Salcburk: premiéra Růžového kavalíra

Výběr z prvních ohlasů v zahraničním tisku 

Rušno a smutek. Premiéra Straussova Rosenkavaliera ve velkém Festspielhausu

Třetí operní produkce Salcburského festivalu přišla s dílem Richarda Strausse, které v roce sto padesátého výročí jeho narození nemohlo chybět, a to ve velkém Festspielhausu. Rosenkavalier však nejen že začíná intimně, milostným laškováním v ložnici vznešené dámy a jejího mladého milence. I jinak představuje dílo, virtuózně sestavené na podkladu stylizovaného valčíku, choulostivý propletenec vokálních a instrumentálních myšlenek a v tomto rozměrném prostoru by se mnohý detail mohl ztratit.

Rutinér Harry Kupfer si toho byl vědom: Na scéně, která fotokolážemi a různými detaily dekorací (zrcadlo, dveře ve zdi) vytváří jakousi konkrétní abstraktnost, pracoval pečlivě a do detailů. Komornost hry se nevytratila, ať už jde o melancholické úvahy Maršálky, nebo o nedobrovolnou komiku Ochse auf Lerchenau. Také rušné finále se vydařilo. Lerchenau Günthera Groissböcka je vitální, mladý, přichází sice jako obhroublý ješita, ale působí spíše narcisticky a sebevědomě. V choulostivých okamžicích pak je skutečně směšný a herecky i pěvecky kultivovaný i vtipný.

Vůbec vládne celkově vysoká úroveň. Krassimira Stoyanova je delikátní představitelka Maršálky, Sophie Koch jako Octavian za ní nijak nezaostává. Právě u ní se možná spojují kantiléna, vypracování role a vokální složka nejvíc ve skutečnou postavu. Mojca Erdmann jako Sophie se ovšem úplně neprosazuje, ve vysoké poloze je sice její potenciál patrný, hlas se však zdá pro tento prostor poněkud malý.

Dirigent Franz Welser-Möst a Vídeňští filharmonikové za to nemohou. Sázejí na obezřetné a jasné asistování, a nepotlačují místa, kde je v partituře třeba něco podtrhnout. Výtečný výkon, který neutajuje, co je v této partituře výrazné, a přesto se neuchyluje k přeslazenosti. Velký aplaus i pro Kupfera.

(Der Standard – 2. 8. 2014 – Ljubiša Tošić)***

Rosenkavalier. Svět včerejška

Richard Strauss chtěl svou operu nazvat Ochs auf Lerchenau. Libretista Hugo von Hofmannsthal a především skladatelova manželka Pauline jej přesvědčili, a tak se narodil Rosenkavalier – Kavalír s růží. Po skvělé páteční festivalové premiéře se rádi vracíme ke Straussovi. Neboť drobná změna, verze bez škrtů, a především úplně jiný typ představitele nabízejí nezvyklý pohled na nafoukaného venkovského šlechtice, hnaného chtíčem, který si vyvolil jako kořist bohatou dědičku a chce ji získat s pomocí Maršálky, své příbuzné ze společenské špičky. Nejpozději od roku 1960, kdy Herbert von Karajan otevíral Rosenkavalierem v režii Rudolfa Hartmanna nový velký Festspielhaus, je zde toto dílo legendární. Jakékoli odchylky v pozdějších produkcích se neviděly rády. Také ve Vídeňské státní opeře je režie Otto Schenka z roku 1968 téměř posvátná.

Intendant festivalu Alexander Pereira věří většinou zkušenostem seniorů, a tak nyní dostal Harry Kupfer (ročník 1935), po více než dvou stovkách režijních prací, za úkol nového Rosenkavaliera. V orchestřišti sedí Vídeňští filharmonikové a dirigent Franz Welser-Möst si vytáhl ve hře eso. Cyklus Mozartových oper na libreta Da Ponteho, inscenovaný Sven-Ericem Bechtolfem, kvůli nepříjemným okolnostem odřekl a nyní nahradil plánovaného Zubina Mehtu právě ve své oblíbené opeře, s níž už debutoval v Curychu. Vídeňané a vídeňský Strauss, co se může nepodařit? Po čtyřech a půl hodinách vládla ve Festspielhausu svornost: Zas jednou Rosenkavalier, který je festivalu hoden. Z jeviště nakonec odjeli v masivním automobilu Maršálka a zbohatlík Faninal a na pozvané hosty čekaly moderní limuzíny podobných dimenzí. Všeobecná radost a nadšení.

V opeře je několik klíčových míst
Lesk a třpyt v Salcburku, a kdo chtěl, mohl i přemýšlet. Neboť jen tak beze všeho se úspěch u publika nedostaví. V opeře je několik klíčových míst, která mohou rozhodnout. Franz Welser-Möst dal zvednout orchestřiště do karajanovské výšky a z počátku nastaly obavy, že to přehnal, že bude orchestr příliš hlasitý. Rovnováha se postupně vylepšovala, ale v první, postelové scéně, kdy Maršálka dovádí se svým miláčkem Octavianem, se hlasy Krassimiry Stoyanové a Sophie Koch dostaly akusticky pod kola orchestrálního vytržení. Bratránek z venkova Ochs auf Lerchenau, jenž opovážlivě vpadne do intimní scény ve dvou, vystupňoval zmatek, a to se vším všudy. Octavian se převlékne za služebnou a přitáhne pozornost samozvaného sukničkáře. Günther Groissböck jako Ochs byl jedním z triumfů večera, až do samého konce nejlépe při hlase. Jak samozřejmě přijal pěveckou výzvu jinak škrtaného pikantního chvástání dobyvatelskými činy; vůbec je to „nový“ Ochs. Téměř ideální ve smyslu autorů, žádný obhroublý, tlustý hlupák, nýbrž „zesedláčtělý“ ješita, i když se pohybuje v oparu císařského dvora. A práskaný, jak se později ukáže. Možná, že se tím odstraní klišé, které se stalo legendárním zásluhou tělnatého Salcburčana Richarda Mayra; od té doby se Ochs obsazoval dlouhá léta kulaťoučkými komiky.

Filozofické úvahy o plynutí času
Páté přes deváté se to mele, jak tak lokajové, samozvanci a žebráci Maršálku obletují a do intimity paní domu pronikají davy. Jsou odbyti a orchestr na chvíli umlkne. Reflexe stárnoucí ženy, která se už při prvních taktech pozoruje v zrcadle, se ve vztahu k jejímu zajíčkovi promění v hvězdnou hodinu pěvecké intenzity, a tím – v retrospektivě – ve vrchol večera. Je to světová třída, jak Krassimira Stoyanova jednoduše touto filozofickou úvahou o plynutí času vzala publikum za srdce. A v pozadí podtrhla alej holých stromů melancholii a proměnila ji v monumentálnost.

Hans Schavernoch navrhl úžasnou scénu. Vídeň před první světovou válkou, imperiální přepychové budovy z Okružní třídy, v impozantní i pokřivené projekci, fantastické prostory, které se prolínáním střídaly. Faninalův palác postavený Theophilem Hansenem. Při předávání růže se Mojca Erdmann jako dívčí Sophie a Sophie Koch jako Octavian okamžitě octnou v éterickém zvukovém obraze orchestru. Ochs jako macho a nemotora spolu s přitroublým personálem, v „souboji“ je raněn a brzy nato se chytí do pasti. Pro „sváděcí scénu“ je tu hospoda v Prátru, kde inscenované dostaveníčko strašidel dovede schůzku Ochse se „služtičkou“ alias Octavianem v ženském převleku ke konečnému ponížení sukničkáře. Harry Kupfer drží tuto scénu nápaditě v neustálém pohybu, než dojde ke zlomu. Vstupující Maršálka, Octavian a Sophie se octnou po všem tom mumraji v nové době a hlasy se opět spojí v éterické trio, z nějž zůstane mladá dvojice. Maršálka odchází a nechá milence o samotě. „Takoví jsou zkrátka ti mladí!,“ dojde nakonec i Faninalovi (Adrian Eröd).

Jeviště se zaplnilo k rituálu děkovačky. Sbor Vídeňské státní opery, dětský sbor, bezpočet spoluúčinkujících, statisté, hlavní i vedlejší představitelé, tým inscenátorů, všichni se mohli těšit z jednoznačného úspěchu. Zvláštní ovace sklidili Günther Groissböck, Krassimira Stoyanova, Sophie Koch a Mojca Erdmann. „Takoví jsou zkrátka ti Kavalíři s růží,“ když se povedou tak jako tento.

(Salzburger Nachrichten – 2. 8. 2014 – Ernst P. Strobl)***

Úspěch Rosenkavaliera v Salcburku

Nový salcburský Rosenkavalier se musí líbit každému. Harry Kupfer umístil Straussovu „vídeňskou konverzační operu“ ve tříčtvrtečním taktu do Vídně před první světovou válkou. Všichni jsou elegantně oblečeni a většinou galantní, svět je poněkud melancholický a zasněný, v zásadě však ještě v pořádku. Že se šlechtici naparují a sobecky usilují o věno pěkných děvčat ze zbohatlických rodin, je „zkrátka světa běh“, jak prozrazuje Maršálka ve svém skleněném paláci s výhledem na panorama Hofburgu, Umělecko-historické muzeum nebo Palmový skleník.

Kupfer a scénograf Hans Schavernoch ponořili jeviště velkého Festspielhausu do atmosféry chladného luxusu ze skla a mramoru, která připomíná reprezentační místnost nějakého bankéře vysoké kategorie (někteří z nich seděli v publiku). V pozadí scény se střídaly černobílé fotografie architektury vídeňského centra – krásné, noblesní, tam by se to bydlelo. Jen třetí dějství je pestré a drsné, to jsme v Prátru, tam prostě jsou ti „obyčejní lidé“.

Pokud jde o obsah, Kupfer nic neriskuje. Slouží obvyklému klišé a předvádí Rosenkavaliera, jak se patří. Spoléhá na Strausse a Hofmannsthala a vytváří jim dostatečný prostor. Avšak vytknout se mu dá občas skutečně prostoduchá režie postav. Příliš se mává rukama a jen tak postává. Když se Ochsova družina honí za Faninalovým služebnictvem, působí to neohrabaně, hloupě a – s prominutím – opravdu zpackaně. Ale valčíková blaženost kavalíra s růží a ostatních nás opět strhne. Především samotný Ochs magneticky přitahuje pozornost.

Jeho představitelem je Günther Groissböck, a byl to šťastný nápad. Obvykle se hraje tento typ arogantního „proletáře“ šlechtického původu jako odpudivý, protivný člověk. Groissböck je statný, mladý, atraktivní muž plný testosteronu, spíš Don Juan než nechutný osahávač. Postava je v tomto pojetí nová, napínavá a sexy. A osmatřicetiletý Dolnorakušan nadto opravdu dobře zpívá.

Všechny tóny nemají průraznost, i když v hloubkách to bylo slabší, ale Groissböck neforzíruje, dobře si rozložil síly a zejména ve střední a vyšší poloze zní vyváženě, čistě a hlas má příjemnou barvu. Velký je také hlas Krassimiry Stoyanové (Maršálka), roli ztělesňuje s přiměřenou zdrženlivostí, noblesně a suverénně. Sophie Koch je dobrý, i když ne jednoznačně vynikající Octavian, a také Adrian Eröd jako Faninal a Mojca Erdmann jako Sophie svým úlohám dostáli se ctí. Všichni však, zejména hlásek Erdmann, měli problém se prosadit vůči orchestru.

Dirigent Franz Welser-Möst umístil orchestr nezvykle vysoko. Posílilo to jeho účinek a zvýšilo také dynamiku. Hudebníci šanci využili a produkovali nádherný, velký a kultivovaný straussovský zvuk. Za cenu toho, že sólisté museli především v prvním dějství často na hlas tlačit a někteří byli občas překryti, jako se to jindy stává violám v tutti: víme, že tu musí být, dokonce je vidíme, ale slyšíme je sotva. V průběhu večera se dynamika poněkud ustálila, hudebníci ubrali a dopřáli sólistům více vzduchu. Kdo chtěl rozumět textu, musel ho však odčítat z titulků, a sice soustavně. Přesto se dá dirigentův zvukový koncept označit jako „převážně zdařilý“, neboť filharmonická zvuková opojnost, mnoho instrumentačních detailů a vroucí, nádherný orchestrální zvuk odškodnil za některé ztracené vokální momenty.

Publikum to jistě také tak vnímalo, neboť nejvýraznější byl aplaus pro Welser-Mösta a orchestr. Sólisté dopadli také dobře, zvláště Groissböck a Stoyanova. Režijní tým sklidil několik váhavých zabučení, avšak jasná většina odměnila srdečně i Kupfera, Schavernocha a výtvarníka kostýmů Yan Taxe.

(Wiener Zeitung – 2. 8. 2014 – pat)
Salzburger Festspiele 2014
Richard Strauss:
Der Rosenkavalier
Hudební nastudování a dirigent: Franz Welser-Möst
Režie: Harry Kupfer
Scéna: Hans Schavernoch
Kostýmy: Yan Tax
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Sbormistr dětského sboru: Wolfgang Götz
Světla: Jürgen Hoffmann
Videodesign: Thomas Reimer
Wiener Philharmoniker
Konzertvereinigung Wiener Staatsopernchor
Salzburger Festspiele und Theater Kinderchor
Premiéra 1. srpna 2014 Grosses Festspielhaus Salcburk

Die Feldmarschallin Fürstin Werdenberg – Krassimira Stoyanova
Octavian – Sophie Koch
Sophie – Mojca Erdmann
Jungfer Marianne Leitmetzerin – Silvana Dussmann
Annina – Wiebke Lehmkuhl
Der Baron Ochs auf Lerchenau – Günther Groissböck
Herr von Faninal – Adrian Eröd
Valzacchi – Rudolf Schasching
Ein Sänger – Stefan Pop
Ein Polizeikommissar – Tobias Kehrer
Der Haushofmeister bei Faninal – Martin Piskorski
Der Haushofmeister bei der Feldmarschallin – Franz Supper
Ein Notar – Dirk Aleschus
Ein Wirt – Roman Sadnik
Drei adelige Waisen – Andreja Zidarič, Phoebe Haines, Idunnu Münch
Eine Modistin – Alexandra Flood
Ein Tierhändler – Franz Gürtelschmied
Leopold – Rupert Grössinger

www.salzburgerfestspiele.at

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto SN/Neumayr