. Po skončení to ale vypadá v podstatě vždy stejně – ti, kteří vyhráli jsou buď šťastní, nebo překvapení a druhá skupina je smutná, vytočená a říká, že to není fér, že to mělo skončit jinak. Ale jak si můžete být jistí, když výsledky nejsou objektivně měřitelné…?

A co obraz tance v povědomí běžného člověka?
Mám pocit, že za poslední roky se to trochu zlepšuje. Už potkávám míň a míň lidí, kteří mi řeknou, že nesnáší balet, nikdy ho neviděli a vidět ho ani nechtějí.
Tance ve výchově a vzdělání je ale málo, takže se nemůžeme moc divit, že se lidé tance bojí nebo mu nerozumí nebo o něm mají zastaralé představy. Tady v Baletu Národního divadla děláme Baletní dílny – ty jsou fajn, ale dostanou se na ně zase jen ti, kteří si je sami ze své vlastní iniciativy vyhledají. Dostat tanec, třeba spojený s určitou formou etikety, do osnov běžné výuky na školách, by mohlo být řešením. A samozřejmě ho dostat víc i do televize, aby si lidé přestali myslet, že jako klasický tanečník tančím ve špičkách, nebo že je balet jen o bílých punčocháčích. Když jsem se po letech potkal se spolužáky ze základní školy, říkali mi – no jo, ty tam běháš v těch legínách. Tak jsem jim ukázal nějakou luftku nebo něco efektního, a to celkem zírali. Prý – to je hustý, to bychom měli někdy zajít! A přesně to by se mělo lidem ukázat, říct jim, co všechno je možné, co všechno je balet, co všechno je tanec.

V medailonku během slavnostního večera jste se sám označil za někoho, kdo není úplně typem pro role princů…
Nějaké prince už jsem si i já zatančil – třeba když mě v létě pozval do Českých Budějovic Lukáš Slavický hostovat do Spící krasavice. Mě ale hlavně moc nebaví herecká poloha, kterou tradiční, typičtí princové nabízí. Takže když se mě někdo ptá na vysněnou roli, z recese odpovídám, že bych chtěl tančit Rudovouse, protože můžu mít ty rudé vousy! Důležité pro mě ale je, aby byla moje role něčím zajímavá, psychologicky hluboká, abych s ní mohl pracovat, taková role vám pak zase zpětně něco dá, obohatí vás. A princové jsou většinou takoví… ploší. Současně ale samozřejmě záleží na inscenaci a na tom, jak je zrovna v daném baletu role vystavěná. A pak – princ ve Spící krasavici je úplně jiný než např. princ v Popelce. Ale z principu nejde o role, které by mi byly primárně sympatické. Obdobné je to i u Romea, kterého jsem tančil. To je typický milovník, až patetický, a mně taková poloha úplně nesedí.

Zmínil jste Romea, v téže inscenaci Petra Zusky tančíte i Mercutia, což také není úplně běžné. Pomohla vám nějak zkušenost z jedné role pro tu druhou?
Filip mi tvrdil, že by to mohlo pomoct, že se role vzájemně obohatí, ale já si osobně myslím, že je to jedno. Jistě, je fajn jako Mercutio vědět, co dělá Romeo a opačně, co dělá Mercutio, když jste Romeem, vztah mezi nimi se musí utvořit a musí fungovat. Ale k tomu vám stačí si přečíst Shakespeara. Navíc když jsem se připravoval na premiéru v roli Romea, všechno bylo hrozně hektické, do poslední chvíle jsem nevěděl, s kým budu nakonec tančit, protože se mi zranila partnerka Marta Drastíková, s královnou Mab jsme se viděli snad až na jevišti a do toho ještě autogramiáda…

Balet ND – Romeo a Julie – Matěj Šust a Marek Svobodník (foto Martin Divíšek)

Autogramiády s tanečníky během přestávek představení jsou jedno z novinek PR baletu. Na jednu stranu jim rozumím právě z hlediska marketingu, jak se k nim ale stavíte vy jako tanečník, který má dvacet minut pauzu mezi jednáními, aby se dal dohromady?
Tady strašně záleží na roli. Když se dělá třeba autogramiáda během Labutího jezera, kde tančím jen Benna v prvním a druhém jednání a po přestávce už se nevracím na jeviště, nevidím v tom problém. U Romea mi to vadilo podstatně víc. Úplně tím totiž zrušíte kouzlo divadla, tu iluzi. Najednou tam přiběhnete vy – tanečník, ne role. Zpocení, nalíčení, rozmazaní, protože nemáte čas se nějak zásadně přepudrovat, nadto diváci vidí, jak jste vyřízení…  Myslím, že pokud pořádat setkání diváků s umělci, tak raději po představení – třeba jako neformální posezení u skleničky. Můžete si pak i víc popovídat, jste v klidu, dovrší to celý zážitek z návštěvy divadla.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na