Se Štefanem Margitou nejen o Wagnerovi (1)

Mezi operními fanoušky je řada těch, kteří o něm mluví jen s velkým uznáním. Jsou ovšem i tací, kteří jej příliš nevyhledávají. Těžko říct, čím přesně to je. Možná i tím, že mu – podobně jako třeba Evě Urbanové – vůbec nedělá problémy občas zabrousit do jiného žánru, než je opera, anebo se objevit v televizní estrádě. Možná je to ale také tím, že v posledních letech je u nás doma k vidění jen docela zřídka. Zpívá hlavně venku, rozhodně ne v nevýznamných operních domech – spíš naopak, s recenzemi vesměs výtečnými. Repertoár, který je poměrně náročný, v jehož čele se vedle Janáčka objevuje i Wagner. Přiznávám, právě jeho Wagner mě zajímal nejvíc. Tenorista Štefan Margita. Před pár dny mu bylo pětapadesát.

Potkáváme se jen pár hodin poté, co jste se vrátil z několika koncertů v Japonsku.- Přesto neváháte sjednávat si pracovní schůzky. Ty časové změny vám nedělají problémy?

To víte, že dělají. Je ale zajímavé, že větší problémy jsou, když letím do Ameriky, než když se vracím domů. Samozřejmě, že záleží, jak dlouho venku jste. Třeba v San Francisku jsem teď byl šest týdnů a to pak po návratu domů potřebujete další týden, než se dáte dohromady. Jenže hned po tom týdnu doma jsem odlétal do Japonska, čehož jsem se bál, ale kupodivu vyrovnat se s posunem času bylo snazší, než v případě Ameriky, nevím, čím to je. Japonsko je plus sedm hodin, San Francisko mínus devět. A další věc, kvůli níž je to v Japonsku pro zpěváky příjemnější, je velká vlhkost, která tam je. To je báječná věc na hlasivky.

Vzhledem k tomu, co se v Japonsku nedávno stalo, cítil jste tam jinou atmosféru, jinou náladu mezi lidmi, než obvykle?

Mezi lidmi ani ne. Ale třeba zjistíte, že bydlíte v komplexu, kde je vedle sebe šest hotelů, z nichž tři jsou zavřené. Ptali jsme se, zda to je kvůli krizi nebo kvůli zemětřesení – a řekli nám, že kvůli zemětřesení, ale i kvůli tomu, že se šetří elektřinou. Takže i v hotelu, kde jsem bydlel, fungovala ze dvou recepcí jen jedna, z deseti výtahů jezdily jen dva. Ale třeba v obchodech prakticky nic nepoznáte. Ovšem aut jezdí méně, také na tom se teď v Japonsku šetří. Normálně tam z letiště jedete dvě a půl hodiny, ale tentokrát jsme byli na hotelu už asi za hodinu a deset minut. Takže ano, zemětřesení ovlivnilo chod celého Japonska.

Neměl jste teď v Japonsku obavy o své zdraví? Prošlo vám něco takového hlavou? Někteří zpěváci teď do Japonska nechtějí létat…

Ano, vím, ptal jsem se na to před odletem, ale všichni včetně lékařů mě ubezpečovali, že to je naprosto bezpečné, že se obávat nemusím. Pochopitelně je důležité, jak dlouho tam zůstanete a jak daleko od oné jaderné elektrárny jste. Den před mým odletem ovšem bylo zemětřesení o síle 7,3 stupňů, proto i když byla neděle, volal jsem svoji agenturu do Curychu, co s tím. Nakonec jsme se domluvili, že počkáme do rána, co bude, ale pak se to nakonec zklidnilo. Samozřejmě, když jste třeba už na místě v hotelu, uvědomíte si, že každou chvíli to zemětřesení může znovu přijít…

…to mě docela překvapilo: I takové věci, jako je zemětřesení před plánovaným odletem, konzultujete s vaší agenturou?

