Se Štefanem Margitou nejen o Wagnerovi (2)

(Dokončení ze včerejška)

Živný v Janáčkově Osudu (ND Praha 2002)

Pro vás teď v Národním vlastně ani není už moc rolí, že?

Není… Původně měl být letos Janáčkův Mrtvý dům, ten ale z finančních důvodu padl. Pak chtěli, aby byl Billy Budd, ten ale nakonec také není… Uvidíme, co bude, až se spojí Národní se Státní operou…

Mimochodem, co tomu říkáte? Sledujete tu kauzu?

Sleduju. Pro ty lidi, co jsou ve Státní opeře, to není dobré. Řadu z těch, co tam jsou, odepíšou. I to je možná jeden z důvodů – některých lidí se chtějí zbavit. Spoustu lidí v orchestru i ve sboru tam znám, oni umí dělat muziku, ale potřebují tvrdou ruku. Oni prostě potřebují pořádného dirigenta a samozřejmě taky pořádného šéfa. Není přece možné, aby šéf opery, když nastoupí, tam byl tak krátce. Za měsíc nikdo nic neudělá. Takovým způsobem likvidovat lidi, kteří tu operu drželi řadu let, mně přijde nefér. Přijde mi to – řeknu drzé, že se to takto rozhodlo. Protestuje se, ale nikdo to neakceptuje a všechno běží dál… Myslím, že venku by to takto jednoduše neprošlo.

Odbočili jsme teď ale od vás. Zeptám se na jednu citlivou věc: Jak dlouho myslíte, že ještě budete ve formě? A máte ještě kromě Wagnera a Janáčka nějaké další role, které byste si rád zkusil?

Ano. Šostakovič – Lady Macbeth. To bych si moc chtěl ještě udělat… Zrovna teď jsem na podobné téma mluvil s Heinzem Zednikem, když jsme se potkali v Mrtvém domě. On už moc nezpívá, ale v podobných malých rolích se ještě objevuje. To je jedna možná cesta, jak dál. Anebo skončit v nejlepším, třeba tak, jak to udělala Eva Randová…

…uvažujete i tímto směrem?

Samozřejmě…

Jak aktuální to je?

Je mně pětapadesát, myslím, že zpívat budu ještě tak sedm, osm let. Maximálně deset, ale pak už opravdu ne. Pak už přijde období, kdy můžete dělat jen takové role, jako Heinz Zednik v Mrtvém domě, tedy Starého vězně. Otázka zní: držet se na jevišti za každou cenu anebo to skončit… Vždyť se pak dá dělat třeba nějaká hezká manažerská práce v divadle, to by mě docela bavilo. Anebo se starat o zpěváky, to bych taky rád dělal. Ale určitě bych se nechtěl na jevišti trápit.

Jste si sám se sebou stále jistý? Anebo už přišlo období, kdy jste začal mít pochyby, jestli ten profesní konec nepřichází?

Nikdy si nejsem jistý, nikdy… Zkoušíte inscenaci, jak třeba teď v San Francisku, zkoušíte několik týdnů a nikdo vám k tomu nic nepoví. Jsou dirigenti, kteří vám řeknou, že jsou spokojeni, ale jsou i takoví, kteří neřeknou nic. Pak jen usuzujete podle toho, jestli vás to které divadlo znovu pozve… To je pokaždé taková vizitka, že to asi dopadlo dobře, když dostanete znovu nabídku na nějakou další roli… Ale úplnou jistotu nemáte nikdy. Může se třeba stát, že výtečně odzpíváte třicet zkoušek a pak přijde premiéra a s ní nervozita a nedopadne to dobře. I to se může stát. V takové chvíli se pak „vezete“, protože premiéru vidí všichni kritici. Třeba v San Francisku teď bylo na premiéře Zlata Rýna sedmadvacet kritiků a když to nedopadne, tak okamžitě celý operní svět ví, že jste nezpíval dobře. A hlavně všichni indendanti se to dozvědí. Je to nebezpečná hra. Člověk ale hlavně musí vědět, jestli na tu roli má nebo ne. A když je nemocný, raději nejít na jeviště, než odzpívat špatně. Třeba Metropolitní opera má zásadu, že když jste nemocný, tak žádné oznámení pro publikum neexistuje, buď zpíváte na vlastní riziko anebo máte covera a nastupuje cover.

Rušíte hodně představení z důvodů indispozice?

