Texty Ivana Medka (36)
Psáno pro Československý rozhlas Plzeň
Rok před prvním Napoleonovým tažením do Egypta – 31. 1. 1797 – se v Liechenthalu u Vídně narodil Franz Schubert. Bylo mu jedenáct let, když jej otec přivedl do chlapeckého sboru vídeňské dvorní kaple. Za dva roky nato skládal již první písně a v šestnácti letech měl za sebou už první symfonii. Pak následují skladby všech forem, jedna za druhou. Schubertova hudební řeč se rozvíjí a nalézá svůj vlastní výraz. Ten je ovšem ještě nemyslitelný bez Mozarta a Beethovena. Schubert žije ve Vídni plně životem tohoto zvláštního, půvabného a klidného města. Je okouzlen poezií Goethovou a německými romantiky. Cítí, že hudba musí udělat také tento krok do nové oblasti, ve které lidské city nebudou již tak pevně svázány dokonalostí formy, jako tomu bylo u klasiků.
Má starosti jako každý poctivý umělec a v každé době, ale jsou také léta úspěšná. Takový byl pro Schuberta i rok 1816. V červnu dostal dokonce 100 zlatých za jednu příležitostnou kantátu. Byl rozhodnut věnovat se zcela hudbě. Byl mladý a bezprostřední, i když v jeho zápisníku z této doby je plno hledačských a filosofujících poznámek. Ale to všechno patří k sobě. Stejně tak jako ke společenskému životu Vídně patřily salony, ve kterých Schubert získával své první úspěchy. Možná, že nám dnes není biedermeier třeba sympatický. Připadá nám příliš neproblematický. Ale nezapomeňme, že nám právě biedermeier dal jednu z nejkrásnějších Schubertových symfonií. Pátou. Je ze všech nejkratší. Představte si, že v ní nejsou ani klarinety, ale ani trubky a co víc: chybí tympány. A to po Čtvrté – Tragické, pro kterou byl autorovi klasický orchestr v plném obsazení příliš malý. Pátá je krátká, stručná, veselá. Samé sympatické rysy. Je snad proto méně schubertovská, že v ní nacházíme víc haydnovského vtipu než romantické melancholie? Ale to přece ani nebudeme vyslovovat, známe-li vtip a lidovost některých písní, které jako by Schubert odposlouchal ve vídeňských ulicích. Pravda, symfonie je psána v pravidelné, osvědčené formě. První věta sonátová, s hlavním tématem na rozloženém B dur akordu, druhá s krásnou „šestiosmičkovou“ melodií, třetí je spíš ländler než scherzo nebo menuet, a poslední, to je opět takřka popěvek, který je možno stejně dobře si zapískat. Jednoduché, že? Ale co je tu vtipu v hudebním zpracování, jaké je v této jednoduchosti skryto umění, kolik zde najdeme duchaplnosti a kultivovanosti. A jak je teprve těžké toto všechno pochopit a dobře zahrát. A jaká je to radost, když se to povede.
(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy, archiv