Jsem u oné agentury v Curychu už dvacet let a myslím, že zpěvák potřebuje mít se svou agenturou takový až domácký kontakt. Jde o vzájemnou férovost, já s nimi mám ty nejlepší zkušenosti. Zařizují prakticky vše, od letenky a ubytování, přes to, že když někam přiletím, tak aby o mě bylo postaráno, až třeba po výši honoráře, což si zpěvák nikdy nevyjednává sám. I v případě, kdy se po úspěšné premiéře divadlo rozhodne, že mně dá další roli, tak to nikdy neřekne mně, ale dozvím se to až od své agentury…

…ano, chápu, ale mě spíš zaujalo ono zemětřesení, to, že i takovou, řekněme zcela „mimodivadelní“ věc s agenturou konzultujete…

Ano, třeba kdybych se rozhodl, že do Japonska teď nepoletím, tak se s nimi musím dohodnout, jaký udám přesný důvod. S pořadatelskou agenturou v místě pak v případě mého odřeknutí komunikují oni, ne já. Ale moje agentura musí respektovat moje rozhodnutí, čili to, jestli kvůli zemětřesení nepoletím nebo ano. Ale i když vystoupení odřeknu kvůli tomu, že ze zemětřesení mám obavy, tak musím agentuře zaplatit původně dojednanou provizi, protože oni si svou práci udělali. Jen pro zajímavost: tentokrát se moje agentura právě kvůli onomu zemětřesení, ke kterému došlo den před odletem, spojila také se zpěvačkou, která měla letět se mnou. I když jí na rozdíl ode mě nezastupují, ptali se jí, zda ona letí. Odpověděla jim, že o tom také přemýšlela, ale že se rozhodla cestu nerušit. Takže i to jsem se před svým rozhodnutím od mojí agentury dozvěděl.

Teď ale k tomu, kvůli čemu jsme se původně sešli: K Wagnerovi a vašemu Logemu v San Francisku. Vy jste se tam teď po třech letech s touto rolí znovu vrátil. Bylo to teď jiné, než poprvé? Cítil jste se tam víc „doma“? Zpěváci byli stejní?

Hlavně: je to těžké se někam vracet se stejnou rolí. Když Francesca Zambello před třemi lety uvedla v San Francisku Zlato Rýna, tak inscenace dopadla velmi dobře, ohlasy byly báječné. Tím spíš ale po třech letech máte strach, abyste v té roli znovu ve stejné míře uspěl. Kritici vás už znají, a tak o to víc, kdyby něco nefungovalo, se prostě „vezete“…

…ano, to je pravda. Bylo ale jiné obsazení, jenom Wotan zůstal, ten byl stejný a pak ještě Mime. Jinak zbylé obsazení kompletně změnili. – Když už jsme u Wagnera: musím se přiznat, že si neumím představit, jak bych – být barytonem – dělal v roli Wotana celý Ring. Když jsem viděl všechny ty zkoušky, všechno to, co Wotan musel podstoupit, tak to je neskutečně náročné. Třeba jeden den generálka na Zlato Rýna, vzápětí zkouška na Siegfrieda, pak představení Zlata Rýna a hned den nato představení Valkýry. Takže to je pro zpěváka a jeho hlasivky samozřejmě ohromná nálož. Ale tak to prostě je, dirigent i režisér chtějí zkoušet, aby celý cyklus Ringu dopadl dobře. V San Francisku tentokrát nasadili tři cykly Ringu po sobě. Pro Logeho, který je jen v prvním večeru, to je taková výhra nevýhra. Odzpíváte Zlato Rýna a do dalšího představení máte týden volna, během kterého běží zbývající části. To pro zpěváka také není ideální jít na jeviště znovu až po týdnu…

…důvod?

Ideální je odpočinek mezi představeními v délce tak tří dnů. Po delší době už tak trochu z té role vypadnete, třeba už jen kvůli textu, kterého má Loge me Zlatu Rýna šíleně. A po tom týdnu odpočinku taky trochu klesne adrenalin v krvi. Zatímco během zkoušek se držíte, po premiéře to z vás všechno najednou spadne. Však se taky říká, že hned druhé představení je nejvíc nebezpečné. Nejvíc chyb se dělá vždy, když si člověk řekne, že to všechno umí, a že se nic nemůže stát – a právě v takových chvílích se chyby nejčastěji dělají.

Ještě k Ringu v San Francisku: Stejně jako Zlato Rýna nastudovali už dřív i Valkýru, a tuto sezonu připojili nového Siegfrieda a Götterdämmerung, je to tak, že?

Ano…

Viděl jste tam celý Ring?

Ano, viděl, celý…

…a jaký tam je?

