Sacrebleu, to je ale silné placebo

Sólo Nataši Novotné Sacrebleu mělo původní premiéru v listopadu 2010 v PONCI, vrací se tedy na scénu po patnácti letech, ale vtěleno do nových interpretek, Luisy Brychcínové a Amálie Špachtové. Je těžké uvědomit si, jak dalece nově a překvapivě působilo tehdy. Myslím, že to nebyl zážitek z experimentu, ale spíš z fúze, v níž se ocitl moderní a současný jazyk v klasicky vyškoleném těle, a ta fúze funguje dodnes. Tvoří protiváhu umělcům, kteří razí ideu (možná až ideologii) post dance, a ukazuje, že jak divák (na obou produkcích bylo hlediště plné, byť druhá začínala až v deset hodin), tak tanečník stojí o to ponořit se do tance, který je technickou výzvou. Stačí když stylizace není samoúčelná a když choreografie nabízí významy a čtení. Jsem ráda, že existuje obojí, ale jako divák, co naplat, toužívám po iluzi a po nádechu nedosažitelna, nejen po konceptu.

Sacrebleu se vrátilo. Minimalistická hudba Filipa Jelínka, která oťukává sluch a udržuje napětí, lehké šaty od Evy Brzákové zemité barvy, které působí jako z mačkaného hedvábí, dodávající každé tanečnici trochu nezemský nádech, a pak bodovým světlem ozářená modrá sukně připravená jako převlek do nové životní reality. A čočka! Nezapomenutelný kousek, jímž možno pozorovat sebe sama i okolní svět a podívat se jím na diváka i drze a vyzývavě. Ano – stále to funguje, stále je to pohlcující miniatura, která si zasloužila nový dech, jehož se jí dostalo.

Z dívky spatříme zprvu jen prozářené průrvě její nakloněné torzo a nohy, které se ještě nedotkly země – okamžik vyčkávání či rozhodování před výpravou do vnějšího světa. Je úsporně osvětlen jen tam, kam vedou její kroky, světlo vede pohled a tma utváří dojem většího prostoru, než je realita. Nohy jako kyvadlo nebo ruce vzepřené na pěstech jako tlapy zvířete, dlouhý pohled přes diváky skrze zvětšovací sklo, postava v měkkém rozptýleném světle, magicky přitahovaná novým kusem oděvu. Hra s lokty a vyproštění rukou ze sevření klína, ruce jako nezkrotný hmyz. Arabesky a široké přízemní pozice, pohyb ze světla do světla, obrácená perspektiva i ruka kočičky maneki, odvážně odhalené nohy a prohnutá páteř, dialog s neviditelnými partnery ve světelném kruhu, svůdnost modelky… To všechno tu je. Snad se něco změnilo v tempu nebo v dynamice, ale kdo by si po tak dlouhé době doopravdy troufl srovnávat? Choreografie je malou cestou se zastávkami u zážitků, které nabízí život, svět. Setkání s věcmi nebo lidmi, které my nevidíme, změny perspektivy, změny úhlu pohledu, objevování vlastního těla a toho, jak dobře se cítí v prostoru a když se protahuje. Je potřeba, aby bylo stabilní a disponované, plastické a pružné, a vnitřně lačné po pohybu. Choreografie nabízí čisté linie i dynamiku, krásu v nejprostším slova smyslu, tu, která sama o sobě neví a tak se ještě nestihla pohltit sebeobdivem. Jednotlivé mikro části díla, řekněme situace a scény, odděluje hudba, jejíž motiv se na konci vrací v repetici, jednotlivé oddělené tóny klavíru, různé hravé perkuse, basová kytara, tanec, hudba i světlo jsou skutečně stále hravé a nesmělé.

