S Natašou Novotnou nejen o blížící se rezidenci v divadle PONEC

Pojďme si povídat o tom, co tě čeká v PONCI tvůrčího. Vím, že tvoříš ve velkých intervalech…
Přesně tak.

… takže by mě zajímalo, jestli už teď víš, co jako rezidenční umělkyně budeš tvořit, když máš teď prostor na chvíli někde zakotvit a mít čas na koncentraci.
To je přesně, na co se těším a jeden z důvodů, proč jsem nabídku od umělecké rady přijala. Není to ale jen o tvorbě nové premiéry. Byla jsem oslovena s tím, že rezidenční hostující choreograf, ona „tvář“ PONCE na ten který rok, by se měla během roku účastnit více projektů a událostí. V září jsem si sedla a zamyslela se nad tím, co by se mělo dít kolem určitých dat, jako je třeba Noc divadel, Mezinárodní den tance nebo Žižkovské mezidvorky, vytvořila jsem návrh, co bychom mohli dělat, jakým způsobem bychom mohli zapojit ostatní hostující choreografy apod. Ale je mi jasné, že z toho plánování sezony, z toho prvotního tvůrčího výkopu se stane třeba tak deset procent a to budeme rádi. Ne všechno si divadlo může dovolit.

Divadlo PONEC bojuje se sníženou finanční podporou. Jak myslíš, že to ovlivní program a fungování?
PONEC bude muset uvážit a oproti předchozím sezonám mnohem více ulevit svému provozu, ve smyslu množství „produktů“, kolik se toho má dít… Což si vlastně myslím, že je ve své podstatě dobré: ubrat na páře a soustředit se na kvalitu, mít na projekty čas, který potřebuji. To spolu souvisí. Více času ještě automaticky neznamená lepší výsledek, ale je to produktivnější proces pro všechny složky divadla. To má teď v zázemí také nové tváře, potřebují se sžít. Co se týká mě osobně, nejprve obnovím choreografii Sacrebleu, ale v novém obsazení. Už proběhl konkurz a vybrala jsem si tanečnici, respektive „jednu a půl“ tanečnice, nevím, jestli bude rozpočet na dvojí obsazení, ale je dobré mít alternaci. Sacrebleu bude v novém kabátě, určitě do něj s novou interpretkou trošku „hrábnu“, i když ve struktuře zůstanu stejná, spíše pohybově se určitě nějakým způsobem pozmění. Obnovená premiéra bude 29. března, což vychází zrovna na Noc divadel.

Má úplně nová premiéra by měla přijít na řadu v polovině příštího listopadu, takže přesně za rok. Zkoušení jsem si rozložila: já se znám, vím, že potřebuji kousek udělat a pak si od tvorby dát odstup a zase se vrátit. V lednu už mám vyblokováno čtrnáct dní, potom budu pokračovat v květnu, v červnu a postupně dozkušovat až do listopadu, kdy se nám ovšem sejde více premiér najednou.

Jak dlouhá to bude inscenace?
Počítám do hodiny. Ale ještě asi nebudu prozrazovat, o čem bude. Mám zatím vymyšlenou úplně základní linii, ale zato už vím, s kým chci spolupracovat. Můžeme to už prozradit? Tančit bude Jirka Pokorný a Martin Dvořák, chtěla bych tam mít takovou démonickou postavu, na to se Martin hodí. Já bych se tam taky měla objevit a ještě se poohlížím po jedné tanečnici, bychom byli čtyři profesionálové. Ale – v tom hodinovém kusu bych chtěla využít i svou Gaga komunitu, tuhle neprofesionální pohybovou sílu, ve které mám velký základ, zkusím pracovat se skupinou i jednotlivci… To je asi zatím všechno, co můžu v základu prozradit.

A můžeme naznačit i další spolupracovníky?
Na hudbu jsem oslovila Prokopa Korba, který mi dělal muziku k filmu New Normal, protože mi naše spolupráce tehdy moc vyhovovala. Umí se tvůrce dobře nacítit, navíc mám vždycky radši někoho, kdo není úplně ponořený do taneční komunity. Jinak škála spolupracovníků zůstala stejná, protože mám ráda v určitých věcech kontinuitu, takže například světla bude dělat Pavla Beranová.