Takový americký. Show na jevišti, což si myslím, že Francesca Zambello má už v sobě. Já jsem ji před časem zažil ve Vojně a míru v Paříži, kde udělala inscenaci přenádhernou. I tenkrát recenzenti psali, že na jevišti je show, a to se snažila udělat i v San Francisku. I tam měla kritiky velmi příznivé, psaly, že to je podařený Ring. Ale nastudovala jej postupně. Zatímco teď ten nový Ring, co mě čeká, ten v Mnichově, ten tam celý nastudují v jedné jediné sezoně! To si tedy může dovolit jen divadlo, kterému se vede dobře. Vzpomínám jednou, když jsem se v Mnichově zeptal, jestli budou mít večer plno, tak se začali smát a odpověděli mně, že oni mají vždycky plno. Ať to je Vojcek nebo třeba Rusalka… Mimochodem viděl jste jí tam?

…viděl.

…tak ta mě tam naprosto dorazila.

V jakém slova smyslu dorazila? Nelíbila se vám?

To nejde říct nelíbila… Dorazila mě tím, že… – jak bych to řekl: Dělat na jevišti reklamu – nechci rovnou říct s prominutím hovadu – Fritzlovi, to mně přišlo hodně silné… Nemá smysl o tom člověku vůbec mluvit, o tom se prostě ani nedá mluvit, o tom, co udělal. A aby si režisér vymyslel, že takovému člověku udělá reklamu krásnou Dvořákovou muzikou, tak to mně přišlo už příliš… Přitom to obsazení bylo skvělé. Ale byly tam i momenty, které byly úžasné, třeba když si Rusalka vleze do akvária. Ale třeba ta scéna, když tam začnou tančit se zvířaty… Nevím, které představení jste viděl vy, ale při mé návštěvě v tomto místě začali lidi bučet…

…ale tak to v Mnichově vypadá často: Půlka hlediště bučí a druhá volá bravo…

Ano, to jsem zažil v Madridu, kde jsem dělal Krále Rogera, režii dělal polský režisér Warlikowski, a ten si to bučení skutečně užíval, jakkoli je to zvláštní. Bylo tam devět repríz a on tam zůstal až do té poslední a pokaždé chodil na děkovačku a užíval si bučení…

Rozumím tomu dobře, že vy aktualizované operní režie příliš nemusíte?

Ne, ne, tak to není. Zažil jsem třeba Konwitschneho Eugena Oněgina, v inscenaci, která teď běží také v Bratislavě, já jsem tu samou dělal před lety s Jiřím Koutem v Lipsku. V téhle inscenaci si režisér Konwitschny vymyslel, že po smrti Lenského nebude pauza, ale hudba poběží dál, Lenský zůstává po své smrti na jevišti a Oněgin s ním tancuje. To byl tedy strašně silný moment, kdy lidi ani nedýchali… Mám rád moderní věci. Ta vybučená Warlichowského inscenace Krále Rogera v Madridu, co jsme o ní před chvílí mluvili, měla taky něco do sebe. Ale myslím, že když uvedete pro Španěly – navíc ještě v moderní inscenaci – muziku Szymanowského, která není příliš populární, a to v situaci, kdy ve Španělsku podobně jako v Itálii mají rádi hlavně Pucciniho a Verdiho, tak pak tento druh publika takové představení prostě nepřijme.

My jsme teď ale utekli od Wagnera. Rád bych věděl: Je to od vás cílené směřování k Wagnerovi? Skutečně ho chcete zpívat? Anebo to je prostě tak, že nabídky, které dostáváte, zní právě na Wagnera a je to tedy od vás jen přizpůsobení se poptávce?

Začnu nabídkami, a to na Parsifala a také na Erika v Bludném Holaďanovi. Obě přišly z Kolína. Z agentury mně říkali, že lidé z Kolína mě viděli v Mnichově a na základě toho mně nabídli celkem čtyři role. Tady přišla také na řadu konzultace s agenturou. Jenže já jsem měl na stejný termín již také nabídku z Metropolitní opery. A odvolat Logeho ve Zlatě Rýna s Jamesem Levinem kvůli Erikovi v Kolíně, tak to by byla veliká chyba.

Takže jak to je? K Wagnerovi směřujete cíleně? Je to vaše přání ho zpívat?

Ano…

Není to tedy tak, že byste chtěl zpívat něco jiného, a přitom po vás chtěli Wagnera…

Ne, ne. Nejeden člověk mně při mých začátcích říkal, že Wagnera jednou budu zpívat. Třeba legendární doktor Eckstein, dlouhá léta největší odborník přes operu u nás. Právě jemu jsem věnoval teď v San Francisku jedno představení Zlata Rýna. Anebo moje paní profesorka Fiedlerová, ta mně také často říkala, že pokud budu zpívat správně, tak můj hlas jednou bude wagnerovský…

Slyšela vás později ve Wagnerovi?

