Operní panorama Heleny Havlíkové (6)

Týden od 1. do 7. listopadu 2010

° Armel – hlasujte i Vy v hodně ojedinělé festivalové soutěži
° Mají Plzeňští na Armelu s Tutinovým Sluhou šanci?
° Veslefrikk – norsko-maďarská představa o rodinné opeře na Armelu

***

Armel – hlasujte i Vy v hodně ojedinělé festivalové soutěži

Uvedením opery současného italského skladatele Marca Tutina Sluha se plzeňská opera zapojila do zajímavé mezinárodní operní soutěže a festivalu Armel, jehož finále právě probíhá s maďarském Segedínu. Do festivalové soutěže se mohou zapojit i čeští zájemci o operu. Prostřednictvím internetu operní fandové z celého světa svým hlasem rozhodují o divácké ceně pro nejlepší z pěti festivalových inscenací. Díky spolupráci s televizním kanálem Arte jsou totiž všechna festivalová představení vysílána on-line na internetových stránkách Arte (a navíc zde zůstanou ke stažení ještě během dalších tří měsíců). Hlasovat je třeba do 17. listopadu, kdy soutěž a festival končí galakoncertem a vyhlášením výsledků.

Toto využití internetu je jen jeden ze spousty nápadů, kterým se tato jedinečná operní soutěž snaží čeřit operní vody. Její hlavní zvláštností, kterou se odlišuje od desítek, ba stovek pěveckých soutěží po celém světě, je to, že tu sólisté nesoutěží přednesem árií na pódiu, ale během představení přímo v rolích vybraných pěti inscenací. Ty „doma“ nastudují zúčastněná divadla z různých zemí v rámci svého domácího repertoáru a ve finále toho celého dlouhého soutěžního procesu je přijedou předvést do krásného honosného divadla v Segedínu. Smyslem soutěže tedy není prezentace krásných hlasů, ale umění ztvárnit operní role v její komplexnosti pěvecké a herecké v rámci celé inscenace. Armel tak zachytil operní trend posledních let, kdy opera už dávno není kostýmovaným koncertem, ale divadlem současnosti. Armel festival se také snaží zapojovat progresivní operní režiséry a podporuje divadla v tom, aby hrála soudobé opery. Sedmičlenná mezinárodní odborná porota, složená z významných osobností – předsedou je letos Raymond Duffaut), pak rozhodne o vítězi – nejlepším ženském a nejlepším mužském výkonu a také o nejlepší inscenaci.

Nepominutelnou součástí festivalu je ovšem také přímý přenos všech festivalových představení maďarskou veřejnoprávní (resp. podle způsobu financování státní) televizní stanicí Duna (a od ní to přebírá na svůj webový portál Arte). Na spolupráci veřejnoprávních televizí s evropskými operními divadly jsem už poukázala v souvislosti s operními přenosy do kin. V českých poměrech to zní jako z jiné planety, protože Česká televize, pokud si vůbec na operu ve svém programu vzpomene, si plnění veřejné služby představuje jako přenos hodně opelichaného Rigoletta z Mantovy. A to přitom pořádá festival Zlatá Praha s takovou spoustou báječných záznamů operních inscenací nebo dokumentů.

Finále v Segedínu je ovšem „jen“ vyvrcholením dlouhého soutěžního procesu a neochvějného přesvědčení, že právě takový soutěžní festival má smysl. Ředitelka Ánes Havas, dáma drobné postavy ale obrovské energie, nápadů a „umanutosti“ překonávat nedůvěru v uskutečnění myšlenky festivalu i různé nepřízně. (Například letošní účast krakovské opery zmařily srpnové povodně a bylo třeba na poslední chvíli hledat nové divadlo, které by se titulu, z něhož byly soutěžní role, ujalo. Naštěstí šlo o Traviatu.) Ánes Havas která v Budapešti provozuje nezávislé operní produkce, toužila uspořádat mezinárodní festival soudobých oper. A jiná energická dáma, Edina Bátyai, ředitelka letního operního open-air festivalu na rozlehlém náměstí v Segedínu, kde se ovšem hraje hlavně Verdi a Puccini, měla zase vizi pěvecké soutěže.