Vím, že na novou premiéru sis nezažádala o grant. Granty jsou v taneční oblasti pořád alfa a omega financování, takže mě zajímá jiný nebo nový pohled, který přinášíš.
Za mě to právě není vůbec nový pohled, naopak stará prověřená cesta, na kterou jsme možná trochu zapomněli. Mluvila jsem o tom, už když jsem přišla před 15 lety do Česka. Přesně si pamatuji schůzku ve Vizi tance, kdy jsme řešili, že se pořád soustředíme na granty a já vím, že jsem říkala: „Přátelé, neměli bychom tu energii, kterou směřujeme do toho, že řešíme, kdo je v komisi a jaká jsou kritéria a požadavky, raději ji věnovat do soukromého sektoru a soustředit se na to?“ Všechno má vývoj a nic se nestane ze dne na den, ale postupem času se nám může podařit úspěšně oslovit místa, kde jsou peníze. Ale je potřeba učit i tanečníky na vysoké škole nebo už na konzervatoři, jak to dělat, jak oslovovat, jak vyjednávat. Když člověk podá grant, také nemá záruku, že ho dostane. Uvážím-li, nakolik většina dotací křiví vývoj věcí, volím nebýt toho součástí. Tedy než přes stát, pojďme raději rovnou ke zdroji. Je to úplně normální kapitalistický přístup.

Myslíš, že uspěješ v hledání?
Už mám něco za sebou, ve smyslu portfolia, se kterými můžu jít za sponzory, mám se o co opřít. Nepovedlo se mi vždycky všechno, ale stojí za mnou nějaké výsledky a kvalita, v to si věřím. Samozřejmě, může to být naivní představa a já si vylámu zuby, ale chci to zkoušet. Jak vždycky říkal pan Kyilián: „Víš, Nataš, peníze vždycky jsou, jenom musíš vědět kde.“

Máme u nás mecenáše, kteří mají blízko k tanci?
Takový ukázkový příklad je Dadja Altenburg-Kohl. Jako člověk, který jednou ve svém životě získal k tanci vztah, a pak když může, podporuje ho, a tím i celou taneční komunitu. Takových lidí je určitě víc, jenom je musíme najít, to je hlavní úkol. Vždycky to bude o hledání lidí, o osobnostech, o individualitách.

Myslím, že u nás převládá celkově spíš přístup: Děláme veřejnou službu, zaplatit ji má stát. Jenže je potřeba rozdělit nepříliš velkou částku mezi velký zástup žadatelů.
Otázka potom asi ještě je, kdo tu službu využívá? Pokud jsou soubory nebo místa, na které diváci opravdu nechodí, pokud si nevygenerují svého diváka, pak je to signál, že taková služba není potřeba.

Neměli bychom ale zapomenout i na to, že chudnou diváci a že i člověk ze střední třídy si náramně rozmyslí, jestli a na jakou kulturu půjde.
Ale stále jsou divadla a akce, které vyprodané jsou, takže divák existuje. A i když šetří, do divadla jde. Jen možná utratí radši za něco, kde už ví, jakou kvalitu může očekávat, a nebude riskovat?! Tím těžší to je pro mladé tvůrce, které by ovšem, pod své křídlo, mohli vzít právě už ti etablovaní. Obecně tvůrci nemusí vždycky všechno vyjít, ale minimálně v tom kusu čteš nějaké kvality (i podvědomě) a to, že choreograf opravdu pracoval s tanečníkem, s prostorem, světlem, kvality jsou různého druhu. Když nenajdeš žádné a je tam pouze kreativní myšlenka, je to myslím málo, za čím by divák přišel znovu.

Když ještě přemýšlím nad PONCEM, budeš se zapojovat i jako pedagog, do nějakých kurzů a aktivit pro diváky nebo profesionální tanečníky?
Ano, domluvili jsme se, že zkusíme, jestli si lidé najdou cestu na svou ranní Gaga Class i do Krenovky! Od ledna pravidelně každé úterý bude ranní Open Gaga Class. Souvisí to s tím, jak jsme s uměleckou radou probírali, jestli mají nezávislí tanečníci v Praze dostatečnou možnost pravidelných tréninků. Už tu jsou open classy u Lenky Vagnerové nebo 420PEOPLE, nicméně Ponec, když je „divadlo pro tanec“, by něco takového měl nabízet také. Bylo by fajn, kdyby se do budoucna vžilo, že v Ponci se může ráno trénovat. Nicméně vím, že tanečnici chodí velice nepravidelně, takže musíme dbát, aby to bylo rentabilní – cokoliv teď dělám, snažím se, aby si to na sebe vydělalo.

Takže… Open Gaga Classes budou otevřeny opravdu všem?
Ano, zatím to tak vypadá. Nebojte se a přijďte!

Můžeš nějak stručně vysvětlit, jaký je rozdíl mezi hodinami Gaga Dancers a Gaga People?
S tanečníky se víc soustředím na formu, což s People nemusím dělat, ti se nemusí nijak zatěžovat tím, jak jejich tělo působí v prostoru. To je nejzákladnější rozdíl. Pokud jde o fyzickou náročnost: s Dancers skáču, s People neskáču, Dancers na sebe mohou vzájemně sahat, People nemohou, s People také moc nejdeme na kolena. To jsou úplně nejzákladnější pravidla, ale záleží na tom, o jakou jde skupinu. Biomechanika těla je v podstatě stejná u všech, tedy pohybový jazyk Gaga je pro každého.

Takže by to nemělo být „životu nebezpečné“, ani když měl člověk velkou fyzickou pauzu?
To je právě ta radost, že Gaga může dělat opravdu každý. Zrovna jsem vzpomínala, když jsem ještě byla v Izraeli a chodila na tréninky Gaga People, byl tam jeden starý pán, takový drobný, bělovlasý, na sále se hýbal minimálně, ve své fantazii ale jistě dělal obrovské pohyby. Tělo už skoro nemohlo, ale bylo vidět, jak ho to nesmírně baví a naplňuje. Ano, stav naší mysli je také zajímavé sledovat.

Jak dlouho už učíš Gaga?
V Česku sedm let, už je tu taková moje komunita, protože někteří ke mně opravdu chodí úplně od začátku. Teď se objevily dvě holčiny, které mi nabídly, že by mi pomohly produkčně. Mohli bychom v Praze udělat větší setkání Gaga komunity, jako se to děje v některých jiných státech.

Ještě nějaké tanečně pedagogické aktivity plánuješ kolem PONCE?
Možná ještě jedna věc, každým dnem čekám, jak se vyvrbí. Plánovala jsem totiž letní týdenní workshop pro české tanečníky. Myslím, že je potřeba, aby se mladí tanečníci z konzervatoří setkávali, tedy ještě někde jinde, než když jsou na soutěžích. Založit třeba takovou tradici, aby věděli, že se tu pro ně vždy sejdou velmi kvalitní pedagogové a přínosný program. Jen je to zase projekt s otazníkem, o kterém nevím, jestli vznikne.

Hodně času také trávíš v balet Národního divadla moravskoslezského v Ostravě – působíš jako baletní mistryně?
Takhle: ideálně nechci mít nikde žádnou „oficiální“ funkci. Nejsem zaměstnaná, jsem OSVČ a tak vstupuji do různých spoluprací. Jako baletní mistr působím v NDM ve smyslu koučinku, pracuji s tanečníky na tom, aby měli lepší kvalitu pohybu, aby chápali, co a proč dělají. Věřím, že to je vidět, protože jako ve všem funguje i v tomhle domino efekt. Když tanečník chápe svoje tělo jako nástroj, vždycky je s ním lepší práce. Je pak krásné sledovat, jak tanečníci rostou pod rukama, za mě je to opravdu obrovské zadostiučinění. To je jedna důležitá část, být na sále s tanečníky.

Druhá věc je spolupráce na dramaturgii ve smyslu nápadů, propojení s určitými lidmi při vytváření současného repertoáru. Lenka (Lenka Dřímalové, šéfka baletu NDM, pozn. red.) samozřejmě má svůj přehled, nicméně vždycky konzultujeme, co by se hodilo, jakou dramaturgii programu udělat, v tom určitě fungujeme velice harmonicky. A v neposlední řadě si myslím, že jsem pro Lenku něco jako mentální opora, protože nemá jednoduchou práci a v molochu divadla je pořád potřeba za něco bojovat s větrnými mlýny. Nemám na to žaludek ani nervy, ale jsem ráda, když můžu být takový pevný opěrný bod.

V souvislosti s Ostravou mě vlastně napadá jedna důležitá věc: budeme hostovat v PONCI s choreografií Okno! Jo Strømgren (choreograf inscenace, pozn. red.) byl nespokojený s tím, jak jsme mohli svítit v naší „Dvanáctce“, takže ho teď dosvítíme a hned po novém roce pojedeme do Prahy, představení bude 4. ledna. Teď inscenaci připravíme na zájezdy po ČR. Také až bude NDM postupovat v plánované rekonstrukci divadla, budeme muset víc jezdit na zájezdy.

Své působení v PONCI vidíš optimisticky?
Jak říkám, možná se z toho, co bych si přála, splní jenom deset procent, ale dokud mě věci baví, dokud v tom vidím smysl, jdu do toho. Ráda si udělám novou premiéru, ale pořád se budu ptát, do jaké míry opravdu můžu divadlu pomoct, jakým způsobem do toho prostředí můžu vstoupit se svou energií, a pokud se někdo tou energii nechá ovlivnit, bude to moc fajn.

Nataša Novotná je česká tanečnice, choreografka, lektorka. Dětství prožila na Moravě v obci Dobroslavice. Absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Byla angažována v nizozemských souborech Nederlands Dans Theater vedených Jiřím Kyliánem a ve švédském Göteborgs Operan Ballet.  Přečtěte si více…