Finančními problémy i obavami o svou budoucnost zmítaná pražská Státní opera se konečně zase jednou zmohla na novou inscenaci. Otázku vhodnosti dramaturgické volby, která padla na Massenetova Dona Quichotta nechme raději stranou, bylo by to nejspíš na samostatné, rozhodně ne krátké povídání. Na straně jedné je sice nevyvratitelné, že Praha má vůči Massenetovi velký dluh, a navíc že jeho Don Quichotte slaví právě v těchto dnech kulatiny od svého prvního provedení, na straně druhé by ale současný více než obehraný repertoár druhého pražského operního domu potřeboval obměnit jako sůl, jenže s Donem Quichottem rozhodně nelze v běžném provozu počítat na dlouho (stejně jako s Wagnerovým Tristanem a Isoldou, připravovaným na květen). Buď jak buď, díky za tuto premiéru, a to jak z pohledu samotného souboru Státní opery, pro který musí být ubíjející a z hlediska dalšího „růstu“ nezdravé „omílat“ stále dokola často několik desítek let staré, mnohdy už značně vyčpělé inscenace typu Rigoletta či Nabucca, tak i z pohledu samotných, především „tuzemských“ návštěvníků opery, pro které je Massenetův Don Quichotte určitě titulem více než zajímavým (připomínám skvělou studii Vlasty Reittererové, kterou při příležitosti této premiéry napsala pro náš web – najdete ji zde.)
I.Tomašev (Don Quichotte), J.Kettner (Sancho Panza)
I.Tomašev (Don Quichotte), J.Kettner (Sancho Panza)
A.Kalivodová (Dulcinée), R.Amoretti (Don Quichotte)
I.Tomašev (Don Quichotte), G.Ibragimova (Dulcinée)
R.Amoretti (Don Quichotte), N.Colin (Sancho Panza)
N.Colin (Sancho Panza)
Nekvasilova a Dvořákova profesní zručnost poradit si při nastudování s tak ne zrovna lehkým titulem, jako je Massenetův Don Quichotte, přinesla na jevišti bezesporu viditelný výsledek. Inspiraci atmosférou italského filmového neorealismu přelomu padesátých a šedesátých let loňského století, či tvorbou Federica Felliniho lze při ztvárnění známého příběhu „rytíře smutné postavy“ akceptovat, onen magický prostor filmové, resp. divadelní metafory na jevišti Státní opery skutečně ve většině scén Massenetovy opery „funguje“. Malý fiátek namísto Rosinanty či motocykl namísto osla? Proč ne, pokud nebudeme chytat za slovo při čtení libreta a oddáme se spíš pocitům a nostalgii, která je v této opeře obsažena. Jiří Nekvasil celou operu inscenuje na takřka prázdném jevišti, kde i přesto je stále se na co dívat, ať už to jsou třeba světelné efekty, skvěle pohybově zvládnutý sbor, magické reflektory skutečně jezdícího auta či třeba jiskry, které vyšlehnou z jeho motoru (Daniel Dvořák ani u tohoto titulu nezůstal nic dlužen svému renomé velmi dobrého scénografa). Tím spíš pak přichází jediná zásadnější výtka: Po velmi živě a vcelku dynamicky rozehraných prakticky všech scénách působí závěrečný obraz poněkud mdle a nudně.
R.Amoretti (Sancho Panza), A.Kalivodová (Dulcinée)
Orchestr Státní opery dělal pod vedením Heiko Mathiase Förstera, s nímž už se z dřívějška zná, co mohl a podobně ostudných kiksů, jako třeba při až ne tak dávném Bludném Holaďanovi se tentokrát vyvaroval (jenže: lze se tím utěšovat?), vcelku obstojně se předvedl i sbor. Srbský basista Ivan Tomašev a v Mexiku vyškolený, avšak především v Evropě působící basbarytonista Noe Colin rozhodně nemají velké hlasy a patří spíše k provozně spolehlivým typům, což v situaci pražské Státní opery určitě lze akceptovat (oba byli ve svých rolích vcelku přesvědčiví především díky své fyziognomii). Za hlavní kámen úrazu ovšem považuji premiérovou představitelku Dulcinei. Andrea Kalivodová má zcela neznělé hloubky, její výšky zní značně nepříjemně. Lze jen těžko uvěřit, že by se pro tuto roli nenašla vhodnější představitelka, zvlášť pak pro premiérové představení. Čtveřici obdivovatelů to zase neomylně kazil Jan Ondráček coby Juan.
H.Jonášová (Pedro), G.Ibragimova (Dulcinée), J.Ondráček (Juan), A.Miro (Garcias)
I.Tomašev (Don Quichotte), G.Ibragimova (Dulcinée), M.Šrejma (Rodriguez), J.Ondráček (Juan)
I.Tomašev (Don Quichotte), J.Kettner (Sancho Panza)
Don Quichotte
Šéf banditů: Martin Sochor
foto: L.Novák
