Se sopranistkou Adrianou Kučerovou o La Scale, písních i o plyšovém medvědovi v koncertní síni

Možná ale nechybělo mnoho a krásný hlas Adriany Kučerové místo milovníků opery a klasické hudby oceňovali jen její nejbližší a děti ve školních lavicích. Ačkoliv od dětství ráda zpívala, zpívat se začala učit až po ukončení studií na pedagogické fakultě v době, kdy jiní mladí zpěváci svá studia končí. „Studovala jsem učitelství prvního stupně na vysoké škole a pravidelně chodila kolem dveří základní umělecké školy v Bystrici. Stále jsem si říkala – ´musím na ty dveře zaklepat!´ A když jsem dostudovala, až pak, ve svých 22 letech, jsem na dveře zaklepala,“ směje se Adriana Kučerová. „Paní učitelka Mojžíšová mě vyzkoušela, řekla mi, že mám velký talent, a tak jsme zpívaly. Po půl roce jsem šla na konzervatoř, pak jsem vystudovala Vysokou školu múzických umění v Bratislavě a skončila jsem jako 28letá svá studia,“ vypráví.

Hovoří s humorem, impulsivně, se zápalem, ale zároveň se zvláštním vnitřním klidem, s rozvahou, se skromností a se zdravým nadhledem. Je zřejmé, že nebere sama sebe ani své úspěchy a ocenění smrtelně vážně. Je neobyčejně bezprostřední, přirozená a zdá se vám, jako byste se potkali po letech se svojí dávnou kamarádkou z dětství, se kterou si jen tak povídáte o tom, jak šel život. A přijde vám líto, když se už rozhovor zákonitě chýlí ke konci. Její vyrovnanost pramení nepochybně i z toho, že dokázala skloubit kariéru s rodinou, v níž má své zázemí. Vychovává s partnerem dvě malé děti – kluky ve věku 4 a 7 let.

Váš životní příběh dokládá, že nikdy není pozdě!
Když jiní končí studia a vstupují na jeviště, já jsem se studium zpěvu začala. Ale rychle jsem to dohonila. V den své promoce na akademii jsem byla ve finále na soutěži v Belvederu, vyhrála jsem, a vývoj nabral tak rychlý spád, až jsem se nestačila divit! Nezameškala jsem nic a možná to bylo tak dobře. Možná, že kdybych byla mladší, neunesla bych to celé. Ve 22, 23 letech, když jsem se zpěvem začala, uměla jsem si dobře srovnat priority, člověk už je v té době zralejší. Dokázala jsem si zvážit, zda je progres ve zpěvu natolik významný, abych se mu mohla opravdu plně věnovat, nebo to nechat celé být a věnovat se učitelství. Byla jsem sama k sobě sebekritičtější, měla jsem sebereflexi. A ze všeho, co se mi přihodilo, jsem měla radost, těšily mě úspěchy, ale uměla jsem je brát s nadhledem a rezervou. Opravdu mi nic neuteklo.

Ani rodina…
Než jsem měla děti, byla jsem vždy deset měsíců v roce na cestách, při tom nemůžete mít rodinu, a ještě vychovávat dětičky. To nejde. Když jsem měla prvního chlapce, absolvoval se mnou dvě stě letů – dva roky se mnou létal po produkcích. Argentina, Španělsko, Francie, Rusko – Vídeň byla nejblíže! Se dvěma dětmi to je už komplikované a dost dobře by to ani nešlo. Nechci, aby měly dětičky pocit, že jim maminka chybí. I já je chci vidět vyrůstat a zažívat s nimi jejich dětství. Proto jsem si tak nasměrovala profesní život vědomě už před narozením druhého děťátka. Chtěla jsem na oba synky mít víc času. Takže teď si produkce vybírám – tak tři do roku, do toho koncerty. Našla jsem rovnováhu mezi rodinou a kariérou a takto mi to vyhovuje.

Do Českého Krumlova se tedy jistě těšíte…
Jsem nesmírně šťastná, že jsem opět pozvání do Českého Krumlova dostala. Zpívala jsem tu už na koncertě před dvěma lety, také se Štěpánkou, ale ještě dalšími pěvci. Teď budeme zpívat s Plácidem Domingem a na to se samozřejmě těším velmi. Tím spíše, že s maestrem Domingem jsem ještě neměla to štěstí vystupovat. Ale setkala jsem se s ním osobně ve Vídni, když jsem tam zpívala ve Státní opeře Adinu v Donizettiho Nápoji lásky. Plácido Domingo byl v hledišti jako divák. Přišel za mnou po představení, chvíli jsme si povídali, bylo to velmi milé a příjemné setkání.

V Krumlově budete zpívat sólové věci a s Plácidem Domingem duet. A také španělské zarzuely. Zpívala jste je už někdy?
Zarzuely jsem dosud nikdy nezpívala. Máme v programu jeden rozkošný španělský duet se Štěpánkou ze zarzuely ´El barberillo de Lavapiés´ od F. A. Barbieriho. Mám ale štěstí – starší synek chodil do anglicko-španělské školky, posloucháme doma stále španělské pohádky, a i když španělsky nemluvím, dostala se mi výslovnost pod kůži. V Krumlově budu zpívat také Rosinu z Rossiniho Lazebníka sevillského, Delibese Les filles de Cadix a s maestrem Domingem velký duet Violetty a otce Germonta z Traviaty, na to se nesmírně těším!

Na svém kontě máte celou řadu prestižních ocenění. První ze Slovenska, od roku 2001 následovala ta zahraniční. Které bylo nejvýznamnější z hlediska profesního vývoje?
Jsem vděčná za každou cenu a samozřejmě máte radost, když vás ocení doma. Nejvýznamnější a skutečně přelomová bylo určitě vítězství na soutěži International Hans Gabor Belvedere ve Vídni v roce 2005, kde jsem získala první cenu a další ocenění, mezi tím Cenu La Scaly a cenu diváků. To byla nejvýznamnější událost, tam se nastartovala moje mezinárodní kariéra. Hned po vítězství jsem dostala pozvánku do Salcburku, na předzpívání do Milána, přišlo účinkování v mnichovské a v pařížské opeře a v následujících třech, čtyřech letech jsem už vystupovala ve Vídni. Takže ano – Belveder byl ten mezník.

A máte takový odrazový můstek i mezi svými rolemi?
Těžko říci – ale nejvíce jsem asi zpívala Adinu v Nápoji lásky. Kromě Händelovy Morgany, v níž jsem debutovala ve Slovenském národním divadle, je to má první velká role, nastudovala jsem ji už na akademii, absolvovala s ní a provází mě celou mojí kariérou. Zpívala jsem ji v Glyndebourne, Římě, Mnichově, debutovala s ní ve Vídni ve Staatsoper… Je velmi blízká mému srdci. Podobně jako Norina v Donu Pasqualovi – mám velmi ráda tyto vtipné, veselé a temperamentní postavy, které si mohu na jevišti opravdu užít a jejich veselost a humor přenést na diváky.

Ale já říkám, a není to klišé, že je pro mě nejoblíbenější ta postava, kterou právě zpívám. Do té jsem nejvíce zamilovaná. Teď jsem zamilovaná do Verdiho Violetty, kterou budu zpívat, pokud vše půjde, jak má, koncem října ve Slovenském národním divadle. Teď je to pro mě ta nejkrásnější opera! Ale když jsem zpívala Gildu, bylo to to samé. A třeba Anne Trulove ve Stravinského Životu prostopášníka – bylo to také stejné. Myslím si, že je to tak v pořádku. Člověk pak může odevzdat roli všechno své umění z upřímného srdce a z vášně k ní.

I když všechny vaše dosavadní role nebyly jen optimistické, myslíte si, že je nyní čas na více dramatických postav?
To se jistě ukáže, ale na dramatičtější, a i tragické role se velmi těším. Mám za sebou už Julii a Gildu, také Händelovy postavy nebyly zrovna dvakrát veselé. A jsem za tyto příležitosti nesmírně ráda – otevírají nový prostor pro dramatičtější zpěv, pro hudební, výrazové a herecké prostředky. Ta škála je obrovská! Právě proto se nesmírně těším na Violettu. A navíc ke mně tato nádherná postava přichází ve správnou dobu – ani příliš brzy a ani příliš pozdě. Je to samozřejmě velmi individuální, ale myslím si, že je dobře, když už mám jako její představitelka za sebou jiné role a také jsem sama něco prožila. To vše mne obohatilo, mám vlastní prožitky a vše mohu nyní do Violetty promítnout. Zkrátka – myslím si, že jsem právě teď k Violettě dozrála. Že je pro mne ten pravý čas.