Výsledkem je Armel festival, který se letos koná už potřetí a který probíhá v několika fázích. Nejprve se vybere pět divadel, která chtějí do soutěžního procesu vstoupit nastudováním vybrané inscenace v rámci svého vlastního dramaturgického plánu. Takto se už festivalu účastnily nejen maďarské opery soubory, ale i Dicapo Opera z New Yorku, soubor z německých Brém, z francouzského Rennes, norského Bergenu, polského Gdaňsku, švýcarského Bienne. A v jednotlivých inscenacích jsou vybrány role, většinou tři, ty hlavní, ve kterých, resp. o které se soutěží. V dubnu pak v různých městech – letos to bylo v Budapešti, Moskvě, Paříži, New Yorku a v norském Bergenu, probíhá první kolo soutěže, do kterého se mohou přihlásit se zpěváci bez věkového limitu (nicméně převažuje mladá generace) a předvést árie dle vlastního výběru, jedna ovšem musí být z opery vzniklé po roce 1940. Překvapilo mě, jak obrovský je zájem – prvním kolem projde celkem na 500 adeptů! Porota vybere zhruba trojnásobek sólistů, než kolik je soutěžních rolí (těch bylo letos 13 , kteří postupují do druhého kola, to se už koncentruje do Segedínu. Tady zpěváci musí předvést něco z role, o kterou se ucházejí, a hlavně ve workshopu si je už prověřují režiséři, ale i dirigenti a šéfové jednotlivých divadel. Výsledkem dvoudenního klání jsou finalisté, kteří pak studují své role v daných divadlech a zde také vystupují. A každý ročník soutěže pak vrcholí v první polovině listopadu oním festivalem.

Naše operní soubory se do Armelu zapojily hned od loňského, tedy druhého ročníku této mladistvé operní soutěže. Loni to bylo Národní divadlo moravskoslezské, také s operou italského skladatele Marca Tutina – tehdy to byla opera Vita, velice sugestivní psychologické hudební drama. Pokud nakonec tak dobrá inscenace jako Vita nezískala žádnou cenu, asi rozesmutnilo Ostravské, ale zároveň to ukazuje, jak vysokou úroveň soutěžní festivalové inscenace loni měly.

Letos, jak už zaznělo, do soutěže vstoupila opera plzeňská opět Tutinovou operu, tentokrát jeho Sluhou. V Segedínu jsem ale pochopila, že jakkoli je soutěž primárně o rolích a inscenacích, jednotlivé operní soubory se prostřednictvím soutěže snaží uplatňovat a propagovat také své domácí skladatele. Aniž bych chtěla zpochybňovat italského skladatele Marca Tutina, jsem přesvědčena, že by se u nás našla přinejmenším srovnatelná díla soudobých českých skladatelů, jimiž by mohly české operní soubory do sice nevyhlášeného, ale v praxi probíhajícího operního klání vstupovat. Ještě že to loni za nás udělali Švýcaři, kteří nastudovali operu Bohuslava Martinů Dvakrát Alexandr (s Ravelovou Španělskou hodinkou). A co se týká českých, tedy vlastně slovenských zpěváků – loni uspěla slovenská mezzosopranistka Zuzana Dunajčanová, která působí v Ostravě a získala právě titulní roli Vity. Jinak se čeští adepti moc nehrnou, v mezinárodní konkurenci se prosazují Američané, Maďaři, ale i Francouzi, Poláci, Rumuni, Rusové nebo Kanaďané a sólisté z dalších zemí i hodně exotických zemí (Sýrie).

Jak Plzeňští uspějí, si musíme počkat až do toho 17. listopadu, kdy bude ještě uvedena Verdiho Traviata v nastudování segedínské opery, současná americká opera Thomase Pasatieriho podle Čechova Racka v provedení newyorského souboru Dicapo Opera a Prokofjevův Ohnivý anděl divadla z Debrecínu.

Mají Plzeňští na Armelu s Tutinovým Sluhou šanci?

Českou premiérou Tutinova Sluhy otevřela svou letošní sezónu plzeňská opera už v září, za účasti autora, který se přijel podívat také do Segedínu. Marco Tutino, letošní šestapadesátník, zkušený skladatel, ale i šéf uměleckých institucí, je našemu opernímu publiku dobře známý. Patří mezi hlavní představitele italských neoromantiků, jejichž postoj dost provokativně shrnul na počátku 80. let tak, že většina moderní hudby je prý k smrti nudná, ošklivá, protivná a nepříjemná. A přiklonil se k postmodernímu eklekticismu, v němž se vrací k tvorbě 19. století, ale zároveň využívá i soudobé postupy a styly včetně například rocku. V Ostravě před dvěma lety uvedly jeho operu Vlčice, v níž Tutino oslavil 100. výročí italského operního verismu tím, že zkomponoval polovečerní operu na libreto, které pocházelo ze stejného zdroje jako stěžejní Mascagniho Sedlák kavalír, totiž z naturalisticky syrových Sicilských povídek Giovanniho Vergy. Dokázal s přesnou drsností vyjádřit v příběh nezvyklého milostného trojúhelníku, v němž sexuální posedlost neodvratně směřuje k devastaci citových vztahů. A o rok později se do Ostravy vrátil znovu s další komorní jednoaktovou operou Vita a opět úspěšně. Potvrdil talent, který bývá u dnešních operních skladatelů vzácností – totiž najít silné téma, vhodné pro specifický žánr opery. Neboří tradice, ani není dogmatik, suverénně mísí styly; zachovává ovšem to podstatné: melodii. Nachází hudební vyjádření, kterému diváci rozumějí. Ve Vitě adaptoval televizní film slavného Mikea Nicholse Wit / Důvtip. V intimním psychologickém dramatu profesorky anglické literatury se specializací na alžbětinského básníka a duchovního Johna Donna líčí emancipovanou sebevědomou ženu, které byla diagnostikována rakovina.

I ve Sluhovi se dá najít řada shod s postupy, které tak úspěšně uplatnil v obou předchozích operách: opět je to komorní opera – tentokrát pro čtyři sólisty a sedm muzikantů, opět podle literárního námětu, který také prošel úspěšnou filmovou verzí: v případě Sluhy jde o stejnojmennou novelu anglického spisovatele Robina Maughama z roku 1948, proslavenou filmem Josepha Loseyho s Dirkem Bogardem v titulní roli Sluhy. Tento sluha jménem Barrett dokáže postupně, zpočátku velice nenápadně vlastně svou přemrštěnou servilností, ovládnout svého pána natolik, že dobře situovanému mladému Londýňanovi Tonymu, u kterého slouží, nejprve zničí jeho milenecký vztah. Barrett si svého pána nakonec podřídí natolik, že Tony ztrácí schopnost se samostatně rozhodovat a plně se podvoluje Barrettově vůli: oba muži končí ve společné posteli se společnou poněkud ordinérní mladičkou milenkou. Na což se může jeho dřívější milenka Tonymu odpovídajícího postavení vyšší společenské vrstvy, jen zpovzdálí dívat, když se jí nepodařilo Tonyho odvrátit od jeho závislosti na Barrettovi.

Plzeňské divadlo uvádí novinku pod taktovkou Jiřího Petrdlíka a v režii Luďka Golata s mezinárodním obsazením. Sólisté v soutěžních rolích jsou v plzeňském Sluhovi vynikající, suverénně se ovšem vedle nich prosazuje „domácí“ Jana Tetourová v roli Tonyho milenky Sally. Všichni se představili jako pěvci, kteří dobře vědí, že v dnešním operním divadle nevystačí jen se zpíváním, jakkoli technicky dobře zvládnutým. Trojice „soutěžních“ sólistů – anglo-americký tenorista Peter Furlong v roli Tonyho, uzbecký barytonista Alexej Bogdančikov jako sluha Barrett, francouzská sopranista Camille Dereux, ale i mezzosopranistka Jana Tetourová prokázali skvělé herecké schopnosti, ba i odvahu se na jevišti svléknout do spodního prádla. Nicméně přiznám, že téma opery, v němž je akcentována společenská nerovnost a odtažité snobství, mě tentokrát příliš neoslovilo. Možná to bylo i tím, že režisér Luděk Golat přenesl operu blíže do současnosti a na neměnné scéně se nepodařilo zřetelně vyjádřit společenské rozdíly, pro téma opery klíčové, a posuny z vyšších pater domu do služebné kuchyně. Určitý problém bude i v díle samém, členěném do řady obrazů oddělených v plzeňském nastudování setměním jeviště a údery zvonů. Někteří diváci – a to jak při plzeňské premiéře tak při segedínském uvedení, si už několik obrazů před závěrem mysleli, že je konec a začali tleskat.

Veslefrikk – norsko-maďarská představa o rodinné opeře na Armelu

Přímo v Segedínu jsem viděla ještě norskou soudobou – podle podtitulu rodinnou operu Veslefrikk Knuta Vaageho podle norské pohádky. Holčička jménem Veslefrikk trpí společně s dalšími dětmi pod temnou nadvládou krvelačných vran a ďábelského Dona, který je nutí do úmoru klečet u šicích strojů a vyrábět panenky. Veslefrikk ale sní o kouzelných houslích a svobodě. Statečně se jí podaří utéci, hrou na housle vrátí ústa, uši a oči zvláštním dívčím bytostem, kterým je vrány vyklovaly, Don a vrány ji ale znovu chytí a musí sloužit zákazníkům v Donově nočním podniku. Její další pokus o útěk skončí odsouzením k smrti oběšením. Ale její splněné poslední přání, aby si mohla zahrát na housle, jí Don splní a Veslefrikk si jejich hrou podmaní Dona i vrány. Veslefrikk se ale nechce slepě mstít, ale potrestat své trýznitele tak, aby trest nezatížil její svědomí. Svítání a svoboda vítězí na světem temnoty a útlaku. Knüt Vóge zapojil do partitury různé hluky, šumy, pazvuky, hudba zní hodně drsně, včetně oněch kouzelných houslí, které rozhodně nevydávají žádné líbezné zvuky. Jakkoli skladatel zamýšlel rozjasnit závěr opery šťastným koncem, maďarský režisér Róbert Alfödi vrací Veslefrikk a její kamarádky k úmorně šedé práci nad šitím panenek. Přiznám se, že takové scénické řešení u mně vyvolalo spíše otazníky, ale možná právě to byl záměr.
Shodou okolností to připomíná aktuální plzeňskou aféru s vykořisťováním rumunských dělníků – třeba i takové dobové souvislosti měl režisér na mysli.

Inspirace na tento týden

Na úterý 9. listopadu zařadila síť kin Palace Cinemas – tentokrát už nejen v Praze, Brně a Ústí, ale i v Liberci – v rámci projektu Opera in Cinema další z přenosů z Teatro Comunale z Boloně. V Belliniho Normě v hlavních rolích vystoupí Daniela Dessì jako Norma a Fabio Armiliato v roli Polliona a v roli Adalgisy americká mezzosopranistka Kate Aldrich, kterou u nás známe jako Sesta v Mozartově opeře La Clemenza di Tito – za tuto roli získala v roce 2006 dokonce cenu Thalie.

Na sobotu 13. listopadu připravuje MET další, již třetí přímý přenos této sezóny. V již starší inscenaci Donizettiho opery Don Pasquale z roku 2006. Pod taktovkou Jamese Levina v režii Otto Schenka se můžeme těšit na Annu Netrebko, Matthewa Polenzaniho, Mariusze Kwieciena nebo Johna Del Carlo.

Ve stejný den, tedy v sobotu 13. listopadu, se od 19. hodiny uskuteční v pražském Muzeu Kampa vernisáž expozice Světlo! s podtitulem Light Up the Lights! Výstava je věnovaná dílu dvou divadelníků – Josefa Svobody (jehož nedožité devadesáté narozeniny tím připomíná) a Roberta Wilsona (který po červnové Kátě Kabanové připravuje ve Stavovském divadle Čapkovu Věc Makropulos s premiérou 18. listopadu). Pro oba je právě světlo klíčovou součástí jejich tvorby. Pořadatelem je Bohemia Heritage Fund, nadační fond na podporu českého kulturního dědictví v evropském a světovém kontextu. Koncepci výstavy vytvořil akademický architekt a scénograf Daniel Dvořák, jejím spoluautorem a realizátorem je architekt Karel Kut. Podle pěvkyně a herečky Soni Červené, která se ve fondu také angažuje a která právě s Robertem Wilsonem dlouhodobě spolupracuje a v připravované inscenaci Věci Makropulos vytvoří titulní roli, „společná výstava těchto dvou rozdílných a přesto spřízněných vládců světla a protisvětla přesvědčí návštěvníky o tom, že umění světlonošů protíná hranici i zákony.“ Výstava potrvá do 6. února příštího roku.

V neděli 14. listopadu od 18:30 v Pálffyho paláci proběhne další z pořadů 13. mezinárodního festivalu koncertního melodramu – Melodramatický kabaret. Vystoupí na něm Jan Dušek, Olga Krumpholozová, Jiří Lábus, Marie Málková a další. Následující neděli 21. listopadu se tento ojedinělý festival uzavře na Žofíně koncertním průřezem trilogií Zdeňka Fibicha Hippodamie.

 

 

 

Armel – Opera Competetion and Festival

www.operaverseny.hu

Live web Arte TV:
VESLEFRIKK
https://liveweb.arte.tv/fr/video/Veslefrikk__un_opera_de_Knut_Vaage/
THE SERVANT
https://liveweb.arte.tv/fr/video/The_Servant__un_opera_de_Marco_Tutino/
LA TRAVIATA
https://liveweb.arte.tv/fr/video/La_Traviata_a_l_Armel_Opera_Competition___Festival/
THE SEAGULL
https://liveweb.arte.tv/fr/video/La_Mouette__un_opera_de_Thomas_Pasatieri_d_apres_Tchekhov/
THE FIERY ANGEL
https://liveweb.arte.tv/fr/video/L_Ange_de_Feu__de_Prokofiev/

 

 

 

***

Marco Tutino
The Servant
(Sluha)
Dirigent: Jiří Petrdlík
Režie: Luděk Golat
Scéna: Jaroslav Malina
Kostýmy: Helena Anýžová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Členové a členky orchestru opery DJKT: Martin Kos, Michal Pospíšil, Jaroslava Smolová, Hana Vítková, Vojtěch Skalka, Štěpán Kos a Markéta Mazourová
Premiéra 11. září 2010 ve Velkém divadle
Produkce Divadla J. K. Tyla v Plzni ve spolupráci s Armel Opera Competition & Festival

soutěžní role:
Tony Williams: Peter Furlong
Barrett: Alexey Bogdanchikov
Vera/Mabel: Camille Dereux
další role:
Sally Grant: Jana Tetourová

***

Knut Vaage:
Veslefrikk
Libretto Torgeir Rebolledo Pedersen
Dirigent: Peter Szilvay
Režie Róbert Alfödi
Scéna: Lili Izsák, Z.Gergely Zöldy
Kostýmy: Fruzsina Nagy
Interpreter: Eszter Varga
Hraje Soubor BIT20
Produkce Den Nye Opera, Bergen, Norsko ve spolupráci s AdOpera! a Armel Opera Competition & Festival.
Provedení na festivalu Armel, Segedín, Maďarsko 3. a 4. listopadu 2010

soutěžní role:
Veslefrikk: Iulia Vacaru
Don O’Day: Alexander Polkovnikov
další role:
Zaměstnankyně: Ragnhild Eide Akslen, Janna Vettergren, Hilde Veslemøy Hagen
Zaměstnanec/Zákazník/Vrána: Ola Marius Ryan, Per Andreas Tønder, Erlend Tvinnereim

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3 – Vltava
Zvukovou podobu Panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde