S Renou Milgrom: Zkušenost s vědomou prací těla přináší svobodu a dobrodružství

Umění a statut umělce si nemusíme vždy a výhradně spojovat pouze s výkonem na jevišti nebo s tvorbou hotových geniálních uměleckých děl, i když tento přístup tvorby a vnímání umění bude jistě vždy důležitou součástí naší společnosti. Umění a jeho schopnost reflektovat svět zajímavým a nekonvenčním způsobem může být však využito i v jiných směrech a prolínat se s jinými obory. Tím může aktivně ovlivňovat a formovat společnost i tam, kde by mu jinak zůstal přístup odepřen. Je to však i na nás, jak vůbec tělu a pohybu rozumíme a jak se k němu vztahujeme jako výkonní umělci i pedagogové.

Nedávno proběhla konference ZUŠ, kde jsme si kladli tyto otázky a otázky, jak učit pohybu a tanci ty nejmenší, jak jim předávat fundovaně a citlivě znalost o těle a zkušenost pohybu, zážitek z tance a porozumění kreativitě, a také tomu, co je umělecké myšlení a tvorba. Jak rozvíjet náš potenciál skrze tělesnou zkušenost a jak tyto zkušenosti pedagogicky přenášet na děti a studenty, jak učit a neubližovat, jak přistupovat k otázce hodnocení? Otázek je mnoho, ale naštěstí máme výrazné osobnosti jak z řad umělců, tak pedagogů (většinou se to prolíná), kteří řeší tato témata již dlouhodobě. Před více než rokem jsem potkala jednu z nich, vizionářku, umělkyni, tanečnici, facilitátorku a taneční terapeutku Renu Milgrom.

Díky spolupráci s ní a účasti na jejích hodinách se seznamuji se systémy, které mi prohlubují znalosti a otevírají cesty k tomu, jak pohybu fundamentálně rozumět. V tomto rozhovoru bych vám ráda přiblížila její osobnost a ve zkratce také způsob jejího myšlení o těle, pohybu a tanci, který čerpá z bohatého dědictví vynikajících myslitelů 20. století, kteří se zabývali analýzou pohybu a expresí těla. Možná vás to bude inspirovat tak jako mne.

Jak jste se dostala ve svém životě k tanci a proč jste si vybrala cestu vědomého pohybu?
K tanci jsem se dostala asi podobně jakou spousta malých holek, které fascinoval balet, jemnost princezen, krása šatů a celého toho tanečního bytí. To mi vydrželo dost dlouho, neb ještě v dospělosti jsem se hluboce věnovala tanečním formám. Potřebovala jsem si tuto oblast dosytit, ale pak jsem potřebovala jít dál – směrem ke svobodě a osvobození se od vnějších forem. Začala jsem se zabývat tělem a přirozeným pohybem.

Co vám konkrétně vaše zkušenost s pohybem přináší?
Právě tuto nekonečnou svobodu a neustálé dobrodružství. Když víte, jak se motivovat, je to stále nové. Každý den nové. Život pak není o přežívání, ale je naplněn živostí.

Váš kurz se jmenuje Vědomé tělo, můžete nám přiblížit, co je jeho náplní?
Ten program je poměrně barvitý. Jde mi především o to, aby se lidé vrátili do těla a k přirozenému pohybu, aby jim v těle bylo dobře. Ale také, aby skrze tělo uměli vnímat svět a uvědomovali si souvislosti vzájemné propojenosti s okolním světem a přírodou. Náplní jsou tedy nejen nástroje Labanovy pohybové analýzy a Bartenieff Fundamentals, ale také práce s vnímáním, pozorností a všímavostí – tzv. Mindfulness v pohybu a otázky tělesnění – Embodimentu.

Na vašich kurzech se často opakujete, že pohyb je základem „všeho“. Může se tedy věnovat tanci každý?
Ano, může. Nevím, zda přímo tanci, ale vědomému a kreativnímu pohybu určitě. Každý ve svých možnostech. Mentálních a tělesných.

Proč je podle vás důležité zabývat se zvědomováním pohybu a těla?
Svět jako takový můžeme vnímat pouze skrze naše tělo. Mysl nesídlí někde v mozku, ale sídlí v každé naší buňce. Pokud tedy nevnímám svoje tělo, utápím se v konceptech a kognitivních představách o tom, jak svět funguje. Věřím tomu, co říkají knihy, statistiky a vědecké poznatky, a přitom moje tělo nemá k těmto faktům přímý kontakt a přímou zkušenost s nimi. Zříkám se tedy vlastní zodpovědnosti za měřítko, ve kterém žiji. Nevěřím vlastním smyslům ani intuici a pak nemohu ani dostávat potřebnou výživu od okolního světa, natož pak třeba od partnera. Jsem pak odpojeným přežívajícím organismem, přežívajícím v sebeklamu a iluzi, reflektujícím pouze svoje myšlenky a symboly, které jsme si jako lidé vytvořili.

Váš přístup k učení tělu, tanci a pohybu je osvobozen od hodnotících hledisek, nespoléhá na jediné správné cesty, spíše dává prostor pro individuální hledání cest? Proč je tomu tak?
Právě protože ctím, že každý jedinec je unikátní a jedinečný. Přece to, co vnímám a cítím já a jak to moje filtry vyhodnocují, je úplně jiné než to, co vnímá někdo jiný! Máme tady naštěstí nástroje a nabídky, co tělo může dělat a jak a proč, ale v tom je pak ta krása a dobrodružství individuálního pojetí a zpracování. Hodnocení je zhoubná věc, která člověka neposouvá, ani nerozvíjí. Pokud hodnotím, znamená to, že někdo je lepší a někdo horší. Nechci vůbec přemýšlet tímto způsobem. Život je velmi krátký na to, abychom si ubírali možnosti radostného prožívání. V hodnocení jsme vyrostli a to je bohužel tou největší a nejtragičtější překážkou, se kterou se u svých klientů stále setkávám. Nízká sebehodnota, anebo naopak přemrštěná, bez jakékoliv pokory. Co takhle vyměnit hodnocení za motivaci, intenci a zkoumání možností, které jsou buď funkční, nebo ne? Přeji si vzdělání, které učí umění života a umění spojení – které se neřídí pouze standardem abstraktních vědomostí a funkcionalistickou technologií.

Je tento přístup k tělu a tanci něčím, co se promítá do vaší životní filosofie?
Doufám, že ano… Snažím se o to, aby ta moje životní filosofie uměla fungovat ve společnosti, která je nastavena téměř zcela jiným směrem. Naděje ale vždycky je a je už také hodně lidí, kteří přemýšlejí o životě jinak.

V které z rolí, jež na sebe berete se cítíte nejlépe? Kterou z nich vy sama upřednostňujete?
Mám ráda všechny svoje role… každá mě vyživuje jinak. Asi první mě napadla ta role umělce – považuji se za „movement artist“, tedy pohybovou umělkyni, kdy cítím ten život naplno v pohybu, ve vnímání, dialogu, hře a celé kráse. Pak je tady ale role lektorky – facilitátorky, kde mě velmi inspirují moji studenti. A nakonec role terapeutky, kde jsem sice na tenkém ledu, ale kde se dějí moc důležité věci v té vzájemnosti a léčení traumatu, depresí a ztrát.

Od 1. do 2. května 2021 proběhne v prostorách HAMU somatický festival, který připravujete s českými a zahraničními lektory. Můžete nám více přiblížit jeho program?
SOMA Festival Praha je bienální záležitost a z letošního podzimu jsme ho museli přesunout kvůli covidu. Festivalem chceme široké i odborné veřejnosti zprostředkovat somatické přístupy k tělu, pohybu, tanci a terapii. Je to obrovsky bohatý svět a máme velkou radost, že se nám daří tady u nás budovat somatickou platformu. Festival bude primárně zkušenostní, ale budou tam i teoretické a filosofické přednášky a diskuze. Máme tam 17 odborných facilitátorů, z nichž polovina je zahraničních. Tématem bude V/ZÁ/JEM/NOST – mít zájem bytí v jemnosti.

Jak jsme na tom v Čechách s poznatky o somatickém pohybu?
Zatím tak trochu na začátku, ale těžko říct – velmi rychle se to šíří v různých neucelených fragmentech a podobách. Přece jen jsme ve středu Evropy, takže se těm informacím nevyhneme. Dnes právě skončila celosvětová Embodiment Conference, která probíhala 10 dnů nonstop po Zoomu, kde prezentovalo 1000 lektorů, vědců, tanečníků, terapeutů, filosofů a kterou sledovalo půl milionu lidí po celém světě. Myslím, že to je revoluční a bude to mít dopad. Jsem vděčna, že jsem tam sama mohla svoji práci prezentovat.

Mohla byste se s námi podělit o nejdůležitější myšlenkové zdroje, o které se ve své práci opíráte?
Ráda. Velkým zdrojem je celý systém Labanovy pohybové analýzy, Bartenieff Fundamentals a školy Body-Mind Centering. Studovala jsem ale také tanečně-pohybovou terapii a tělově orientovanou Hakomi psychoterapii. Miluji postmodernu a avantgardu. V tanci je to celá Judson Church éra a všichni, kdo ještě žijí a stále předávají cenné poklady. Největším mým současným zdrojem je fenomenologická filosofie v tanci (např. Sondra Fraleigh, Maxine-Sheets Johnston a eko-filosofie Davida Abrama, Andrease Webera, Hildegardy Kurt, Freya Mathews…) Taky mě baví fyzik David Bohm a jeho hovory s Krishnamurtim… A pak je to disciplína Autentického pohybu Janet Adler, což je jedna velká oblast sama o sobě – terapeutická a pohybová záležitost vycházející z principů Buddhismu a mystiky. Mystika byla mimo jiné vždy mým velkým zdrojem, ať už z úst filosofa Zdeňka Neubauera či Rúmího a Haféze.

Rena Milgrom Vystudovala Laban/Bartenieff Institute of Movement Studies v N.Y. a výcvik tanečně-pohybové terapie (TANTER). Je registrovaná jako Somatic Movement Educator/Therapist (ISMETA), jako lektorka tance má dvacetiletou praxi. Vytvořila řadu choreografií v rámci svého festivalu Dance Meridian (2006–2011) a od roku 2011 tvoří choreografii pro bienální celosvětový projekt Global Water Dances.
Rena je zakladatelkou studia DanceLab Praha, kde vede somaticky orientované lekce, letní workshopy, vzdělávací programy a individuální terapeutickou praxi. Mezi lety 2012–17 vyučovala Laban/Bartenieff pohybové studie na taneční konzervatoři Palucca v Drážďanech.
Jako taneční terapeutka pracuje s pacienty s Parkinsonovou nemocí pod Parkinson-Help, z.s. a se skupinami i individuály v Autentickém Pohybu. V posledních letech se kontinuálně vzdělává v dalších somatických disciplínách – zejména v Body Mind Centering, Amerta Movement (Suprapto Suryodarmo), Authentic Movement (Fran Lavendel, Joan Chodorow, Irmgard Halstrup) a Hakomi method (Hakomi Educational Network). Je tvůrkyní Programu Vědomé Tělo se zaměřením na somatické vzdělávání a lektorkou mezinárodního výcviku BodyVoice, vytvořeného Smadar Emor (IZ).