Jak již bylo řečeno, Sacrebleu nastudovaly dvě tanečnice z nejmladší generace: Luisa Brychcínová a Amálie Špachtová. Choreografie je působivá v podání obou, každá do ní vkládá své osobité podání průzkumu okolního světa, který láká, provokuje, překvapuje a musí být prozkoumán. Nelze říct, která interpretace je lepší, a je to dobře, v tom právě je kouzlo současného tance. Nejen materiál sám, ale i tančící tělo má prostor své vlastní imaginace, vyvolává jiné pocity, reakce a asociace, divák je v nich svobodný. Myslím, že sama Nataša Novotná ve své choreografii působila jako bytost, která se probouzí a objevuje svět, prokutává se do reality, také to bylo v kontextu toho, že šlo o první její choreografii tady v Česku. Nové interpretky působí autenticky jako stvoření prozkoumávající svět, který je pro ně připraven, nachystán, s nejrůznějšími lákadly a nabídkami, je to také objevování, ale takové to prvotní, ve kterém je víc zvědavosti než údivu. Svět, o kterém víme a na který se těšíme, objevování vlastní ženskosti, třeba onou hrou s šaty, které zahalují i odhalují. I při stejném pohybu a stejném charakteru pohybu může jedna postava působit více vyzývavě a druhá více tajemně, jedna se dává více na odiv, druhá si v pohybu žije sama pro sebe, jedna si okolní svět prohlíží jakoby s touhou se ho zmocnit, druhá se jej nesměle dotýká… Konec konců každý tanečník a tanečnice má svou vlastní expresi, vlastní způsob, to snad jen v extrémně odosobněných a dokonale abstraktních choreografiích Williama Forsytha nebo Sharon Eyal se lze trochu přibližovat jakési strojové přesnosti a utlumit individualitu, ale přesto interpreta nikdo nezbaví vlastního způsobu prožívání pohybu, a to individualitu odhalí. Je důležitější najít novou polohu interpretace nebo se co nejvěrněji přiblížit originálu? To musí vědět choreografka, takže jen ona sama pro sebe má právo si určit, kdo její záměr vystihl více nebo si více osvojil obraz jejího vlastního těla a jeho senzitivity.

Tělo, které myslí
Noc divadel pak přinesla i silné mužské sólo – hostující choreografii Michala Heribana Já jsem placebo. Bylo jasné, že půjde o jiný druh zážitku, že nastoupí fyzická síla, ale nebyla hrubá a destruktivní, naopak. Michal tematizuje paměť těla, pracuje s jejím absolutním uchováním i s narušením v improvizaci, s maximální dynamikou a rozsahem pohybu i minimalismem v kontrastu, v každé části otevírá jeden z těchto přístupů a postupů. Nejdelší pasáž doprovází předtočený videozáznam – tanečních a choreograf v jednom stojí zády ke svému obrazu, který na projekční ploše vidíme (doplňuje ji ještě zrcadlo): replikuje do všech detailů choreografii svého dvourozměrného dvojčete, aby tak ukázal, jak si lze zafixovat tvar, rychlost i kvalitu, pevně svázat pohyb s akcenty hudby. Vědomý zásah myšlenky by proces automatické reprodukce musel narušit, proto je cele ponořený do pohybu, jako kdyby šlo o dynamickou meditaci.

Působí jako bojovník, soustředěný, s úsečnými a přesnými pohyby, pracuje s izolacemi i plasticitou celého těla, a hojně s doteky, doteky sebe sama. Přitom zvukovou složkou si práci nijak neusnadňuje, protože ruchy vystřelují do ticha v těžko postižitelných intervalech, v celku pak udávají jakýsi rytmus (autorem syntetizované hudby je Jozef Vlk), ale ten musí cítit především tělo samo pro sebe, naladěno na vnitřní metronom. Dynamika graduje ve zvuku i v pohybu, který expanduje do prostoru. Tanečníkovo tělo se pohybuje s jistotou, přidává skoky, a přitom se pohybuje s plavností geparda, ale se schopností zamrznou vprostřed pohybu, až do okamžiku, kdy postavu ve zklidnění nasvítí kontra zdroje a stane se siluetou. Dvojník na plátně pokračuje jinou choreografií, vzniká nezávislý duet – pohyb se vrací do dynamické roviny, využívá víc převaly a rozpouští energii na zemi, ale tak, že ji okamžitě sbírá do ještě většího zrychlení: setrvačnost a návrat, tělo se zvedá švihem. Jeho paže chvíli připomínají křídla. Světelné změny zaujmou pozornost také, doprovází až akrobatické výkony tohoto vytrénovaného pružného bojovníka tance, elektronická hudba na pozadí se však zklidňuje, její zvuk přechází v nápodobu flétny. Tato část, patrně strukturovaná improvizace, končí v tichu.

