Je historickým paradoxem, že o operní žánr, který Janáčka celosvětově proslavil, projevil jako začínající skladatel zájem až od 80. let 19. stol. Po otevření stálého českého divadla v Brně na Veveří roku 1884 započal Janáček s vydáváním časopisu Hudební listy, do nichž vedle odborných a historických pojednání přispíval i recenzemi na operní a operetní představení, jež byla k vidění na české scéně. Na počátku roku 1885 pak v jeho zápisníku můžeme najít první stopy svědčící o snaze o vlastní kompozici opery. Námět Janáček převzal z Chateaubriandovy povídky Příhody posledního Abenceraga, kterou v té době četl. Tento prvotní pokus však skončil přehledem výstupů a hlasovým rozvržením postav. Janáček zřejmě nenašel v Brně literáta, který by mu pomohl s vytvořením libreta, a tak se pro příště musel porozhlédnout po hotovém operním textu.
O dva roky později byl svým přítelem Karlem Sázavským upozorněn na text hudebního dramatu Šárka významného českého básníka Julia Zeyera zpracovávající slavný příběh z české mytologie. Libreto vzniklo na žádost Antonína Dvořáka, v té době nadějného skladatele a autora pěti oper. Vlastní text vychází ze čtvrtého oddílu Zeyerova pětidílného veršovaného eposu Vyšehrad. Básník v něm čerpá nejen ze starých českých kronik, ale slovanskou mýtickou látku obohacuje rovněž o prvky z jiných indoevropských kultur, zejména z mytologie germánské, keltské či starořecké. Dvořák však se zhudebněním Zeyerem vytvořeného libreta váhal a tak se básník posléze obrátil na Smetanu. Když libreto odmítl i on, rozhodl se dílo vydat tiskem. Text hudebního dramatu tak vyšel ve třech pokračováních 1. a 15. ledna a 1. února 1887 v novém divadelním časopise Česká Thalia, jehož dopisovatelem byl právě Karel Sázavský.
Janáček započal s kompozicí téměř okamžitě a již za necelých šest měsíců měl hotový klavírní výtah celé opery, kterou zaslal k posouzení Antonínu Dvořákovi. Setkání s Dvořákem proběhlo někdy po 29. říjnu 1887 a jelikož konzultace dopadla uspokojivě, osmělil se Janáček požádat Zeyera o svolení ke zhudebnění libreta, aby mohl operu nabídnout k provozování. Zeyer však opakovaně souhlas udělit odmítl. Svou roli hrály nejen Janáčkovy úpravy a zásahy do Zeyerova básnického jazyka i dosud nedořešený zájem samotného Dvořáka o zhudebnění stejného libreta, ale také celkově negativní smýšlení pražské umělecké a intelektuální společnosti o mladém moravském skladateli související s jeho vleklým smetanovským sporem. Janáček nicméně nepřestal na opeře pracovat, dílo zásadním způsobem přepracoval a prvá dvě dějství zorchestroval, aby nakonec vědom si nezvratnosti Zeyerova rozhodnutí rozpracovanou kompozici odložil a vrátil se k ní až po dlouhých 30 letech.
Původní verze z roku 1887 obsahuje velmi odlišný hudební materiál, než jaký můžeme nalézt ve verzi finální. Zvláště patrné je to u vokálních partů, do nichž Janáček ve verzích pozdějších několikrát významně zasáhl. Předehra k původní verzi je originálním hudebním materiálem a již ve verzi z roku 1888 byla zcela nahrazena předehrou novou, stručnější. Rovněž po stránce formální došlo k výrazným změnám. Verze z roku 1887 obsahuje rozsáhlejší sborové party, některé sbory byly později zcela vyškrtnuty, jako např. již vstupní sbor vladyků či sbor o Ctiradově dědictví. Rovněž sólové výstupy a ansámbly (např. duet Šárky a Ctirada z 2. dějství) jsou v této verzi ještě nepoznamenány pozdějšími přepracováními.