Na svém repertoáru máte i Janáčkovu Lišku Bystroušku…
To je tak krásná role! Zpívala jsem ji v Paříži a Hamburku. Českou tvorbu miluji, já si ji i tak trošku přivlastňuji! Cítím ji jako naši, jsem na ni pyšná a jsem nesmírně vděčná za každou příležitost zpívat v češtině. Minulý rok jsem zpívala v Krakově Dvořákovu Vandu, velmi zřídka uváděnou operu. Pro Krakov je ovšem legendární kněžna Vanda bytostně důležitá. Je jejich hrdinkou a patronkou, dílo v Polsku dobře znají, ztotožňují se s ním. Celé obsazení bylo tehdy polské, já jsem byla jediná cizinka. I tam jsem cítila, že to je naše dílo, naše opera, byla jsem na to pyšná! A to souznění s publikem – byl to pro mě krásný zážitek, vážně nádherné! Letos se měla konat produkce znovu, ale kvůli covidu byla bohužel zrušena. Doufám, že se k Vandě ještě někdy vrátím. A v Bratislavě jsem zpívala Mařenku ze Smetanovy Prodané nevěsty – krásná postava! Jsem nesmírně šťastná, že jsem ji mohla zpívat. Bylo to nádherné představení, na které také moc ráda vzpomínám.

Studovala jste na Slovensku i na Conservatoire National Supérieur de Musique et de Danse v Lyonu. Má podle vašich zkušeností lepší výchozí pozici ten, kdo studuje v zahraničí nebo doma?
Těžko říci – na Slovensku jsou hlasoví pedagogové velmi dobří. Ale je přínosné, když se studentovi podaří dostat se do operního studia v zahraničí nebo na kurzy, které vedou významní dirigenti či pěvci, kteří je do interpretace jednotlivých autorů uvedou. Interpretace Mozarta je velmi specifická, jiný je samozřejmě verismus… Vše má svá pravidla, své zákonitosti, zvyklosti. Tato interpretační nadstavba je nesmírně důležitá. Když má zpěvák příležitost k takovému zahraničnímu kurzu či studiu, měl by ji určitě co nejvíce využít.

Vystupovala jste na celé řadě významných operních scén i koncertních pódií. Které patří k vašim nejmilejším?
Pro mě je vždy těžké jít poprvé na novou scénu, kterou neznám. Nevíte, jaký je tam tým, jaká atmosféra, jaká jsou specifika daného operního domu. Proto jsem se do Milána, Paříže, Vídně, Mnichova těšila víc, když jsem se tam vracela po druhé, po třetí… pak už se tam vracíte jako domů. Návraty jsou pro mě vždy příjemnější a jednodušší. A proto se do Českého Krumlova teď těším více, než poprvé! Těším se na publikum, které tam bylo při mém prvním účinkování fantastické, výborně se mi tam zpívalo. Město je krásné a být tam, to byl pro mě to byl velký zážitek.

Máte oblíbenou zahraniční scénu? La Scala je pěveckou metou, je vnímána je nejprestižnější operní dům – byla i pro vás takovým cílem? Vy jste v ní účinkovala vlastně hned na začátku své kariéry v Purcellově Dido a Aeneas, a ještě se do ní vrátila v produkci Carmen.
Milano, Vídeň, Paříž – tam se vracím asi nejraději. Milano je samozřejmě úžasné, je stále tou kýženou metou operního pěvce. Ale přiznám se, že jsem to tak silně nevnímala, když jsem do Scaly přišla. Bylo to hned po úspěchu na soutěži Belvedere, kdy se na mě všechno nahrnulo. Bezprostředně po něm totiž přišel Salcburk, pak hned Milano a já jsem ani neměla čas po Scale toužit. Samozřejmě jsem se tam těšila, byla jsem nesmírně šťastná, že tam jsem, atmosféra byla fantastická. A představením Carmen pod taktovkou Daniela Barenboima jsem měla to štěstí otevírat sezónu, to jsou nezapomenutelné zážitky. Scala, i když je to divadlo jako každé jiné a svou architekturou není nijak výjimečné, je už díky své historii a tradici výjimečné. Má vnitřní sílu, atmosféru a nezaměnitelnou pozici. I ti, kteří se o operu nezajímají, vědí, že existuje.