Slyšela…

Naživo? Nebo z nahrávky? Co říkala?

Z nahrávky. Byla z toho dojatá a rozplakala se… Řekla, že se jí splnilo její přání… – Z Wagnera by tedy teď měl do mého repertoáru ještě přijít Parsifal. Za pár let ho zase už nebudu moci zpívat, můj věk mi to už nedovolí…

Tak kdy se k němu dostanete? Víte už?

Jak už jsem říkal – nabídka z Kolína se kryje s Logem v Metropolitní opeře. Kolínský intendant se ale nechal slyšet, že za tři roky budou Parsifala obnovovat, a že mně ho znovu nabídnou. Tak snad to ještě za tři roky půjde… Erika už mám dohodnutého – v roce 2016 Amsterdam a taky Houston. Kromě Wagnera se taky rýsuje jedna nabídka ze San Franciska – a to Brittenův Billy Budd. To je role, kterou bych si taky chtěl ještě udělat. Zažil jsem v ní ještě Philipa Langridge, to byl tedy excelentní zpěvák, i díky tomuto zážitku mám tu roli vyhlídnutou…

Ještě k Ringu a Wagnerovi: Na jinou roli z Ringu byste chuť neměl? Co třeba takový Mime? To by byla pro vás role, ne?

Určitě. Ale divadla většinou dělají to, že Mimeho zpívá v Siegfriedovi stejný tenor, jako ve Zlatě Rýna. A tam já už mám Logeho. A to je tak přenádherná role, takže pokud mně to ještě jde, tak bych chtěl zůstat u ní… Zvlášť když máte dobrého dirigenta, jako teď v San Franciscu pan dirigent Runnicles. Ten má neuvěřitelně vyvinutý cit pro to, jak na tom zpěvák je. Vy jdete na jeviště a on už ví, v jaké jste formě. Diriguje prostě tak, jak zpíváte, jde takříkajíc s vámi. Když na tom nejste nejlépe, tak vám pomůže – třeba zrychlí tempo. Takový cit pro zpěváka příliš dirigentů nemá. A právě v tom mám pocit, že jsem měl doposud vždy štěstí, potkal jsem výborné dirigenty. Třeba takhle vzpomínám i na Semjona Byčkova, který se mnou ve Florencii nastudoval mého prvního Lacu, ten se mně skutečně hodně věnoval. To jsou věci, na které se nezapomíná…

Když už jsme u Janáčka: Není vám líto, že ho teď už tak často jako dřív nezpíváte?

Ale ne, přece jen ho zpívám. Třeba Mnichov teď vrací Jenůfu, na to se moc těším.

Ale co mě spíš mrzí, že Národní divadlo neuvidí třeba právě nějakou opravdu dobře udělanou Jenůfu. Třeba tu, co jsem taky zažil, od Roberta Carsena, hrála se v Japonsku a pak v Antverpách. Byla komplet na hlíně, na konci byl déšť, očista pro Jenůfu s Lacou… To byla nádherná inscenace. A druhá Carsenova skvělá práce byla Káťa Kabanová na vodě. Ta byla v milánské La Scale. Pokaždé jsem si přál, aby tohle naši diváci viděli. Myslím, že pak i u nás by bylo na Janáčka plno. Když u nás dělal před pár lety Robert Wilson Janáčkův Osud, tak na to lidi právě kvůli režii chodili.

Jeho pražskou Káťu jste teď viděl?

Ano…

Vzpomněl jste si ještě na svého Kudrjáše? Nemáte chuť si ho ještě jednou zazpívat?

Hmmm… (přemýšlí) Kudrjáše už asi ne, spíš Borise nebo Tichona…

Kudrjáš byla tuším vaše první pražská role, je to tak?

Ano, v Jernekově inscenaci, s dirigentem Vajnarem…

…viděl jsem vás tehdy, působil jste hodně snaživě…

(směje se)Tak to vám věřím! Tehdy mně hodně při tom debutu pomohla Líba Márová, dělala Varvaru a byla na mě strašně hodná. Kudrjáš je krásná role…

Kudráš v Janáčkově Kátě Kabanové (ND Praha 1986)

Dokončení rozhovoru zítra

Ptal se Vít Dvořák