Salcburk: premiéra Růžového kavalíra

  1. 1
  2. 2

Výběr z prvních ohlasů v zahraničním tisku 


Rušno a smutek. Premiéra Straussova Rosenkavaliera ve velkém Festspielhausu

Třetí operní produkce Salcburského festivalu přišla s dílem Richarda Strausse, které v roce sto padesátého výročí jeho narození nemohlo chybět, a to ve velkém Festspielhausu. Rosenkavalier však nejen že začíná intimně, milostným laškováním v ložnici vznešené dámy a jejího mladého milence. I jinak představuje dílo, virtuózně sestavené na podkladu stylizovaného valčíku, choulostivý propletenec vokálních a instrumentálních myšlenek a v tomto rozměrném prostoru by se mnohý detail mohl ztratit.

Rutinér Harry Kupfer si toho byl vědom: Na scéně, která fotokolážemi a různými detaily dekorací (zrcadlo, dveře ve zdi) vytváří jakousi konkrétní abstraktnost, pracoval pečlivě a do detailů. Komornost hry se nevytratila, ať už jde o melancholické úvahy Maršálky, nebo o nedobrovolnou komiku Ochse auf Lerchenau. Také rušné finále se vydařilo. Lerchenau Günthera Groissböcka je vitální, mladý, přichází sice jako obhroublý ješita, ale působí spíše narcisticky a sebevědomě. V choulostivých okamžicích pak je skutečně směšný a herecky i pěvecky kultivovaný i vtipný.

Vůbec vládne celkově vysoká úroveň. Krassimira Stoyanova je delikátní představitelka Maršálky, Sophie Koch jako Octavian za ní nijak nezaostává. Právě u ní se možná spojují kantiléna, vypracování role a vokální složka nejvíc ve skutečnou postavu. Mojca Erdmann jako Sophie se ovšem úplně neprosazuje, ve vysoké poloze je sice její potenciál patrný, hlas se však zdá pro tento prostor poněkud malý.

Dirigent Franz Welser-Möst a Vídeňští filharmonikové za to nemohou. Sázejí na obezřetné a jasné asistování, a nepotlačují místa, kde je v partituře třeba něco podtrhnout. Výtečný výkon, který neutajuje, co je v této partituře výrazné, a přesto se neuchyluje k přeslazenosti. Velký aplaus i pro Kupfera.

(Der Standard – 2. 8. 2014 – Ljubiša Tošić)***

Rosenkavalier. Svět včerejška

Richard Strauss chtěl svou operu nazvat Ochs auf Lerchenau. Libretista Hugo von Hofmannsthal a především skladatelova manželka Pauline jej přesvědčili, a tak se narodil RosenkavalierKavalír s růží. Po skvělé páteční festivalové premiéře se rádi vracíme ke Straussovi. Neboť drobná změna, verze bez škrtů, a především úplně jiný typ představitele nabízejí nezvyklý pohled na nafoukaného venkovského šlechtice, hnaného chtíčem, který si vyvolil jako kořist bohatou dědičku a chce ji získat s pomocí Maršálky, své příbuzné ze společenské špičky. Nejpozději od roku 1960, kdy Herbert von Karajan otevíral Rosenkavalierem v režii Rudolfa Hartmanna nový velký Festspielhaus, je zde toto dílo legendární. Jakékoli odchylky v pozdějších produkcích se neviděly rády. Také ve Vídeňské státní opeře je režie Otto Schenka z roku 1968 téměř posvátná.

Intendant festivalu Alexander Pereira věří většinou zkušenostem seniorů, a tak nyní dostal Harry Kupfer (ročník 1935), po více než dvou stovkách režijních prací, za úkol nového Rosenkavaliera. V orchestřišti sedí Vídeňští filharmonikové a dirigent Franz Welser-Möst si vytáhl ve hře eso. Cyklus Mozartových oper na libreta Da Ponteho, inscenovaný Sven-Ericem Bechtolfem, kvůli nepříjemným okolnostem odřekl a nyní nahradil plánovaného Zubina Mehtu právě ve své oblíbené opeře, s níž už debutoval v Curychu. Vídeňané a vídeňský Strauss, co se může nepodařit? Po čtyřech a půl hodinách vládla ve Festspielhausu svornost: Zas jednou Rosenkavalier, který je festivalu hoden. Z jeviště nakonec odjeli v masivním automobilu Maršálka a zbohatlík Faninal a na pozvané hosty čekaly moderní limuzíny podobných dimenzí. Všeobecná radost a nadšení.

V opeře je několik klíčových míst
Lesk a třpyt v Salcburku, a kdo chtěl, mohl i přemýšlet. Neboť jen tak beze všeho se úspěch u publika nedostaví. V opeře je několik klíčových míst, která mohou rozhodnout. Franz Welser-Möst dal zvednout orchestřiště do karajanovské výšky a z počátku nastaly obavy, že to přehnal, že bude orchestr příliš hlasitý. Rovnováha se postupně vylepšovala, ale v první, postelové scéně, kdy Maršálka dovádí se svým miláčkem Octavianem, se hlasy Krassimiry Stoyanové a Sophie Koch dostaly akusticky pod kola orchestrálního vytržení. Bratránek z venkova Ochs auf Lerchenau, jenž opovážlivě vpadne do intimní scény ve dvou, vystupňoval zmatek, a to se vším všudy. Octavian se převlékne za služebnou a přitáhne pozornost samozvaného sukničkáře. Günther Groissböck jako Ochs byl jedním z triumfů večera, až do samého konce nejlépe při hlase. Jak samozřejmě přijal pěveckou výzvu jinak škrtaného pikantního chvástání dobyvatelskými činy; vůbec je to „nový“ Ochs. Téměř ideální ve smyslu autorů, žádný obhroublý, tlustý hlupák, nýbrž „zesedláčtělý“ ješita, i když se pohybuje v oparu císařského dvora. A práskaný, jak se později ukáže. Možná, že se tím odstraní klišé, které se stalo legendárním zásluhou tělnatého Salcburčana Richarda Mayra; od té doby se Ochs obsazoval dlouhá léta kulaťoučkými komiky.

Filozofické úvahy o plynutí času
Páté přes deváté se to mele, jak tak lokajové, samozvanci a žebráci Maršálku obletují a do intimity paní domu pronikají davy. Jsou odbyti a orchestr na chvíli umlkne. Reflexe stárnoucí ženy, která se už při prvních taktech pozoruje v zrcadle, se ve vztahu k jejímu zajíčkovi promění v hvězdnou hodinu pěvecké intenzity, a tím – v retrospektivě – ve vrchol večera. Je to světová třída, jak Krassimira Stoyanova jednoduše touto filozofickou úvahou o plynutí času vzala publikum za srdce. A v pozadí podtrhla alej holých stromů melancholii a proměnila ji v monumentálnost.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Strauss R.: Der Rosenkavalier (Salcburk 2014)

[Celkem: 1    Průměr: 5/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na