Je to i významový střih. Krok do jiného světa. Slyšíme do náhlého ticha pronikat tanečníkův zrychlený dech, ruce na obličeji pomáhají koncentraci a obraz dvojníka z plátna definitivně zmizel. Jsme nasměrování k tomu všímat si nyní jeho rukou, prstů, tanečník sedící na zemi jako by nechával vynořovat své vědomí z těla, které se až dosud pohybovalo samovolně a nezávisle, vlastní disciplínou a vlastní vůlí. Zpomalení netrvá dlouho, znovu se vrací do pohybu dynamika a pohyb do prostoru, ale to navrácené vědomí je tu přítomno také. Vrací se také tišší zvuky z kraje inscenace, které připomínají drhnutí nebo zaskřípání, pohyb třecích ploch, možná to má být echo zvuků, které tělo samo pociťuje v sobě. Tanečník stojí klidně v jasném světle a pomalu zlehka se dotýká trupu, do ticha, ještě pomaleji, a ještě, a ještě, do úplného zminimálnění. Rozpomínání se hmatem? Ani se nechce hledat v tom nějaké sofistikované metafory, protože zážitkem bylo už jen samotné vystoupení. Obě sólové choreografie v jednom programu utvořily ideální doplněk, průnik světů, odlišných přístupů ke stavbě pohybového materiálu i jeho dynamice.

Nicméně ještě k Michalovi: inscenaci nazval Já jsem placebo podle schopnosti těla vytvářet nová neuronová spojení, a tak přetvářet nebo i uzdravovat sebe sama, impulzem, který vychází z myšlenky, ale také zpětně může mysl ovlivnit. Tělesnou paměť vnímá jako systém automatismů, který má v sobě tělo vepsáno a podle kterého jedná, naučené vzorce jsou i chůze, běh, všechny motorické dovednosti, v těle fungují reakce, které dávají impulzy pohybu, aniž by na ně musel člověk myslet a záměrně pohyb iniciovat. „Ak si telo pamätá viac ako myseľ, teda telo je mysľou, hovorím tomu zvyk,“ píše. Tak se můžeme dívat na tělo jako na entitu s vlastní pamětí i s vlastním druhem myšlení, které je jiné než myšlení, které si uvědomujeme. Když se tělo dobře naučí a zapamatuje si, fyzicky a neurálně, choreografii, mozek při tanci na ni nemyslí, tělo se pohybuje „samo“. A když se pouští do řízené improvizace, i tam může čerpat automaticky z rezervoáru pohybů, které má naučeny, i v instantní kompozici je možné vědomě nemyslet a nechat tělo, aby se pohybovalo „samo“ instinktivně, byť je také možné pohyb vymýšlet a realizovat – nicméně i vymýšlení nového pohybu má svá omezení v představivosti a ve zkušenosti s různými druhy a kvalitami pohybu.

Proto v choreografii autor pracuje s pohybem, který si jeho tělo dokonale pamatuje a reprodukuje jej (a jako důkaz máme videozáznam), se strukturovanou improvizací, u které ale nevím, jak dalece sám sobě dovoluje automatismus nebo inovaci vedenou z myšlenky. Jen u třetí části si nejsem jistá, co analyzuje a zkoumá, kromě toho, že v rámci celku choreografie sedí dobře dramaturgicky. Doteky mohou být nahodilé, ale i předem dané, to jako diváci nepoznáme, jestli je to pohyb vznikající tady a vychází z mysli, nebo je nazkoušený či jsou ruce ponechány, aby si našly vlastní cestu, jen v rámci zadání snižovat intenzitu. Inscenace tak není pouze demonstrace síly a pružnosti lidského těla, byť to mnohým divákům postačí.

Sacrebleu
Choreografie: Nataša Novotná
Hudba: Filip Jelínek
Kostýmy: Eva Brzáková 
Světelný design: Pavla Beranová
Tančí: Luisa Brychcínová / Amálie Špachtová
Světová premiéra: 15. 11. 2010
Obnovená premiéra: 29. 3. 2025, divadlo PONEC

Já jsem placebo
Koncept, choreografie, účinkuje: Michal Heriban
Světelný design: Veronika Malgot / Kristýna Hauptová
Hudba: Jozef Vlk
Zvukový design: Ondrej Geče
Kostýmy: Andrea Pojezdálová
Scénografie: Michal Heriban
Produkce: Michal Heriban, Veronika Malgot / divadlo Jedným dychom
Premiéra: 15. 12. 2025
Česká premiéra: 29. 3. 2025, divadlo PONEC