Šárka – Janáčkova operní prvotina

  1. 1
  2. 2

Je historickým paradoxem, že o operní žánr, který Janáčka celosvětově proslavil, projevil jako začínající skladatel zájem až od 80. let 19. stol. Po otevření stálého českého divadla v Brně na Veveří roku 1884 započal Janáček s vydáváním časopisu Hudební listy, do nichž vedle odborných a historických pojednání přispíval i recenzemi na operní a operetní představení, jež byla k vidění na české scéně. Na počátku roku 1885 pak v jeho zápisníku můžeme najít první stopy svědčící o snaze o vlastní kompozici opery. Námět Janáček převzal z Chateaubriandovy povídky Příhody posledního Abenceraga, kterou v té době četl. Tento prvotní pokus však skončil přehledem výstupů a hlasovým rozvržením postav. Janáček zřejmě nenašel v Brně literáta, který by mu pomohl s vytvořením libreta, a tak se pro příště musel porozhlédnout po hotovém operním textu.


O dva roky později byl svým přítelem Karlem Sázavským upozorněn na text hudebního dramatu Šárka významného českého básníka Julia Zeyera zpracovávající slavný příběh z české mytologie. Libreto vzniklo na žádost Antonína Dvořáka, v té době nadějného skladatele a autora pěti oper. Vlastní text vychází ze čtvrtého oddílu Zeyerova pětidílného veršovaného eposu Vyšehrad. Básník v něm čerpá nejen ze starých českých kronik, ale slovanskou mýtickou látku obohacuje rovněž o prvky z jiných indoevropských kultur, zejména z mytologie germánské, keltské či starořecké. Dvořák však se zhudebněním Zeyerem vytvořeného libreta váhal a tak se básník posléze obrátil na Smetanu. Když libreto odmítl i on, rozhodl se dílo vydat tiskem. Text hudebního dramatu tak vyšel ve třech pokračováních 1. a 15. ledna a 1. února 1887 v novém divadelním časopise Česká Thalia, jehož dopisovatelem byl právě Karel Sázavský.

Janáček započal s kompozicí téměř okamžitě a již za necelých šest měsíců měl hotový klavírní výtah celé opery, kterou zaslal k posouzení Antonínu Dvořákovi. Setkání s Dvořákem proběhlo někdy po 29. říjnu 1887 a jelikož konzultace dopadla uspokojivě, osmělil se Janáček požádat Zeyera o svolení ke zhudebnění libreta, aby mohl operu nabídnout k provozování. Zeyer však opakovaně souhlas udělit odmítl. Svou roli hrály nejen Janáčkovy úpravy a zásahy do Zeyerova básnického jazyka i dosud nedořešený zájem samotného Dvořáka o zhudebnění stejného libreta, ale také celkově negativní smýšlení pražské umělecké a intelektuální společnosti o mladém moravském skladateli související s jeho vleklým smetanovským sporem. Janáček nicméně nepřestal na opeře pracovat, dílo zásadním způsobem přepracoval a prvá dvě dějství zorchestroval, aby nakonec vědom si nezvratnosti Zeyerova rozhodnutí rozpracovanou kompozici odložil a vrátil se k ní až po dlouhých 30 letech.

Původní verze z roku 1887 obsahuje velmi odlišný hudební materiál, než jaký můžeme nalézt ve verzi finální. Zvláště patrné je to u vokálních partů, do nichž Janáček ve verzích pozdějších několikrát významně zasáhl. Předehra k původní verzi je originálním hudebním materiálem a již ve verzi z roku 1888 byla zcela nahrazena předehrou novou, stručnější. Rovněž po stránce formální došlo k výrazným změnám. Verze z roku 1887 obsahuje rozsáhlejší sborové party, některé sbory byly později zcela vyškrtnuty, jako např. již vstupní sbor vladyků či sbor o Ctiradově dědictví. Rovněž sólové výstupy a ansámbly (např. duet Šárky a Ctirada z 2. dějství) jsou v této verzi ještě nepoznamenány pozdějšími přepracováními.

Ačkoli první verze Šárky nebyla nikdy instrumentována a lze jí tak provést pouze s klavírním doprovodem, jedná se o natolik celistvou kompozici, že pro její první provedení bylo rozhodnuto nastudovat dílo i po stránce scénické. V rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2010 tak dojde k historicky prvnímu provedení Janáčkovy první opery v její původní podobě jako jedné z posledních mistrových kompozic, jež dosud nikdo neměl příležitost vyslechnout. Vzhledem k tomu, že dílo nebylo ani nikdy publikováno, je tak vůbec poprvé dána světové hudební veřejnosti možnost seznámit se z dílem, které stálo u počátku Janáčkovy operní tvorby a ve kterém se odrážejí autorovy prvotní postoje k tomuto žánru hudebního divadla.

Po pražské premiéře Její pastorkyně v roce 1916 pracovní život skladatele Leoše Janáčka zdynamičtil. Během příprav na premiéru Její pastorkyně ve Vídni o dva roky později, jež měla představovat zlomový moment v prosazení Janáčkova operního díla na světových scénách, nalezl již pozapomenutou partituru své opery Šárka z let 1887-8. Po třiceti letech se Janáček znovu začíná zaobírat svou dosud neprovedenou operní prvotinou. Přibližně od ledna do května 1918 provádí v partituře Šárky další změny a světlo světa tak spatřila další, v pořadí již třetí verze tohoto díla. Změny se týkaly především vokálních partů, kde skladatel zúročil své zkušenosti z předešlých oper Její pastorkyňa, Osud a Výlety páně Broučkovy. Změnám ve vokálních linkách neodpovídaly však změny v orchestrálních hlasech. Zde byly úpravy spíše drobnějšího rázu. Janáček také definitivně zrušil označení jednotlivých zpěvních čísel a vrátil se k označení proměny druhého dějství jako dějství třetího, jak můžeme nalézt v původním Zeyerově libretu.

Osvald Chlubna
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (6) “Šárka – Janáčkova operní prvotina

  1. Janáček je jeden z nejlepších operních skladatelů všech dob. Jen Šárka a Počátek románu jsou opravdu slabé opery a měly by se hrát třeba jen u příležitosti nějakého kompletního Janáčkova cyklu.
    Jak geniální prvotinu napsal např. Bedřich Smetana – a také se u nás nehraje, byť Braniboři jsou daleko kvalitnější, než Šárka (o Počátku románu nemluvě)!
    Ale souhlasím, Janáčka je u nás stále málo a nechápu, jak někdo může mít s jeho operami problémy! Jsou geniální! Myslím ve svém výsledném tvaru – to se týká např. Výletů páně Broučkových!

  2. Leonora3:
    pro Edvarda: jeden taliansky tenor, ktory isteho casu posobil v ceskych divadlach hovoril, ze Janacek je taky cesky Puccini, takze je to taka moravska (ceska) varianta verizmu, ktora na svoju hviezdnu chvilu este stale caka, ale iste pride.

    Angela Denoke ako Jenufka a Agnes Baltsa ako Kostelnicka v Jenufe, ktora bola v Staatsoper Vieden bola trochu kozmopolitna verzia, ovsem v nicom neurazala. A potom ta prava moravska, pri ktorej zaplesalo srdce domaceho milovnika opery totiz s Gabrielou Benackovou, a Leoniou Rysanek v pamatnej brnenskej inscenacii. Na to sa neda zabudnut!

Napsat komentář