Ačkoli první verze Šárky nebyla nikdy instrumentována a lze jí tak provést pouze s klavírním doprovodem, jedná se o natolik celistvou kompozici, že pro její první provedení bylo rozhodnuto nastudovat dílo i po stránce scénické. V rámci Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2010 tak dojde k historicky prvnímu provedení Janáčkovy první opery v její původní podobě jako jedné z posledních mistrových kompozic, jež dosud nikdo neměl příležitost vyslechnout. Vzhledem k tomu, že dílo nebylo ani nikdy publikováno, je tak vůbec poprvé dána světové hudební veřejnosti možnost seznámit se z dílem, které stálo u počátku Janáčkovy operní tvorby a ve kterém se odrážejí autorovy prvotní postoje k tomuto žánru hudebního divadla.
Po pražské premiéře Její pastorkyně v roce 1916 pracovní život skladatele Leoše Janáčka zdynamičtil. Během příprav na premiéru Její pastorkyně ve Vídni o dva roky později, jež měla představovat zlomový moment v prosazení Janáčkova operního díla na světových scénách, nalezl již pozapomenutou partituru své opery Šárka z let 1887-8. Po třiceti letech se Janáček znovu začíná zaobírat svou dosud neprovedenou operní prvotinou. Přibližně od ledna do května 1918 provádí v partituře Šárky další změny a světlo světa tak spatřila další, v pořadí již třetí verze tohoto díla. Změny se týkaly především vokálních partů, kde skladatel zúročil své zkušenosti z předešlých oper Její pastorkyňa, Osud a Výlety páně Broučkovy. Změnám ve vokálních linkách neodpovídaly však změny v orchestrálních hlasech. Zde byly úpravy spíše drobnějšího rázu. Janáček také definitivně zrušil označení jednotlivých zpěvních čísel a vrátil se k označení proměny druhého dějství jako dějství třetího, jak můžeme nalézt v původním Zeyerově libretu.
Osvald ChlubnaNovou verzi klavírního výtahu předal svému žáku, hudebnímu skladateli Osvaldu Chlubnovi, aby vypracoval instrumentaci závěrečného dějství. Jelikož neměl Chlubna k dispozici partitury prvních dvou aktů, musel při práci na třetím jednání vycházet jen ze své představy nezávislé na Janáčkově slohu. Na konci srpna byl již Chlubna s prací hotov. Janáček ovšem pokračuje v úpravách v klavírním výtahu, aniž by bral ohled na již vypracovanou partituru. Janáček tak Chlubnu znovu požádal o spolupráci na změnách v partituře prvního a druhého dějství. Chlubna dle klavírního výtahu provedl žádané a daná místa upravil a přeinstrumentoval. Problematická práva na text ošetřil Janáček již v říjnu 1918, kdy požádal Českou Akademii císaře Františka Josefa, jež byla dědičkou práv po zemřelém Juliu Zeyerovi, o svolení ke zhudebnění Zeyerova libreta. Tehdy již uznávanému komponistovi bylo povolení obratem vyřízeno.
V roce 1919 projevila o Šárku zájem vídeňská Universal Edition, jež však její publikování podmínila uvedením v některém operním domě. Své premiéry se ale Šárka dočkala až 11. listopadu 1925 v Národním divadle v Brně. Vydání klavírního výtahu se i nadále z nejrůznějších důvodů oddalovalo a Janáček se vydání Šárky za svého života již nedočkal. Do konce století se pak tato opera uvedla jen ve třech dalších scénických provedeních a to zejména z důvodů problematického hudebního materiálu. Až v roce 2001 došlo k vydání hudebních materiálů opery a tak bylo po mnoha desítkách let vyslyšeno skladatelovo přání o publikaci jeho díla, jež není jen začátečnickým pokusem ale vyspělým tvůrčím činem, jak dokazuje i fakt, že ve století jednadvacátém je Janáčkova Šárka uváděna na operních jevištích po celém světě.
Šárka
(původní verze 1887)
Hudební nastudování: Ondrej Olos
Režie: Kristiana Belcredi
Scéna: Jan Kříž
Kostýmy: Eliška Ondráčková
Sbormistr: Jan Ocetek
Klavír: Ondrej Olos
Sbor Vox Iuvenalis
Premiéra 26.11.2010 v Divadle Reduta Brno
(Národní divadlo Brno)
Šárka: Lucie Kašpárková
Ctirad: Juraj Nociar
Přemysl: Martin Štolba
Lumír: Ondřej Koplík
