Schönbergův Mojžíš a Áron ve Wiener Staatsoper

  1. 1
  2. 2

Otázkami víry a řádu se rakouský skladatel Arnold Schönberg zabýval po celý život. Narodil se v roce 1874 židovským rodičům ve Vídni a zde také vyrůstal. Jako čtyřiadvacetiletý přestoupil na protestantskou víru. Je pravděpodobné, že se nějakým způsobem setkal s projevy vídeňského antisemitismu přelomu 19. a 20. století (k tomuto tématu doporučuji knihu Brigitte Hamannové Hitlerova Vídeň). Hlouběji se začal problematikou náboženství zabývat v době 1. světové války v básnických textech, mezi něž patří mimo jiné text oratoria Jákobův žebřík (Die Jakobsleiter) z roku 1915. Fragment tohoto oratoria jsem viděl ve Vídeňské opeře v roce 2001 Marelliho inscenaci. Roli Gabriela ztvárnil Franz Hawlata, Umírající známá herečka Burgtheateru Kirsten Dene. Dojem, který na mne představení zanechalo, byl obrovský a dodnes na ně vzpomínám.

Jako další moment, který Schönberga nasměroval k náboženské (a nábožensko-politické) problematice, se uvádí jeho dovolená 1921 v letovisku nedaleko Salzburgu. Samotný starosta mu tenkrát nařídil, aby městečko se svou rodinou opustil, protože zde Židé nejsou vítáni. Krátce po tomto incidentu začal Schönberg práci na dramatu Biblická cesta (Der biblische Weg). Tehdy také pojal myšlenku uvést na hudební scénu postavu Mojžíše, vůdce židovského národa.

Franz Grundheber (Mojžíš)

V roce 1922 Schönberg poprvé svým žákům vysvětlil metodu, jíž se už několik let zabýval. Šlo o metodu komponování s dvanácti tóny, dodekafonii, a skladatel ji považoval za revoluci v hudbě. Hudba založená na principu vlády řad stanoveného sledu dvanácti tónů vzbudila nadšení v malém okruhu Schönbergových přátel a žáků, většina – i odborné – veřejnosti na ni hleděla s despektem nebo ji rovnou odmítala. U publika se mnoho nezměnilo dodnes, se skladbami tzv. 2. vídeňské školy se zejména u nás na koncertech setkáváme jen výjimečně, o dílech scénických ani nemluvě. Asi před deseti lety vyšel v časopise Svět a divadlo článek Čtvrtstoletí bez Bergovy Lulu, vzpomínající na poslední (brněnskou) inscenaci této opery. Skvělá Lulu se také donedávna hrála ve Vídeňské státní opeře i s velkým ohlasem diváckým, v květnu uvede Divadlo na Vídenče novou inscenaci Wozzecka a v červnu Lulu. V Praze jsme se naposledy setkali v Národním divadle s Wozzeckem a v roce 2008 koncertně se Schönbergovým Erwartung na Pražském jaru s nezapomenutelnou Deborah Polaski. Přitom přistupuje-li i běžný, nepoučený, amatérský (říkejme mu či jí, jak chceme) posluchač či posluchačka k této hudbě s otevřenou myslí, dokáže na něj/ni hluboce zapůsobit. I z důvodu vzácného uvádění však většinou asi zůstane u odsudku: „to se nedá poslouchat… chybí tam melodie… vždyť to nemá žádný řád (sic!)“.

Námět opery – oratoria Mojžíš a Áron čerpá z 2. knihy Mojžíšovy. Zatímco první jednání se drží Bible věrně (často v doslovných citacích), ve druhém se projevil Schönberg básník (kromě psaní i maloval a věnoval se též vynálezectví), třetí dějství zůstalo nezhudebněno. Po vypuknutí nacistických hrůz skladatel konvertoval zpět k judaismu. Nedlouho před smrtí povolil nemocný Schönberg – při vědomí, že se k rozpracovanému dílu z let 1928 – 1932 nebude moci vrátit – dílo provádět s třetím dějstvím v podobě činohry nebo jako fragment. Tak je také uváděno ve Vídni. Připomeňme, že torzem zůstal i Jákobův žebřík a Bergova Lulu, která má však své dokončení z pera Friedricha Cerhy.

Současná vídeňská inscenace (režie Reto Nickler) měla premiéru 3.června 2006 pod taktovkou Danielle Gattiho, 10. bezna 2010 zazněla v obnoveném nastudování Lothara Zagroseka.

Představení začíná na prázdné černé scéně, kde stojí černě odění Židé s kufry. Mojžíšovi (Franz Grundheber) se v hořícícm keři zjevuje Bůh a jeho hlas ukládá Mojžíšovi vyvést židovský národ z egyptského zajetí. Protože Mojžíš sám poselství nedokáže tlumočit, žádá svého bratra Árona (ve Vídni debutující John Darzak), aby dělal prostředníka. Židé vytahují ze svých kufrů velké fotografie mužských a ženských tváří – starých bohů – novému poselství nedůvěřují. Áron tedy uchopí Mojžíšovu hůl a stane se zázrak: hůl se promění v hada. V inscenaci jde o hůl slepeckou – Židé se neustále ptají: „jak Bůh vypadá, jakou má podobu?“ A Mojžíš odpovídá: „Zavřete oči, zacpěte si uši – jen tak ho uvidíte a uslyšíte.“ Je slepý, a proto vidí Boha nejjasněji. Malomocní, kteří se Mojžíše dotknou, se uzdraví a nilské vody se promění v krev (ke všem zázrakům je použit sloupec televizních obrazovek). To Židy přesvědčí, sundávají černá saka a pláště, pod kterými mají bílé košile, a rozhodují se následovat Mojžíše do pouště.

Na začátku druhého dějství čekají Židé již čtyřicet dní na úpatí hory Sinaj na Mojžíšův příchod z vrcholu. Zmocňují se jich pochyby a bouří se. Aby je Áron uklidnil, odlévá sochu Zlatého telete (v inscenaci velká zlatá písmena ICH – JÁ) a lid se vrací ke starým bohům – stěny se otočí a objeví se na nich stovky fotografií, které na začátku vytahovali z kufrů. Židé se převlékají do zlatých šatů, začíná tanec kolem Zlatého telete vrcholící orgiemi, při nichž dochází k rituálnímu zabíjení (na stěně z obrazovek běží záběry z jatek). Mojžíš se vrací s deskami přikázání. Ostře napadá svého bratra za to, že šíří modloslužebnictví. Bůh nemá (a nesmí mít) žádný obraz a rozbíjí Zlaté tele. I tabule, které z hory Sinaj přinesl, nejsou nic jiného než obraz, a proto je v hněvu také rozbije. Ohnivý sloup se mění v mračný sloup a je znamením, které povede lid do Zaslíbené země. Sbor odchází průchodem za – nyní bílou – scénu. Mojžíš sám však nenachází slova, kterými by své myšlenky sdělil.

Áron právě ulil Zlaté tele


Ve třetím dějství měl Mojžíš po delším sporu s bratrem nalézt slova pro vyjádření poselství. Nechá sejmout Áronovi pouta, ten však ihned po osvobození umírá.
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
13 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments