S Ondřejem Soukupem o krásách a úskalích filmové hudby

  1. 1
  2. 2
Skladatel a hudební producent Ondřej Soukup patří mezi přední osobnosti české filmové a populární hudby. Je absolventem Pražské konzervatoře a svoji ranou hudební dráhu stavěl rovněž na spolupráci s jazzovými, populárními i rockovými kapelami, ve kterých působil jako baskytarista/kontrabasista. Nesmazatelnou stopu zanechal také v hudební kariéře mnoha význačných interpretů, především Lucie Bílé a Karla Gotta.

Ondřej Soukup (zdroj FB, foto Jakub Ludvík)

Pane Soukupe, dlouho jsem váhal, jakou otázkou uvést náš rozhovor. Váš tvůrčí záběr je obrovský, od hudby populární přes filmovou a televizní až po koncertní a scénická díla. Dokázal byste říct, ve kterém odvětví hudební tvorby se cítíte nejlépe? Jaký druh práce vás nejvíc naplňuje?
Abych pravdu řekl, je mi dost jedno, v jaké hudební oblasti nebo v jakém žánru se pohybuji. Pro mě je zcela zásadní, že skládám. Je to katarze pro moji duši. Když nějakou dobu nepíšu, začnu být nervózní, je mi samotnému v sobě nepříjemně. Musím to pak řešit alkoholem a to je cesta do pekel. Tudíž i když mohu lenošit, tak stejně začnu psát. Třeba jen tak, pro sebe.

Řada lidí si vaše jméno spojí s různými osobnostmi české hudební scény, zejména populárními zpěváky. Zasvěcenější posluchači pak jistě neopomenou ani členství v kapelách, mezi nimiž najdeme také Pražský výběr. Ten již ve svých počátcích vykazoval určité hudební znaky a vůbec přístup k tvorbě, který je typický pro žánry art rock, crossover či dnes populární progresivní rock, po vzoru zahraničních kapel jako Rush nebo Pink Floyd. Promítají se zkušenosti z působení v kapelách tohoto typu, typického jistým novátorstvím a odklonem od mainstreamové produkce, i do Vaší autorské tvorby?
Já nevím. Ale vše, co se kolem nás děje, má na nás vliv a ten se jaksi transformuje v naší hlavě. Nebo možná srdci. Co poslouchali rodiče, troubení auta, vjem z obrazů, divný pocit z divného snu, rytmus vlaku… To bych mohl jmenovat cokoliv do nekonečna. Pak si člověk sedne a začne skládat. A ještě – hudba je sex. Určitě v tom jsou fragmenty všeho, co jsem jmenoval. Nebo taky ne. Takže nevím. Nikdy jsem například nepochopil, proč mě jeden den napadne skvělá melodie, abych druhý den zjistil, že se mi vůbec nelíbí, a za půl roku, když ji omylem najdu, z ní byl nadšen. Být skladatelem je zvláštní, potácíte se mezi euforií a zoufalstvím, máte podivnou smlouvu s pocity. Ale občas jste skvěle zaplacen.

Byl to tuším Antonín Dvořák, kdo tvrdil, že podle basu se pozná skladatel. Známe také úsloví „Basa tvrdí muziku“. Na tyto myšlenky by se dalo přeneseně navázat i Vaší hráčskou historií coby baskytaristy. Projevuje se u Vás například větší cit pro basovou linku, ať už tvoříte v jakémkoli žánru, nebo takové tendence nevnímáte?
Určitě mám dost velký cit pro vedení basové linky, ale že jsem byl předtím kontrabasistou a baskytaristou na to vliv, myslím si, nemá. Výhoda je, že ten nástroj s jeho možnostmi dobře znám. Skladatel by totiž měl dobře znát možnosti všech nástrojů. Proto má třeba výhodu jeden kolega, který má za ženu harfistku, a ta mu poradí. Harfa je záludný nástroj s tím věčným přešlapáváním pedálů a přelaďováním a co díky tomu jde nebo nejde zahrát. Já jsem to nikdy nepochopil, a proto mu jeho ženu závidím.

Ondřej Soukup (zdroj FB)

První celovečerní film s vaší hudbou byl Druhý tah pěšcem režiséra Víta Olmera. Byla to právě práce na prvních filmových zakázkách, co podnítilo Váš zájem o filmovou hudbu, nebo jste na tento druh tvorby pomýšlel už dříve?
Když mi bylo osm nebo devět let, viděl jsem fenomenální film Karla Zemana Vynález zkázy. Samozřejmě mě fascinovaly ponorky a vůbec celý děj, ale hudba Zdeňka Lišky (vůbec jsem tehdy netušil, kdo to je) se do mé dětské duše definitivně zaryla. Doma jsem si ji zkoušel beznadějně hrát na piano a dodnes ji považuji za jednu z nejgeniálnějších filmových hudeb, dokonale vyjadřujících a podporujících děj v obraze. A pak to byly další filmy – Knoflíková válka, Můj strýček, později italské a francouzské filmy, občas americké, prostě vše, co tehdy u nás bylo k vidění. Hudbu jsem kolikrát vnímal víc než film samotný a někdy jsem kvůli ní šel na film víckrát. Když jsem začal později skládat – vlastně až na konzervatoři – psát hudbu k filmu bylo mým snem. Trvalo to dost dlouho. Předtím jsem napsal spoustu písniček, scénických hudeb, hudeb ke krátkým filmům nebo i k reklamám pro Merkur (národní podnik, co vytvářel reklamy třeba na zelí, kuřata nebo holínky). No, a pak mi shodou zamotaných okolností Vítek Olmer nabídnul napsat hudbu k vámi jmenovanému filmu. Byl to jeden z mých největších životních posunů a jsem mu za to dodnes vděčen.

Je známo, že někteří skladatelé přistupují k tvorbě filmové hudby podmínečně, tedy že ji nepovažují za umělecky rovnocennou hudbě koncertní. Jak se na dichotomii tvorby pro film a pro koncertní/divadelní uvedení díváte vy?
Vidíte, musel jsem si slovo dichotomie najít ve slovníku cizích slov… „rozlišení dvou kvalitativně odlišných stavů jevu nebo vlastnosti“. Já nikoho takového neznám a nikdy jsem se s tímto názorem nesetkal. Pokud, jak říkáte, je to známo, tak asi tací existují. A jestli se takhle dívají na filmovou hudbu, tak asi žádnou hudbu k filmu nezkomponovali. Ale nemyslíte, že to je úplně jedno? Mně takové antagonismy připadají směšné. A nenapsal náhodou Šostakovič hudbu k mnoha filmům? Na druhou stranu – před rokem jsem byl v Londýně na koncertním provedení filmové hudby Johna Williamse. Natřískaná Royal Albert Hall, dva měsíce před koncertem zcela vyprodaná. Tak jak to vlastně je?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments