Zemřel Alfréd Hampel

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Včera zemřel v Praze po dlouhé nemoci jeden z významných českých tenoristů druhé poloviny minulého století, dlouholetý člen Opery Národního divadla v Praze Alfréd Hampel.  Letos v říjnu by mu bylo pětasedmdesát. Jako vzpomínku na něj přinášíme další díl našeho seriálu Osobnosti české opery.
***

Od sedmdesátých let minulého století se stal Alfréd Hampel (9. října 1939 – 2. srpna 2014) pro historii Národního divadla v Praze typickým představitelem oboru tenor buffo. Tím i pokračovatelem historické řady pěvců tohoto hlasového oboru v Národním divadle po legendárním Adolfu Krössingovi, Karlu Hruškovi, Oldřichu Kovářovi i Milanu Karpíškovi. Obor buffo je v české operní historii jistým specifikem. Povýšila ho zejména tvorba Smetanova a Dvořákova, oproti praxi běžněji chápaného takzvaného druhého oboru v italské operní tvorbě. Co platno, Smetanou napsaný Vašek i Principál v Prodané nevěstě, Skřivánek v Tajemství, Michálek v Čertově stěně nebo Dvořákův Benda v Jakobínovi, to jsou skvosty, jaké ve světové literatuře jen obtížně nalézáme. Němci mají možná výstižnější oborový název – Spielfach neboli herecký obor. Zvýrazňuje se tak již v názvu oboru, že zde nejde jen o role komického typu, ale i mnoho partií charakterních, které dokonce silně převládají. A rovněž, že zde není tak dominantní ryze pěvecká složka, jako v polohově vyšším oboru prvním (lyrický, spinto a dramatický), ale ve velké míře výrazová a herecká.

Jednoduše a sympaticky lapidárně je obor tenoru buffo charakterizován sluhou Franzem v Offenbachových Hoffmannových povídkách, v jeho kupletu: „Chtěl jsem být tenorem, s vysokým cé, leč mám jen menší hlas, tak mi jde spíše o výraz.“ Jen bych doplnil, že buffo tenor musí být stejně nosný ve velkém prostoru divadel jako hlas prvého oboru, ale opravdu na vysokém Há ani Cé jeho existence neleží, jak zpívá výstižně onen sluha Franz.

Jenomže právě u Alfréda Hampela tomu tak v jeho začátcích vůbec nebylo, to je na jeho vývoji zajímavé. Na rozdíl od Oldřicha Kováře nebo Milana Karpíška, kteří se dostali k opernímu buffo oboru typickou cestou z klasické operety… A pod pojmem operetní tenor se často mínil právě operní buffo tenor. A rovněž další významný předchůdce Hampelův, Jaroslav Gleich, na počátku své kariéry výrazný Vašek, který se však svým technickým vzestupem naopak posunul do prvého, tedy polohově vyššího oboru, a tak se stal ceněným Jeníkem éry Otakara Ostrčila. Alfréd Hampel, který je pokračovatel éry jmenovaných pěvců, je naopak originální v tom, že jako velmi dobrý Jeník s jistým rozsahem pro tuto roli (držená vysoká há jsou zde nutností), byl až ex post objeven pro roli Vaška! Vůbec ne proto, že by jeho pěvecké dispozice poklesly, takže by snad proto přešel z Jeníka na Vaška, jako například v Národním divadle Mirko Štork, Antonín Lebeda či v Plzni Miloš Ježil. Právě, že vůbec ne.Přesun Alfréda Hampela od Jeníka k Vaškovi nastal pro ryzí režijní sázku nejprve Bohumila Zoula, ale poté i Přemysla Kočího na Hampelovu fyziognomii, jeho mladistvý, jemný chlapecký výraz tváře, a tudíž jevištní podobnost s patrně nejslavnějším Vaškem poválečné historie Národního divadla – Oldřichem Kovářem. Tento pěvec zesnul předčasně v roce 1966, tudíž byl ještě v živé paměti Přemysla Kočího a jistě ho ještě na jevišti viděl i sám Alfréd Hampel.

Alfréd Hampel, angažovaný v Národním divadle Přemyslem Kočím v roce 1973, byl absolventem HAMU, ale oboru varhany. A soukromé pěvecké školy Miloše Linky v Praze. V roce 1967 se poprvé úspěšně představil odborné veřejnosti na mezinárodní pěvecké soutěži Pražského jara, kde získal čestné uznání. Předvedl se mimo jiné i vstupní árií Radama z Verdiho Aidy, což signalizovalo, kterým směrem je veden školou profesora Miloše Linky. A hned tato árie vyvolala ryze oborově jisté otazníky. V sezoně 1967–1968 nastoupil do svého prvého angažmá v plzeňské opeře, nicméně jako typicky prvooborový tenor lyrického charakteru. Po oboru buffo nebylo tehdy ani vidu ani slechu. Jeho vstupní rolí byl Jeník v Prodané nevěstě, brzy poté i Lukáš v Hubičce, ba i Princ Dvořákovy Rusalky! Což jsou zřetelné typicky prvooborové party. Celkem logicky je doplnil též lyrický Fenton Nicolaiovy opery Veselé paničky windsorské, Ernesto Donizettiho Dona Pasquala, ale také poetický Walther von der Vogelweide Wagnerova Tannhäusera (v roce 1969 měla kupodivu malá plzeňská opera dokonce dva interní pěvce pro titulní roli!). Až po pěvecky vypjatého Pucciniho Des Grieux v Manon Lescaut, pod taktovkou mladého Jiřího Kouta, což se mi ovšem zdálo již trochu na hranici oborových možností mladého pěvce. Vynikající, dokonce bych řekl, že naprosto jedinečný (!), pěvecky i jevištně, byl jeho Varneman ve Smetanově opeře Braniboři v Čechách. Skvělá figura, báječně zazpívaná! „A jestli vás neudám, rád si vás pro sebe nechám já sám!“ Tahle imponující fráze Varnemana s pěknými Áčky mi zní dodnes z jeho kreací asi nejvíce v retro ohlédnutích, která mě již tehdy evokovala projev Antonína Votavy.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na