Klepu to, málo. Jednou jsem v Paříži zrušil premiéru, to jsem nastydl z klimatizace. Ale jinak ne…

Rád bych se zeptal ještě na jednu věc: Když jsem šel sem k vám, cestou jsem pochopitelně přemýšlel o vás a uvědomil jsem si, že vy jste během celé své kariéry skoro úplně minul Pucciniho i Verdiho. Čím to?

Pamatuju, když jsem nastoupil do Národního divadla, kam mě angažoval pan dirigent Košler, tak si mě vzal bokem a říkal mně: Pokud budeš zpívat správně a svůj repertoár, budeš zpívat dlouho. A pokud budeš zpívat italský repertoár a dramatické role, nebudeš zpívat dlouho. Říkal mně, že na italský repertoár můj hlas není, že je spíš na repertoár slovanský a na Mozarta, a že když můj hlasový vývoj půjde správným směrem, tak že časem budu moci dělat i Wagnera. Přesně měl pravdu. Pak jsem nastoupil do agentury v Curychu a hned mojí první rolí byl Nemorino v Basileji. Pak přišla Traviata, Jacquino ve Fideliovi, začaly chodit nabídky na Mozarta, ale už ne na italský repertoár. Sami jsme pak o tom dlouze mluvili, že těch italských zpěváků s tou správnou slzou v hlase a s italským zabarvením je spousta. Že to dělají mnohem líp, než já. Takže když se pokusit o mezinárodní kariéru, tak se svým repertoárem, s tím, na co člověk má. A toho se držím. I tady v Praze jsem dělal jen Nápoj lásky, Traviatu a Rigoletta. A pak už z italského repertáru nic víc. Vlastně ještě párkrát Butterfly, ale ani k té už jsem se víckrát nedostal. Měl jsem třeba nabídku na Tosku, ale to jsem věděl , že na to nemám, že bych to neudělal dobře.

Tamino v Mozartově Kouzelné flétně (s J.Markovou -ND Praha 1986)

Myslíte, že kdybyste začínal dnes, že to dotáhnete dál, že uděláte větší kariéru?

Dnes to zpěváci mají těžké. Je hodně dobrých zpěváků, opravdu hodně dobrých… Zaráží mě v téhle souvislosti jedna věc: Čtu hodně rozhovorů s našimi poměrně dobrými zpěváky, kteří říkají: Kdybych měl lepší agenturu, tak víc jezdím ven. No, není to celkem úplně tak. Jistě, agentura je důležitá, ta vám venku předzpívání může dohodit. Ale ta agentura už za vás nejde na jeviště. A tam je ten rozhodující moment: Vy, když odzpíváte dobře premiéru, do které jste angažovaný, tak to divadlo vám nabídne další roli. Ale když to nedopadne, tak už vám nic dalšího nenabídnou, a proto ani ta spolupráce s agenturou nemůže být dobrá. Je to taky otázka toho, jak nabídku na konkrétní roli zvážíte. Pokud vezmete nějakou nabízenou roli, na kterou v ten moment nemáte, tak pochopitelně ten následný neúspěch v oné roli jde s vámi dál už všude…

…ale k té otázce: Byl byste dnes dál, kdybyste býval mohl hned od začátku zpívat venku a nemusel první část své kariéry, ještě před listopadem, strávit „jen“ tady u nás?

Pokud bych dělal dobré kroky, postupoval v repertoáru stejně jako tomu bylo, tak myslím, že ano. Pokud bych se ale snažil o jiný repertoár, který není příliš pro mě, asi bych zůstal tady a nikam ven se nedostal…

Don Antonio v Prokofjevových Zásnubách v klášteře (s J.Markovou jako Luisou -ND Praha 1986)

Dřív ale taková doba přece byla, ještě i tehdy, když jste začínal…

Ano, byla, samozřejmě, pamatuju se. Araiza, Carreras, zpívali tyto role. Ale doba se hodně změnila. Dřív měl první slovo dirigent, dnes patří režisérovi. Dnes to je režisér, kdo si vybírá obsazení a spíš on určuje, kdo bude zpívat. Nemají třeba rádi tlusté lidi, neodpustí vám to, nechtějí takové lidi na jevišti. Jsou kvůli tomu schopni změnit obsazení, požádat o výměnu, říct, že se jim ten který zpěvák do koncepce nehodí…

Takže je to určitě dnes náročnější, než když jste začínal…

Ano, o hodně náročnější, hlavně pro mladé lidi…

…ale přece i pro vás. Musíte držet krok s dobou…

…ano, určitě. Další věc dnes: Režiséra často vůbec nezajímá, že nevidíte na dirigenta nebo na monitor. Že jste otočený zády do publika. Třeba takový Patrice Chéreau chce na jevišti vlastně verzi pro film. Ale ta práce je s ním tak zajímavá, že souhlasíte a jdete s ním do toho rád. Ten výsledný efekt je opravdu efektní. Ale pak jsou samozřejmě režiséři, se kterými pracujete měsíce a pak si řeknete: Proč to vůbec dělám?

Ještě jedna věc: Je vám pětapadesát – nikdy nevítězí vaše pohodlnost, únava ze stereotypu? Nemáte někdy podobné stavy?

Mám, mám. Už třeba nezažívám to, co jsem dřív cítil, totiž že když jdu dělat novou inscenaci, tak jsem se bál dirigenta i režiséra. To už je pryč…

…není to škoda? Že člověk nemá v tomhle určitý stimul?

…není. Ztratíte totiž najednou strach a nervozitu z toho, že neuspějete. Dnes režiséři chtějí po zpěvácích daleko víc, než dřív, takže proč neříct, když se vám něco nelíbí, když se na něco už necítíte. Většinou pak ustoupí. – Ale zkoušet dnes už moc nemusím, to mě už moc nebaví. Mám naopak hrozně moc rád ansámblové zkoušky, to ano, ale nemám rád zkoušky, kdy třeba osm hodin děláme dvě strany klavírního výtahu. To je pak únavné, proto mně to leze na nervy, když vidím, že sám ten režisér nemá žádnou koncepci a z nás chce něco vytáhnout. Abychom mu něco předvedli, co se jemu bude líbit. Takové zkoušení mně dnes už přijde zbytečné. Vyhovují mně naopak režiséři, kteří pracují rychle, myslím, že i zpěváci jsou pak více koncentrovaní. Dlouhé zkoušení, třeba sedm týdnů, je únavné, když pak přijde premiéra, nemusí to dopadnout dobře. To mě teď čeká v Mnichově, osm týdnů zkoušek Zlata Rýna… Ale je to zase divadlo s úžasnou atmosférou… – Tam se mně poprvé stalo, že za mnou po představení – Jenůfa to byla – přišel intendant a zeptal se mě, co bych chtěl u nich dalšího zpívat. Z legrace jsem řekl: Logeho ve Zlatě Rýna. A on nato, že Ring budou dávat, ale že Logeho mají bohužel už obsazeného. Ale za půl hodiny přišel znovu s tím, že ho přece jen budu dělat já. Ale dodal, že mně nic neřekl, že víc se dozvím od mojí agentury… Něco takového se mně stalo poprvé v životě.

Vaše nejlepší představení? Čistě z vašeho pohledu? Takové, na které nejčastěji vzpomínáte?

… (dlouze přemýšlí) Je jich víc. Ale asi to bude úplně z mých začátků: Nemorino v Košicích, který mě tak postavil na nohy po neúspěšném Donu Pasqualovi. A pak moje první Jenůfa, ve Florencii, Laca, se Semjonem Byčkovem, na to moc rád vzpomínám. Od něj jsem se toho opravdu moc naučil.

Jak dlouho to je?

To vím přesně, narodila se moje neteř, takže osmnáct let… – No a pak to byl můj debut v Metropolitní opeře. Tam jsem ani moc neměl trému… Je to tím, jak oni vám vytvoří úžasnou atmosféru, starají se o vás. Taky první otázka vedení Metropolitní opery, když se po mém prvním tamějším představení spojili s moji agenturou, byla, jestli se mi v Metropolitní opeře líbí. Tam se vám stane i taková věc, že máte mezi představeními volné dny a najednou vám zavolají, jak se máte, jestli se cítíte dobře, a jestli se nechcete stavit na kafe nebo šampaňské… To dneska moc obvyklé není. Když už jste tam, když už se tam dostanete, tak si vás váží. V tom je ta práce krásná. Ale s Jamesem Levinem jsem nikdy nepracoval, proto se na něj těším…

Díky za rozhovor, ať se vám daří!

www.stefanmargita.com

Ptal se Vít Dvořák