Nejen na jevišti jste jako doma. Nač se těšíte více – na divadlo nebo koncertní síň? A které z ´neoperních´ titulů vám jsou blízké?
Myslím si, že hodně zpěváků preferuje jevištní ztvárnění. Já se cítím dobře v divadle i v koncertní síni. Ačkoliv to možná tak nevypadá, koncerty jsou velmi náročné – sice nehrajete, ale má to zcela jiná specifika. Kontakt je bližší, často vidíme lidem přímo do tváře. Kontakt s publikem tu lze navázat možná jednodušeji než v divadle, ale celé je to křehčí. Velmi ráda mám všechna Mozartova díla, Beethovenovu Missu solemnis, Händelův Mesiáš mi je nesmírně blízký…

Není koncertní provedení těžší v tom smyslu, že je pěvec na jevišti jen sám za sebe, není ´schován´ v žádné roli?
Koncertní vystoupení, to je skutečně takové odhalení – neskryjete se za žádnou postavu, při vzdálenosti i pouhých pár metrů od první řady… Při takové blízkosti diváků, na které obvykle docela dobře vidíte, se mohou stát také různé věci. Pamatuji si například na jednu produkci v Londýně v Royal Albert Hall. Tehdy tam v 2. řadě seděl hoch, zřejmě autista, měl s sebou obrovského plyšového medvěda, který dosahoval téměř velikosti dospělého člověka. Medvěd měl i své vlastní sedadlo a ten chlapec si tam s ním celou dobu hrál. Snažila jsem se to nevnímat, ale tak velkého plyšáka ve druhé řadě lze přehlédnout těžko, a ještě když s ním někdo pořád hýbe! Neustále mě to rozptylovalo, ať jsem se snažila sebevíc…

Všelijaké situace se stanou, a nemusí být vždy komické, tako tato. Ale takový je život. Navíc těchto situací není mnoho, plyšového medvěda jsem už nikdy v hledišti nezaregistrovala… Většinou všechno probíhá v pořádku a nic se nepřihodí. Kontakt s lidmi navazujeme očima, chováním a snažíme se předat publiku dílo v tom nejlepším provedení. Koncertní vystoupení je pro nás výzva a za sebe mohu říci, že možná právě koncertním vystoupením lze dosáhnout ještě silnější emoce díky bezprostřednosti, která mezi diváky a umělci vzniká.

Jste i vyhledávanou interpretkou písňové tvorby. Čím jsou pro vás písně?
Když mám možnost mít písňový recitál, vždy a velmi ráda ji využiji. Ačkoliv to není pro zpěváka snadné – utáhnout hodinu a půl zpívání jen písněmi! Ale často pak vzniká v komorním prostoru neuvěřitelně silné propojení s diváky, kdy v hledišti vše rezonuje. Zpěvák si tu může dovolit i bezprostřednější přístup – můžete něco říci, trochu zaimprovizovat. Nedávno jsem měla recitál v Krakově, kde jsem zpívala písně od Leonarda Bernsteina i Antonína Dvořáka, to bylo takové velmi komunikativní vystoupení.

Mám moc ráda Debussyho, naše slovenská tvorba je také velmi krásná, i když Eugena Suchoně a naše mladé autory mnoho lidí nezná… Ale já si to beru tak za své – snažím se naši slovenskou písňovou tvorbu propagovat. Myslím si, že je to na nás, na zpěvácích, abychom se o to snažili. Proto vždy do každého koncertu nějakou píseň zařadím. Komunikace s diváky a sdělnost je důležitá – například v Krakově nebylo třeba ani překládat, ale když jsem zpívala slovenské písně jinde, překládali jsme je, aby lidé věděli, o čem se zpívá. Myslím si, že srozumitelnost textu při interpretaci písně je velmi důležitá. Pro posluchače, diváka, je velké plus, když ví, o čem se zpívá. Píseň má velmi často skutečně hlubokou, silnou intimní výpověď.

Jakou produkci či roli byste ráda zpívala a nač se teď těšíte?
Neměla jsem nikdy tužby, mety, přání… Vždy jsem brala věci tak, jak samy přicházely, nezasahovala jsem do osudu, dění. Za všechny role, za všechny příležitosti, o kterých jsme mluvily, jsem velmi vděčná. Teď se nesmírně těším na Violettu. A tím, co přijde nového, jaké role se objeví – tím se nechám ráda překvapit. V současné době musíme především všichni doufat, že už život poběží beze strachu, bez lockdownů, že se věci uskuteční tak, jak jsou naplánovány. Že už divadla a koncertní sály nebudou uzavřené. Takže za nás za všechny si tohle přeji ze všeho nejvíc.

Děkujeme za rozhovor!

Adriana Kučerová je pokračovatelkou slavné tradice slovenských sopranistek jakými byly Lucia Popp, Edita Gruberová, či Ľubica Vargicová. Absolvovala pěvecké studium na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě ve třídě Viktórie Stracenské a na  Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Lyon ve Francii. (Přečtěte si více zde)