S trubkou v hlavní roli hrála Janáčkova filharmonie Ostrava

Posluchači ostravské Janáčkovy filharmonie, kteří si ve čtvrtek 11. února nenechali ujít koncert s podtitulem V hlavní roli trubka, byli odměněni lehce netradičním programem sestávajícím z děl ne tolik známých, zároveň však těžících z více než známých zdrojů. Kromě domácího orchestrálního tělesa, pod vedením šéfdirigenta Heiko Mathiase Förstera, se publiku představil rovněž německý trumpetista Reinhold Friedrich. Společně provedli čtveřici skladeb sahající od poloviny století devatenáctého až do poloviny století následujícího, a vyplňující tedy bezmála jedno století. Jednotícím tématem byla právě ona inspirace u jiných, a to nejen konkrétních autorů, ale i rozličných žánrů či kultur.

Zahajovací skladbou celého večera byly Proklamace pro trubku a orchestr (1955) amerického skladatele švýcarského původu Ernesta Blocha. V rámci celého koncertu fungoval tento zhruba osmiminutový kus zejména jako seznámení se s barvou nástroje, jenž měl v průběhu večera vedoucí úlohu. Trubka sólisty Reinholda Friedricha, který se za doprovodu Janáčkovy filharmonie představil ostravskému publiku již v srpnu loňského roku během závěrečného koncertu festivalu Ostravské dny nové hudby, se zhostila role mluvčího tělesa, spíš než sólistického nástroje v tradičně chápaném pojetí.

Její virtuózně pojatá promluva, skládající se zejména z akordického přediva, čněla nad spíše melodicky koncipovaným tokem orchestrální sekce. Blochova skladba oplývá semknutou zvukovostí, odkazující na stylovost pozdního romantismu rovněž celkovou náladou charakteristickou pro jakési nepopsatelné vnitřní pnutí. Autor se nevyhýbal ani četným disonancím, jež po harmonické stránce relativně čistou hudební promluvu vyplnily několika překvapivými momenty.

V duchu přejímání kompozičních zvyklostí se nesla i následující skladba. Scénická hudba k Shakespearově dramatu Bouře od Arthura Sullivana z roku 1861 naprosto odpovídá účelu, pro který vznikla: tedy zakončení studií na konzervatoři. Kompozičně zvládnutá, avšak výrazově neukotvená skladba, eklekticky přejímající prvky starších a zářivějších vzorů a nepřinášející nic nového či zajímavého. Sullivan se v ní drží standardizovaných postupů svých „učitelů“ a v jeho autorském projevu je patrná zvukovost mistrů zejména rané fáze romantismu (například Beethovena či Mendelssohna). Skutečně jde ještě o ono esenciální romantické pojetí, mající za svůj hlavní vzor a zdroj inspirace přírodu i s jejími živly.

Interpretačně se zde projevily jak silné, tak slabší stránky orchestru, respektive jeho vedení. Pozitivním faktorem Försterova dirigování je jeho naprostá čitelnost a zřetelnost jednotlivých nástupů a rytmického členění vůbec. Daří se mu rovněž neupadat do patetického vyznění, k čemuž zvukomalebnost a charakter romantických frází někdy svádí. Na druhé straně se však občas jedná o pojetí příliš střídmé, odkázané právě na svou preciznost ve výrazu a postrádající nějaký vnitřní náboj.

První polovina koncertu byla orámována svítivým zvukem trubky Reinholda Friedricha, který se jako sólista představil ještě v Koncertu pro trubku a orchestr (1948) francouzského skladatele Henri Frédiena Tomasiho. Ač napsaná téměř o století později než předchozí skladba, i zde se setkáváme se směsicí již mnohokrát slyšeného. Tentokrát byl ovšem korpus inspiračních zdrojů značně rozšířen: obsahoval nejen vlivy mimoevropské hudební produkce, ale rovněž rozmanitou zvukovost nonartificiálních žánrů, těžících z jiného typu estetiky a přinášejících tedy jisté ozvláštnění a v jistém smyslu zcivilnění partitury. Tyto konkrétní inspirace lze vysledovat nejzřetelněji ve třetí větě, která svou místy až surrealistickou náladou dává vzpomenout na burleskní atmosféru kabaretních podniků. Friedrichův nástroj byl po celou dobu zvládaný s naprostou jistotou, přičemž tím nejzákladnějším byla opět barva jeho tónu, tentokrát ještě ozvláštňována použitím dusítek. Janáčkova filharmonie mu tvořila solidní oporu a ve všech sekcích byla vyvážená.

Druhou polovinu večera vyplnila Symfonie č. 1 E dur Josefa Suka, nesmírně zručného následovníka orchestrálního velmistra Antonína Dvořáka, a zároveň také jednoho ze zakladatelů a čelních představitelů takzvané české hudební moderny. Vliv Dvořákův (a také Brahmsův) je patrný už v jeho první symfonii, a to zejména v práci s nástrojovými barvami a orchestrálním tělesem jako takovým. Silnou stránkou je také výjimečný cit pro melodii a dovedná tematicko-motivická práce. Tento kus, vhodně zvolený na závěr, svou energičností přebil z větší části první polovinu, která – ač zvukově progresivnější – postrádala onen hlubší vklad či zacílení.

Nejlepší výkon večera podala Janáčkova filharmonie, jejíž sekce se rovným dílem podílely na stabilitě výkonu a neukázaly prakticky žádnou výrazně slabší stránku. Jak již bylo zmíněno výše, v případě trubky Reinholda Friedricha, podobně jako dirigování „domácího“ Heiko Mathiase Förstera, se jednalo o precizní výkony, možná ale až příliš konzervované, postrádající kus odvahy a omezeny snad přílišnou snahou o dokonalost. Podobně by se dal charakterizovat i dramaturgický koncept večera: došlo sice na autory a díla menší proslulosti, což může představovat jisté obohacení a jakýsi ústupek vůči vkusu obecenstva, leč jejich konkrétní výběr se nakonec pro mě osobně jevil býti až příliš ohleduplným.

 

Hodnocení autorky recenze: 70%

V hlavní roli trubka
Dirigent: Heiko Mathias Förster
Reinhold Friedrich (trubka)
Janáčkova filharmonie Ostrava
11. února 2016 Společenský sál Domu kultury města Ostravy

program:
Ernest Bloch: Proklamace pro trubku a orchestr
Henri Frédien Tomasi: Koncert pro trubku a orchestr
Arthur Sullivan: Bouře, suita
Josef Suk: Symfonie č. 1 E dur op. 14

www.jfo.cz