Šárka – Janáčkova operní prvotina

Je historickým paradoxem, že o operní žánr, který Janáčka celosvětově proslavil, projevil jako začínající skladatel zájem až od 80. let 19. stol. Po otevření stálého českého divadla v Brně na Veveří roku 1884 započal Janáček s vydáváním časopisu Hudební listy, do nichž vedle odborných a historických pojednání přispíval i recenzemi na operní a operetní představení, jež byla k vidění na české scéně. Na počátku roku 1885 pak v jeho zápisníku můžeme najít první stopy svědčící o snaze o vlastní kompozici opery. Námět Janáček převzal z Chateaubriandovy povídky Příhody posledního Abenceraga, kterou v té době četl. Tento prvotní pokus však skončil přehledem výstupů a hlasovým rozvržením postav. Janáček zřejmě nenašel v Brně literáta, který by mu pomohl s vytvořením libreta, a tak se pro příště musel porozhlédnout po hotovém operním textu.

O dva roky později byl svým přítelem Karlem Sázavským upozorněn na text hudebního dramatu Šárka významného českého básníka Julia Zeyera zpracovávající slavný příběh z české mytologie. Libreto vzniklo na žádost Antonína Dvořáka, v té době nadějného skladatele a autora pěti oper. Vlastní text vychází ze čtvrtého oddílu Zeyerova pětidílného veršovaného eposu Vyšehrad. Básník v něm čerpá nejen ze starých českých kronik, ale slovanskou mýtickou látku obohacuje rovněž o prvky z jiných indoevropských kultur, zejména z mytologie germánské, keltské či starořecké. Dvořák však se zhudebněním Zeyerem vytvořeného libreta váhal a tak se básník posléze obrátil na Smetanu. Když libreto odmítl i on, rozhodl se dílo vydat tiskem. Text hudebního dramatu tak vyšel ve třech pokračováních 1. a 15. ledna a 1. února 1887 v novém divadelním časopise Česká Thalia, jehož dopisovatelem byl právě Karel Sázavský.

Janáček započal s kompozicí téměř okamžitě a již za necelých šest měsíců měl hotový klavírní výtah celé opery, kterou zaslal k posouzení Antonínu Dvořákovi. Setkání s Dvořákem proběhlo někdy po 29. říjnu 1887 a jelikož konzultace dopadla uspokojivě, osmělil se Janáček požádat Zeyera o svolení ke zhudebnění libreta, aby mohl operu nabídnout k provozování. Zeyer však opakovaně souhlas udělit odmítl. Svou roli hrály nejen Janáčkovy úpravy a zásahy do Zeyerova básnického jazyka i dosud nedořešený zájem samotného Dvořáka o zhudebnění stejného libreta, ale také celkově negativní smýšlení pražské umělecké a intelektuální společnosti o mladém moravském skladateli související s jeho vleklým smetanovským sporem. Janáček nicméně nepřestal na opeře pracovat, dílo zásadním způsobem přepracoval a prvá dvě dějství zorchestroval, aby nakonec vědom si nezvratnosti Zeyerova rozhodnutí rozpracovanou kompozici odložil a vrátil se k ní až po dlouhých 30 letech.

Původní verze z roku 1887 obsahuje velmi odlišný hudební materiál, než jaký můžeme nalézt ve verzi finální. Zvláště patrné je to u vokálních partů, do nichž Janáček ve verzích pozdějších několikrát významně zasáhl. Předehra k původní verzi je originálním hudebním materiálem a již ve verzi z roku 1888 byla zcela nahrazena předehrou novou, stručnější. Rovněž po stránce formální došlo k výrazným změnám. Verze z roku 1887 obsahuje rozsáhlejší sborové party, některé sbory byly později zcela vyškrtnuty, jako např. již vstupní sbor vladyků či sbor o Ctiradově dědictví. Rovněž sólové výstupy a ansámbly (např. duet Šárky a Ctirada z 2. dějství) jsou v této verzi ještě nepoznamenány pozdějšími přepracováními.

Ačkoli první verze Šárky nebyla nikdy instrumentována a lze jí tak provést pouze s klavírním doprovodem, jedná se o natolik celistvou kompozici, že pro její první provedení bylo rozhodnuto nastudovat dílo i po stránce scénické. V rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2010 tak dojde k historicky prvnímu provedení Janáčkovy první opery v její původní podobě jako jedné z posledních mistrových kompozic, jež dosud nikdo neměl příležitost vyslechnout. Vzhledem k tomu, že dílo nebylo ani nikdy publikováno, je tak vůbec poprvé dána světové hudební veřejnosti možnost seznámit se z dílem, které stálo u počátku Janáčkovy operní tvorby a ve kterém se odrážejí autorovy prvotní postoje k tomuto žánru hudebního divadla.

Po pražské premiéře Její pastorkyně v roce 1916 pracovní život skladatele Leoše Janáčka zdynamičtil. Během příprav na premiéru Její pastorkyně ve Vídni o dva roky později, jež měla představovat zlomový moment v prosazení Janáčkova operního díla na světových scénách, nalezl již pozapomenutou partituru své opery Šárka z let 1887-8. Po třiceti letech se Janáček znovu začíná zaobírat svou dosud neprovedenou operní prvotinou. Přibližně od ledna do května 1918 provádí v partituře Šárky další změny a světlo světa tak spatřila další, v pořadí již třetí verze tohoto díla. Změny se týkaly především vokálních partů, kde skladatel zúročil své zkušenosti z předešlých oper Její pastorkyňa, Osud a Výlety páně Broučkovy. Změnám ve vokálních linkách neodpovídaly však změny v orchestrálních hlasech. Zde byly úpravy spíše drobnějšího rázu. Janáček také definitivně zrušil označení jednotlivých zpěvních čísel a vrátil se k označení proměny druhého dějství jako dějství třetího, jak můžeme nalézt v původním Zeyerově libretu.

Osvald Chlubna

Hudební nastudování: Ondrej Olos
Režie: Kristiana Belcredi
Scéna: Jan Kříž
Kostýmy: Eliška Ondráčková
Sbormistr: Jan Ocetek
Klavír: Ondrej Olos
Sbor Vox Iuvenalis
Premiéra 26.11.2010 v Divadle Reduta Brno
(Národní divadlo Brno)

Šárka: Lucie Kašpárková
Ctirad: Juraj Nociar
Přemysl: Martin Štolba
Lumír: Ondřej Koplík

www.janacek-brno.cz