Pro brněnské publikum má Káťa Kabanová zcela výjimečné historické ukotvení. Byla to právě scéna tehdejšího Národního divadla v Brně (dnešního Mahenova divadla), kde opera 23. listopadu 1921 za přítomnosti autora zazněla historicky poprvé. Janáček choval k brněnskému souboru hlubokou osobní i profesní důvěru a právě zde se rodila první triumfální provedení jeho zralých operních děl.
Janáčkovo přitakání ruské literatuře
Geneze díla se opírá o Janáčkův hluboký zájem o ruskou literaturu. Skladatel operu Káťa Kabanová komponoval v letech 1919–1921 na motivy dramatu Bouře Alexandra Nikolajeviče Ostrovského. Poté, co Vincenc Červinka v roce 1918 přeložil a publikoval drama pod původním názvem Groza, se Janáček po odmítnutí jiných látek rozhodl chopit právě tohoto tématu. Nespokojen s předchozími básnickými a dramaturgickými úpravami cizích libret se Janáček tentokrát odhodlal napsat si libreto zcela sám.
Příběh Ostrovského dramatu lákalo skladatele dlouho před Janáčkem – již v 60. letech 19. století o něm uvažoval Petr Iljič Čajkovskij, z jehož záměru zbyla koncertní předehra Groza, a první operní verzi napsal v roce 1867 Vladimir Nikitič Kašperov. Janáček drama, čítající celkem 41 obrazů, radikálně zkoncentroval do úsporného tvaru o třech dějstvích. Aby udržel hlavní pozornost na centrální psychologický konflikt a párové vztahy – jako byl svár Káti s tchyní, manželství s Tichonem nebo skrytá láska k Borisovi, zcela eliminoval řadu vedlejších postav a zbytečných odboček. Dlouho také zvažoval i samotný název díla, jelikož český jazyk nedokázal plně vystihnout dvojí význam ruského slova groza, které v sobě nese jak hrozbu bouřky, tak hluboký vnitřní duševní stav. Nakonec zvolil pojmenování přímo po hlavní hrdince.
Vznik opery je navíc neoddělitelně spjat s Janáčkovým pozdním tvůrčím vzepětím, které podnítil jeho platonický vztah ke Kamile Stösslové. V postavě Káti se zrcadlí skladatelova fascinace ženskou jemností, zranitelností i neustálou touhou po citovém naplnění a svobodě. Janáček vtiskl do partitury nejniternější záchvěvy lidského srdce – Kátiny vnitřní monology nejsou pouhými áriemi, ale fungují jako přímý hudební obraz vnitra, formovaný citlivou prací s intonací lidské řeči a nápěvky mluvy.
Carsenova vizuální metafora vody a dřeva
Festivalové uvedení opět přivádí do Brna oceňovanou inscenaci režiséra Roberta Carsena a výtvarníka Patricka Kinmontha, vytvořenou původně v roce 2004 pro Vlámskou operu a postupně přejatou předními evropskými scénami (Teatro Real v Madridu, Teatro alla Scala v Miláně či Opéra National du Rhin). Na festivalu Janáček Brno byla poprvé uvedená 7. října 2016, tehdy v titulní roli s Pavlou Vykopalovou. Na letošním ročníku se stává součástí kolekce kompletního provedení Janáčkových oper. Carsenův koncept radikálně odvrhává folklórní či čistě ruský exteriér a nahrazuje ho nadčasovou, univerzální lidskou tragédií.
Scénografie využívá minimalistické, avšak technicky náročné řešení: centrálním prvkem je bazén s vyhřívanou vodou a dřevěné lávky, s nimiž postavy na jevišti manipulují. Režisér k této volbě dodává: „Chtěli jsme vytvořit symbolický odkaz k vodě a jejímu spojení s ní, protože se zde od počátku mluví o vodě, Káťa je k vodě přitahována. Cítí, že se něco hrozného stane a že to na sebe přivolá sama. Dalším důvodem je, že mám velmi rád vodu, je to krásný element v přírodě, ale je zároveň nebezpečný a hrozivý. Použili jsme ho, abychom zrcadlili Kátinu izolaci.“
Dřevo mezitím definuje stísněné a sevřené prostředí maloměsta, v němž hrdinka čelí chladnému despotismu tchyně Kabanichy, slabosti manžela Tichona a nenaplněné lásce k Borisovi. Světelný design Petera van Praeta navíc nepopisuje vnější realitu, nýbrž primárně ilustruje vnitřní emocionální stavy postav. V brněnském nastudování pod taktovkou dirigenta Ondreje Olose tak postavy získávají mimořádnou psychologickou plasticitu díky špičkovému obsazení – v titulní roli Káti se poprvé v Česku představí Kateřina Kněžíková, neúprosnou Kabanichu ztvárňuje Jana Hrochová, a role Borise se ujme Peter Berger. Dále se brněnské publikum může těšit na sólisty Aleše Brisceina (Tichon), Jana Šťávu (Dikoj), Václavu Krejčí Houskovou (Varvara) a Víta Noska (Kudrjáš).
Páteční večer v Janáčkově divadle tak nabídne divákům nejen setkání s jedním z vrcholů české i světové operní literatury, ale především intenzivní divadelní zážitek, v němž Janáčkova hudba s neobyčejnou naléhavostí připomíná, jak drahá a zranitelná bývá lidská svoboda.
