S Renou Milgrom: Zkušenost s vědomou prací těla přináší svobodu a dobrodružství

Umění a statut umělce si nemusíme vždy a výhradně spojovat pouze s výkonem na jevišti nebo s tvorbou hotových geniálních uměleckých děl, i když tento přístup tvorby a vnímání umění bude jistě vždy důležitou součástí naší společnosti. Umění a jeho schopnost reflektovat svět zajímavým a nekonvenčním způsobem může být však využito i v jiných směrech a prolínat se s jinými obory. Tím může aktivně ovlivňovat a formovat společnost i tam, kde by mu jinak zůstal přístup odepřen. Je to však i na nás, jak vůbec tělu a pohybu rozumíme a jak se k němu vztahujeme jako výkonní umělci i pedagogové.

Nedávno proběhla konference ZUŠ, kde jsme si kladli tyto otázky a otázky, jak učit pohybu a tanci ty nejmenší, jak jim předávat fundovaně a citlivě znalost o těle a zkušenost pohybu, zážitek z tance a porozumění kreativitě, a také tomu, co je umělecké myšlení a tvorba. Jak rozvíjet náš potenciál skrze tělesnou zkušenost a jak tyto zkušenosti pedagogicky přenášet na děti a studenty, jak učit a neubližovat, jak přistupovat k otázce hodnocení? Otázek je mnoho, ale naštěstí máme výrazné osobnosti jak z řad umělců, tak pedagogů (většinou se to prolíná), kteří řeší tato témata již dlouhodobě. Před více než rokem jsem potkala jednu z nich, vizionářku, umělkyni, tanečnici, facilitátorku a taneční terapeutku Renu Milgrom.

Díky spolupráci s ní a účasti na jejích hodinách se seznamuji se systémy, které mi prohlubují znalosti a otevírají cesty k tomu, jak pohybu fundamentálně rozumět. V tomto rozhovoru bych vám ráda přiblížila její osobnost a ve zkratce také způsob jejího myšlení o těle, pohybu a tanci, který čerpá z bohatého dědictví vynikajících myslitelů 20. století, kteří se zabývali analýzou pohybu a expresí těla. Možná vás to bude inspirovat tak jako mne.

Jak jste se dostala ve svém životě k tanci a proč jste si vybrala cestu vědomého pohybu?
K tanci jsem se dostala asi podobně jakou spousta malých holek, které fascinoval balet, jemnost princezen, krása šatů a celého toho tanečního bytí. To mi vydrželo dost dlouho, neb ještě v dospělosti jsem se hluboce věnovala tanečním formám. Potřebovala jsem si tuto oblast dosytit, ale pak jsem potřebovala jít dál – směrem ke svobodě a osvobození se od vnějších forem. Začala jsem se zabývat tělem a přirozeným pohybem.

Co vám konkrétně vaše zkušenost s pohybem přináší?
Právě tuto nekonečnou svobodu a neustálé dobrodružství. Když víte, jak se motivovat, je to stále nové. Každý den nové. Život pak není o přežívání, ale je naplněn živostí.

Váš kurz se jmenuje Vědomé tělo, můžete nám přiblížit, co je jeho náplní?
Ten program je poměrně barvitý. Jde mi především o to, aby se lidé vrátili do těla a k přirozenému pohybu, aby jim v těle bylo dobře. Ale také, aby skrze tělo uměli vnímat svět a uvědomovali si souvislosti vzájemné propojenosti s okolním světem a přírodou. Náplní jsou tedy nejen nástroje Labanovy pohybové analýzy a Bartenieff Fundamentals, ale také práce s vnímáním, pozorností a všímavostí – tzv. Mindfulness v pohybu a otázky tělesnění – Embodimentu.

Na vašich kurzech se často opakujete, že pohyb je základem „všeho“. Může se tedy věnovat tanci každý?
Ano, může. Nevím, zda přímo tanci, ale vědomému a kreativnímu pohybu určitě. Každý ve svých možnostech. Mentálních a tělesných.

Proč je podle vás důležité zabývat se zvědomováním pohybu a těla?
Svět jako takový můžeme vnímat pouze skrze naše tělo. Mysl nesídlí někde v mozku, ale sídlí v každé naší buňce. Pokud tedy nevnímám svoje tělo, utápím se v konceptech a kognitivních představách o tom, jak svět funguje. Věřím tomu, co říkají knihy, statistiky a vědecké poznatky, a přitom moje tělo nemá k těmto faktům přímý kontakt a přímou zkušenost s nimi. Zříkám se tedy vlastní zodpovědnosti za měřítko, ve kterém žiji. Nevěřím vlastním smyslům ani intuici a pak nemohu ani dostávat potřebnou výživu od okolního světa, natož pak třeba od partnera. Jsem pak odpojeným přežívajícím organismem, přežívajícím v sebeklamu a iluzi, reflektujícím pouze svoje myšlenky a symboly, které jsme si jako lidé vytvořili.

Váš přístup k učení tělu, tanci a pohybu je osvobozen od hodnotících hledisek, nespoléhá na jediné správné cesty, spíše dává prostor pro individuální hledání cest? Proč je tomu tak?
Právě protože ctím, že každý jedinec je unikátní a jedinečný. Přece to, co vnímám a cítím já a jak to moje filtry vyhodnocují, je úplně jiné než to, co vnímá někdo jiný! Máme tady naštěstí nástroje a nabídky, co tělo může dělat a jak a proč, ale v tom je pak ta krása a dobrodružství individuálního pojetí a zpracování. Hodnocení je zhoubná věc, která člověka neposouvá, ani nerozvíjí. Pokud hodnotím, znamená to, že někdo je lepší a někdo horší. Nechci vůbec přemýšlet tímto způsobem. Život je velmi krátký na to, abychom si ubírali možnosti radostného prožívání. V hodnocení jsme vyrostli a to je bohužel tou největší a nejtragičtější překážkou, se kterou se u svých klientů stále setkávám. Nízká sebehodnota, anebo naopak přemrštěná, bez jakékoliv pokory. Co takhle vyměnit hodnocení za motivaci, intenci a zkoumání možností, které jsou buď funkční, nebo ne? Přeji si vzdělání, které učí umění života a umění spojení – které se neřídí pouze standardem abstraktních vědomostí a funkcionalistickou technologií.

Je tento přístup k tělu a tanci něčím, co se promítá do vaší životní filosofie?
Doufám, že ano… Snažím se o to, aby ta moje životní filosofie uměla fungovat ve společnosti, která je nastavena téměř zcela jiným směrem. Naděje ale vždycky je a je už také hodně lidí, kteří přemýšlejí o životě jinak.